Alisu Weilersteinovou bylo při jejím debutu s Českou filharmonií snadné přehlédnout. V říjnu 2011 orchestr v pražském Rudolfinu slavil sedmdesátiny hostujícího dirigenta Lawrence Fostera a americká violoncellistka byla jednou ze čtyř sólistů, kteří ten večer účinkovali - vedle známé houslistky Sary Changové a klavíristů Radua Lupua a Daniela Barenboima.
Ovšem výkon Weilersteinové na management orchestru udělal dojem. Před čtyřmi roky cellistka dostala další pozvání, aby s Českou filharmonií pod taktovkou tehdejšího šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka natočila Dvořákův Koncert pro violoncello h moll. "Bylo to velmi intenzivní setkání. A mohlo být také dost stresující. Byla jsem cizinka, která do Prahy jede natáčet Dvořáka s českým dirigentem i českým orchestrem," zdůrazňuje dnes Weilersteinová.
Vzpomíná, jak den před natáčením vešla do dirigentského salonku v Rudolfinu a vytáhla violoncello, aby Bělohlávkovi zahrála. Šéfdirigent ji ale odmítl a navrhl, aby mu Dvořákův koncert raději zazpívala. "Začala jsem zpívat velice jemně, a pak se Jiří přidal. Nakonec jsme spolu zazpívali celý čtyřicetiminutový koncert. Bylo to krásné," vzpomíná.
Od té doby Česká filharmonie doprovodila Alisu Weilersteinovou při několika příležitostech, naposledy minulý týden na turné orchestru po Velké Británii a Irsku pod taktovkou Tomáše Netopila. Spolupráci završí tento týden trojicí koncertů v Rudolfinu, kde bude Weilersteinová od středy do pátku hrát Šostakovičův Violoncellový koncert č. 1. "Cestování s orchestrem po Anglii jsem si moc užila. A s Tomášem Netopilem se nám velmi dobře spolupracuje," nevidí prý Weilersteinová, proč by to také v Praze nemělo skončit úspěchem.
Posluchače Alisa Weilersteinová nejčastěji udiví tím, jak dokonale se její zvuk hodí k prvnímu českému orchestru - jako by snad absolvovala HAMU nebo Pražskou konzervatoř.
Weilersteinová ten souzvuk přikládá i spolupráci s dnes již nežijícím Bělohlávkem. "Hodně mi to ulehčil. Pod jeho taktovkou se mi vždy hrálo přirozeně, nemusela jsem se jakkoliv přizpůsobovat. Byl to úžasný hudebník a jedinečný člověk. Opravdu mi chybí," říká.
Jako spousta hostujících sólistů také Weilersteinová vyzdvihuje osobitý zvuk České filharmonie. "Je to jako ocitnout se ve vřelém objetí. Především smyčce hrají naprosto krásně, v romantické hudbě mají vydatný, bohatý zvuk," popisuje.
Pětatřicetiletá Weilersteinová by až do završení kariéry mohla klidně hrát romantický repertoár po boku předních světových orchestrů. Protože má ale ambice a dobrodružnou povahu, stále zkouší něco nového.
Několik let měla výhradní smlouvu s prestižní společností Decca Classics, nedávno však podepsala kontrakt s menším Pentatonem a navázala spolupráci s norským smyčcovým komorním ansámblem Trondheim Soloists.
Nyní spolu pro Pentatone natáčejí díla autorů takzvané první a druhé vídeňské školy - dva Haydnovy koncerty a Schönbergův sextet Verklärte Nacht.
Dotaz, proč si vybrala méně známé vydavatelství, jemuž záleží víc na dramaturgii než mediální atraktivitě interpretů, Weilersteinovou nepřekvapí, zřejmě už na něj odpovídala dřív. "Vybrala jsem si Pentatone pro jejich hodnoty. Chtějí vydávat skvělou hudbu ve skvělé kvalitě. A co do volby repertoáru mají vizi, která je mi blízká," vysvětluje a dodává, že jakmile její nahrávka s Trondheim Soloists vyjde, už je připraveno turné po Evropě, Asii a USA.
Pražané tento týden uslyší Weilersteinovou hrát Šostakoviče. Návod k interpretaci jeho prvního violoncellového koncertu kdysi dostala od nejpovolanějšího z učitelů - ruského violoncellisty Mstislava Rostropoviče, jemuž Šostakovič dílo v roce 1959 věnoval.
Weilersteinová si setkání se slavným ruským interpretem barvitě pamatuje, přestože k němu došlo už před třinácti lety, krátce před Rostropovičovým úmrtím roku 2007. "Vešel do místnosti, položil mi pár otázek, pak si vzal židli, sedl si přímo proti mně a řekl: Tak zahrajte Šostakoviče!" vzpomíná.
"Po první větě jsem zastavila, čekala jsem, že bude chtít něco říct. Místo toho na mě Rostropovič jen koukal, oči mu hrály, a pak zvolal: 'Pokračujte!' Až jsem celý koncert nakonec odehrála bez přestání," líčí.
Ani pak prý Rostropovič violoncellistce nedával konkrétní rady týkající se techniky či stylu. "Spíš mu obecně přišlo, že hraji s příliš romantickým výrazem, který se pro ten violoncellový koncert nehodí," popisuje Weilersteinová a připomíná, že autor skladby Šostakovič měl v někdejším Sovětském svazu těžký život. Nemohl otevřeně sdělovat názory a v jeho hudbě byla spousta utrpení.
"V tom Rostropovič spatřoval klíč, jak ten violoncellový koncert zahrát: držet ho pod pokličkou, ale zároveň naplno rozehrát bouři pod ni. Tento poznatek zásadně ovlivnil, jak o tom koncertu dodnes přemýšlím," dodává Weilersteinová.
Třikrát v Rudolfinu
Alisa Weilerstein - violoncello
Tomáš Netopil - dirigent
Česká filharmonie
21., 22. a 23. února, Dvořákova síň Rudolfina, Praha
V Praze už letos jednou byla - první den tohoto roku neseděla na jevišti Dvořákovy síně Rudolfina, nýbrž v hledišti. Odsud sledovala, jak její manžel, venezuelský dirigent Rafael Payare, vede Českou filharmonii při Novoročním koncertu.
Weilersteinová a Payare takto společně navštěvují vystoupení jeden druhého, pokud zrovna mají čas, a také s sebou vozí dceru Ariadnu - příští měsíc oslaví druhé narozeniny.
Rodiče se v péči střídají, kdo zrovna není na turné, věnuje se dítěti. "První rok a půl jsem ale byla typická pracující matka, brala jsem s sebou dceru všude, kam jsem přijela. Ještě jí nejsou dva roky a už byla snad v patnácti zemích," směje se Alisa Weilersteinová.
