Kdo je normální a kdo ne? A kdo o tom rozhodne? Takové otázky vzbuzuje příběh songwritera Daniela Johnstona, který včera ve věku 58 let zemřel na infarkt. Jeho jméno zůstalo neznámé pro mnoho posluchačů, pro jiné se stal skutečnou ikonou. Jeho písně zpívali Tom Waits, Glen Hansard i kapela TV On The Radio a indie scéna ho přijala jako klasika. Pomohl mu Kurt Cobain, který dlouhodobě, i do televize MTV, nosil triko s Johnstonovou kresbou a názvem alba Hi, How Are You (Ahoj, jak se máš).
Hvězdy jako Cobain upozornily veřejnost na muzikanta z texaského Austinu, který vytváří naivní a jedinečné písně navzdory své duševní labilitě a mnoha hospitalizacím v psychiatrických ústavech.
Zásadní je, že Johnston se po "objevení" nestal lacinou celebritou. V kontaktu s fanoušky i muzikanty našel skutečné hudební uplatnění. Texty o tom, jak s ním skrze nemoc bojuje ďábel, postupně vystřídaly statementy, že láska si nás nakonec vždycky najde.
Právě tuto píseň, True Love Will Find You in the End, si lidé často připomínají teď, v hodinách po Johnstonově smrti. Vlastní verzi nyní také spontánně nahrál a publikoval Dominik Zezula z kapel Post-Hudba a Děti mezi reprákama.
V osmdesátých letech obyvatelé Austinu na ulici potkávali muže, který jim ke koupi nabízel kazety se svými naivními písněmi. Tak se začala šířit zvěst o Danielovi a jeho poutavém hudebním art brut: přes den pracoval za pultem v McDonaldu, v noci byl lokální hudební celebritou, zvlášť když se ocitl v televizi MTV.
Písně jako Dream Scream nebo King Kong poznamenaly jeho psychotické stavy - stejně jako pověstně excentrický život. Deník Guardian v nekrologu shrnuje mnoho příběhů. Třeba ten, kdy manický Johnston během letu rodinným letadlem nabyl dojmu, že je komiksový dobrý duch Casper, a vyhodil z letadla klíčky od motoru: Johnston i jeho otec po nouzovém přistání jako zázrakem vyvázli s mírnými zraněními.
Byl schopen napsat stovky písní pro dívku Laurie, do které se nešťastně zamiloval v osmnácti. Jednou byl zatčen poté, co na sochu Svobody nasprejoval stovky křesťanských symbolů ryby. Jindy odmítl nahrávací smlouvu od společnosti Elektra jen proto, že vydávala Metalliku, kterou pokládal za přívržence ďábla.
Jeho nejoblíbenější kapelou byli Beatles a něco z jejich aury se snad do Johnstonových písniček melancholie, touhy, naděje i odhodlání skutečně přeneslo.
Kurt Cobain ještě před smrtí zprostředkoval Johnstonovi smlouvu s velkým vydavatelstvím Atlantic: vyšlo jedno album Fun, komerční úspěch podle měřítek korporátu se však nedostavil a globálně distribuovaný label se Johnstona obratem zase zbavil. Hudebníci ho ovšem nikdy nepřestali přesvědčovat, že jeho písně jsou hodné pozornosti.
Spolupracoval s ním Jason Pierce ze Spiritualized, členové Sonic Youth či Butthole Surfers. Na album coververzí přispěli Beck, Tom Waits a skupiny Mercury Rev či TV on the Radio.
Celovečerní dokument Ďábel a Daniel Johnston u nás uvedl karlovarský filmový festival. Jeho kresby a komiksy v té době už letěly světem, vystavilo je i newyorské bienále muzea Whitney.
Samozřejmě nelze vyloučit, že někteří posluchači se sebedojímali respektem vůči handicapovanému naivistovi s kytarou. Ale autor těchto řádek také zažil, jak tvůrce Simpsonových Matt Groening uváděl Johnstona na britském festivalu All Tomorrow’s Parties. Mohutné publikum znalo texty, násobilo Johnstonovu radost na scéně a drželo palce křehké povaze, u které se nikdy tak úplně nevědělo, jak večer skončí.
A všichni společně jsme cítili údiv a respekt před životem, který Johnstonovi ubral na plnohodnotné samostatnosti - ale nesebral mu schopnost poetických zkratek a záviděníhodné upřímnosti, se kterou lidem zpíval o svých těžkostech a lásce, ve kterou nakonec všechno vyústí.
V éře, kdy se do produkce alb sypou miliony, tu byl chlapík, který lo-fi technikou nahrál písničky v domě svých rodičů: a někteří posluchači na ně nikdy nezapomenou. Je dobré si to připomínat - zvlášť ve světě, kde si občas autority činí nárok stanovit, co je normální a co ne.
