Rozhovor - Tři koncertní večery ve třech různých sálech a sedm hudebních projektů různých žánrů - to je v kostce program, který přichystal letošní podzimní Festival Stimul pořádaný ve spolupráci s Radiem Wave.
Úvod obstará v úterý 6. listopadu nezávislý rock - v Lucerna Music Baru zahrají američtí klasikové Shearwater a písničkářka Jesca Hoop. Středeční pokračování v Divadle Archa obstarají turntablista DJ Shadow, japonské psychedelické legendy Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso UFO a zpěvák Damo Suzuki (ex-CAN), který vystoupí v improvizovaném setu s domácími B4.
Na posledním koncertu (Meetfactory ve středu 14. listopadu) zahraje kalifornský beatový mág Flying Lotus, který aktuálně vydal chválené album Until The Quiet Comes kombinující alchymii abstraktního hip hopu s kosmickým jazzem. Předskokanem bude jeho kolega Lapalux.
Kultovní indierocková formace Shearwater si svůj název zvolila podle druhu vodního ptáka, který je příbuzný albatrosovi - i jejich hudba je podobná oceánu, nad kterým se vznáší ptactvo - rozlehlá, vzdušná, plná prostoru k přemýšlení. Vznikli v roce 1999 v Texasu jako boční projekt šéfů skupiny Okkervil River a původně měli sloužit jako platforma pro pomalejší písně členů domovské kapely. Po čtyřech deskách se podepsali slavné značce Matador Records a pro Jonathana Meiburga se z bočního projektu stala hlavní obživa - Okkervil River opustil a Shearwater jsou od té doby výhradně jeho dítě, kolem něhož se pohybuje celá řada pomocníků - studiových i koncertních.
Svůj epický indie folk-rock, v jehož zvuku si tyká tradice i rocková moderna, přivedli Shearwater k dokonalosti na trilogii alb z let 2006 - 2010: Palo Santo, Rook, The Golden Archipelago. Pak Meiburg znovu kapelu přeskupil a inspirován dalšími bočními projekty natočil přímočaré rockové album Animal Joy.
Deska vyšla na Sub Pop a zní trochu, jako kdyby s ní chtěl Meiburg navázat na syrový zvuk kapel, díky nimž je seattleská značka známá. „Značka, na které deska vychází, nemá s hudbou nic společného," říká ale Meiburg v telefonickém rozhovoru. „Chtěli jsme především udělat album, které bude naléhavější. Předchozí tři desky mám hodně rád, ale The Golden Archipelago pro mě bylo jako uzavření jedné kapitoly. Ta deska mi dneska zní hodně chladně a odtažitě a chtěl jsem natočit něco opačného, desku, která má nejen mozek, ale i tělo."
Aktuálně.cz: Změnil jsi kvůli tomu přístup k psaní? Byl taky přímočařejší?
Kéž bych znal nějaký přímočarý přístup k psaní! (smích) Chtěl jsem dělat písničky, které by měly něco společného s věcmi v mém osobním životě. Měl jsem tehdy za sebou dost těžký rok a hodně se toho v mém životě změnilo a to jsem měl v plánu zachytit.
A.cz: Podepsal se na natáčení desky nějak zážitek s bočním, instrumentálním projektem Shearwater Is Enron?
Určitě. Pro nás to byl vtipný způsob, jak si trochu odfrknout, najít novou polohu. Kolem předchozí desky bylo všechno strašně komplikované a nějak jsme potřebovali udělat věci úplně jinak. Taky jsem v té době natočil desku projektu Blue Water White Death s Jamie Stewartem z Xiu Xiu, která byla se vším všudy kompletně hotová za jediný týden. Hodně lidí tu desku nemá rádo, ale pro mě je důležitá, pomohla mi najít cestu k Animal Joy.
A.cz: Poslední desky dokonce tvořily trilogii. Byl to nějaký záměr už od samotného začátku, nebo k tomu prostě došlo?
Záměr to nebyl. Celé se to vyvíjelo postupně, když jsme točili desky a zjišťovali, že jsou s těmi předchozími nějak tematicky propojené. Před dvěma lety jsme dokonce měli koncert v Austinu, kde jsme zahráli všechny tři desky za sebou, a na konci jsem měl pocit, že jsme jako kapela došli do konce.
A.cz: Nový začátek je také patrný ve změně personálního složení kapely.
V kapele jsou jiní muzikanti a na pódiu teď zníme tak rockově a tak nahlas, jako jsme nikdy nezněli. Rozhodně nečekejte žádný folk-rock! Když jsme nedávno hráli v San Franciscu, tak Lucas (Harrison Oswal, pozn. red.) dokonce rozmlátil svoji kytaru. (smích)
A.cz: Byla výměna některých muzikantů přirozený proces?
