Glastonbury (od našeho spolupracovníka) - Včerejšími hlavními hvězdami byli američtí The Killers. Na festival přijeli splatit dluh z roku 2007, kdy jejich zdejší vystoupení zhatily problémy se zvukem.
Od té doby se kapela uklidnila a vyrostla ve velkou popovou jistotu s repertoárem plným hitů, kterým nablýskaná lasvegaská profesionalita a páskovství hudebníků dodávají správné, trochu dekadentní vyznění.
Zpěvák sestavy Brandon Flowers byl včera v modrém sáčku sebejistým švihákem, který stojí za mikrofonem velké stadionové kapely, přitom by klidně mohl odmoderovat večírek v kasinu.
Za zády měl Flowers jako oporu za bicími neméně sebejistého, ale uvolněného a zrelaxovaného bubeníka Ronnieho Vannucciho Jr. Už jen pohled na ty dva dobře vystihoval, jaký rozptyl The Killers skrývají v repertoáru: od frackovských indie-rockových začátků vstřebali taneční hudbu i popové melodie a všechno to rozpustili ve vlastních písních. Na Glastonbury je od začátku až do konce strhující dvouhodinové show provázel sborový zpěv z publika.
Nečekaní hosté
Koncerty na Glastonbury jsou výjimečné ze dvou důvodů. Jednak je to publikum, vděčné za všechno, co zná. Přitom zná skoro všechno. A pak je to samotný přístup kapel, které vědí, že povedený koncert na Glastonbury je dostane o pozici výš.
Ne každý takový tlak ustojí. Odhodlání, se kterým do toho včera šli Killers, ukázal sám Brandon Flowers, když do rozpáleného publika hned po hitu Somebody Told Me utrousil: "Na konci koncertu chci, abyste odcházeli s pocitem, že to tihle hajzlové zvládli!"
Měli ohromné charisma. Harmonie dotvářely gospelové zpěvačky, glitry střídaly flitry. Když si zpěvák ve skladbě The Man počkal a s kovbojským kloboukem nechal vybuchnout diskotékový refrén, publikum mu leželo u nohou. Stejně, jako když ho mučil dlouhým čekáním na rozjezd písně Smile Like You Mean It, během něhož se stále ujišťoval: "Mluvíme stejným jazykem?" Odpověď byla, že s glastonburským lidem rozhodně ano.
Směsi taneční hudby, rocku a sborových melodií, kterou The Killers nabízejí, tu mluví skoro všichni. A když Flowers usedl za piano, aby přehrál intro hitu Human, nemusel ani zpívat - dav to udělal za něj.
Bylo to v půlce vystoupení a šlo jenom o další dráždění publika. To nejlepší si nicméně The Killers nechali na konec, kdy se na pódiu bez ohlášení zjevili Neil Tennant a Chris Lowe z anglických Pet Shop Boys, kteří s nimi odehráli Always On My Mind a právě hit Human. V refrénu se Tennant s Flowersem společně ptali: "Jsme lidé, nebo tanečníci?" A pohled na publikum pod scénou ve tvaru pyramidy dával jasnou odpověď, že B je správně.
Ani tím to nekončilo. "Říká se: nikdy se nechtěj potkat se svými hrdiny. V tomhle případě to není pravda," rozloučil se zpěvák Flowers se svými popovými vzory, aby je na pódiu vystřídal vzor rockový. Ke kapele se jako host přidal kytarista Johnny Marr, a finále tak patřilo společné verzi skladby This Charming Man z repertoáru Marrovy sestavy The Smiths - a samozřejmě očekávané hymně Mr. Brightside.
Killers svojí show vygradovali, názorně odhalili kořeny a koncert na Glastonbury proměnili v pamětihodný okamžik.
Jacksonová, Gallagher a další
Sobotní večer to zachránilo. Na scéně Pyramida bylo publikum předtím svědkem spíše podprůměrných vystoupení. Nejprve tu účinkovala krákající anglická zpěvačka Anne-Marie, známá ze spolupráce s kapelou Clean Bandit, a později Janet Jacksonová.
U ní bylo těžké říct, zda jen hudebně a stylem zamrzla v 90. letech minulého století - nebo jestli zamrzla kvůli kauzám, které se točí kolem jejího již nežijícího bratra Michaela Jacksona.
Na pódiu předvedla perfektně secvičenou spartakiádní show bez jediné emoce. Bylo v tom funky, disko, v bicích hodně "kopáku", tedy basového bubnu, a také kravského zvonce. V barvě jejího hlasu pak trochu ozvuků Michaela Jacksona. Ale jak rychle Janet Jacksonová "vyjela" na scénu z konstrukce na pódiu, stejně rychle do ní zajela a nic za sebou nezanechala.
Emoce budila jiná vystoupení. Sympatický byl skotský trubadúr Gerry Cinnamon, který jen s akustickou kytarou a basovým bubnem pohltil scénu nazvanou po Johnu Peelovi - až se lidé nevešli skoro ani na louku přilehlou ke stanu. A pozoruhodně dopadla i premiéra mladé skandinávské zpěvačky Sigrid na pódiu Other Stage.
Před soubojem ve fňukání, který se odehrál, když proti sobě ve stejný čas hráli irský zpěvák Hozier a Skot Lewis Capaldi, bylo nejlepší utéct na ještě jiné jeviště jménem West Holt Stage. Tam své kousky předváděl anglický raper Slowthai. Byla to další ukázka, jak dnes rap nahrazuje rokenrol a bezostyšně přitom krade jeho průvodní znaky.
Zkreslené basy, hardcorové řvaní a energické rytmy vyhecovaly publikum do divokých takzvaných mosh pitů, kde Slowthai posluchače nejdřív hecoval a pak je musel mírnit, aby si neublížili.
Raperova aktuální deska příznačně nazvaná Nothing Great About Britain v těchto kulisách patřičně vyzněla.
Nakonec předčila i očekávaný rockový vrchol sobotního festivalového dne, vystoupení zpěváka Liama Gallaghera. Stejně jako minulý týden na pražském festivalu Metronome sebejistě začal skladbou Rock’n’Roll Star z repertoáru své někdejší kapely Oasis.
Ohně a světlice z publika jeho show dodaly atmosféru, kterou publikum doplňovalo sborovým zpěvem. Ale z celku šel zhruba podobný pocit, jako kdyby Josef Vojtek vyjel na sólové turné a přes polovinu písní stejně tvořil repertoár Kabátů. Gallagherovy skladby ze sólové dráhy spíš nudily, premiéra nové písně River byl průšvih.
A přestože po osvědčené Wonderwall i závěrečné Champagne Supernova lze jen těžko tvrdit, že Liam Gallagher na Glastonbury odehrál špatný koncert, měl jistou pachuť. Ještěže ji ti The Killers přizabili.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