Důvody byly různé. Tak třeba Thor Harris se mnou hrál už dvanáct let a je i na poslední desce, ale už se mu nechtělo vlézt zase do autobusu a odehrát dalších dvě stě koncertů. Navíc teď hraje se Swans, což je určitě dobrý důvod, proč mě odmítnout. Ale mám i úplně nové muzikanty, kteří nikdy takovouhle šňůru nejeli, a cítím z nich velký hlad po hraní. To mi pomáhá najít trochu nadšení i ve mně samotném. Po deseti letech na cestách už to není tak lehké. (smích)
A.cz: Předtím než se z tebe stal muzikant, jsi strávil hodně let na univerzitě a vystudoval jsi přírodní vědy. Nepřemýšlel jsi, že se vydáš na akademickou dráhu?
Byla to jedna z možností, ale nějak se mi nedařilo skloubit to s hraním v kapelách, které byly pro mě postupně důležitější a důležitější. Mám ale to štěstí, že můžu pořád pokračovat ve svých výzkumech ptáků. Letos v létě jsem si udělal volno a odletěl na jeden ostrov, kde jsem je mohl pozoroval. Takže se můžu pořád věnovat svým akademickým koníčkům, aniž bych musel nutně dělat nějakou kariéru. Když vidím některé své kolegy, kteří mají tituly, ale nemůžou najít práci, tak si říkám, že jsem jako muzikant vlastně nedopadl úplně nejhůř.
A.cz: Dá se s odstupem času říct, že ti studium nějak pomohlo i v hraní s kapelami?
Určitě si tyhle dvě věci nějak vzájemně pomáhají. Jen mi není úplně jasno jak. (smích) Myslím, že cokoliv, co ti pomáhá zjistit něco o světě kolem tebe, ti může pomoci, když chceš vyjadřovat svoje nitro přes umění. Taky věřím, že je dobré nechat občas odpočinout různé části mozku. Vidím to sám na sobě, jak mi pomohl ten měsíc mimo všechno. Nemusel jsem myslet na kapelu a cestování, vrátil jsem se odpočatý a mohl jsem se vrhnout do přípravy turné i nové desky, na kterou přijde řada příští rok.
A.cz: Nedávno ses odstěhoval do New Yorku. Jaký to bude mít dopad na vaši hudbu?
Tak to zatím netuším, protože i když jsem tady odstěhovaný už skoro rok, většinu času jsem strávil na turné. V Austinu jsem bydlel dvanáct let a měl jsem pocit, že už odtud musím nutně odejít. Bylo to pro mě jako se odstěhovat z domu svých rodičů. Je to jako s deskama. Když natáčíš album, vždycky máš pocit, že jsi udělal to nejlepší, co se dalo. Ale pak k nim postupem času získáváš odstup a jsi frustrovaný věcmi, který by se daly zlepšit. Když se nemůžeš identifikovat s minulou deskou, tak víš, že ta nová bude jiná, a to je vlastně dobře.
A.cz: Jak je to v New Yorku s pozorováním ptáků?
New York je skvělé místo na pozorování ptáků, protože je tam hodně parků. Samozřejmě, že v Texasu to bylo lepší, ale ani tady jsem nemusel přestat.
A.cz: Není přestěhování do New Yorku také předzvěst návratu k Okkervil River, když už si s Willem Selfem vzájemně na deskách. Nakonec žijeme v éře reunionů?
Potkávám se s Willem každou chvíli v New Yorku, bydlí tady kousek ode mě, chodíme do hospody a pouštíme si nové skladby, na kterých pracujeme. Jsme kámoši, ale pokud bychom měli znovu spolu pracovat, pak by to asi nebylo tak, že bych byl jen klavírista v jeho kapele. To by nefungovalo. Jo, ale jestli někdo má dost peněz na to, aby zaplatil koncertní reunion Okkervil River v původní sestavě, tak není problém. (smích)
A.cz: Někde jsem četl, že jsi byl hrozně potěšený, když jsi zjistil, že tví hrdinové Robert Plant a Lou Reed se příznivě vyjadřovali o Shearwater. Kteří další oblíbenci by si měli tvoji muziku poslechnout?
Tak to nevím. Radši žádní. Měl bych strach, že by se jim to třeba nelíbilo a to by pro mě bylo moc velké zklamání. Ono není úplně nejlepší dostat se svým idolům nablízko, je lepší si zachovat od nich odstup, aby ti nezkazili představu, kterou o nich máš.
