Recenze - PJ Harvey střídá na svém aktuálním turné bílé a černé šaty. V Praze si pro svou čtvrteční českou premiéru zvolila barvu noci a v Lucerně zvěstovala v písních z oslavované desky Let England Shake konec britského impéria.
Kdo si přišel zavzpomínat na středoškolské pocity úzkosti a jejich léčení rannými deskami zpěvačky, dočkal se až při přídavcích. PJ Harvey je dnes v pozici, v níž se nemusí publiku nijak podbízet. A obzvláště ne takovému, které Lucernu vyprodalo během pár dnů.
Její letošní album Let England Shake oceněné nedávno prestižní cenou Mercury bylo prý inspirováno rozhlasovou hrou o vojákovi, který slyší hlasy svých mrtvých kamarádů. A s černými pavími pery ve vlasech vskutku vypadal Polly Jean na první pohled jako posel smrti.
Její desáté studiové desce byla věnována celá první polovina koncertu. Vystoupení odstartovala titulní skladba a následný singl The Words That Maketh Murder možná někoho naladil na svižnější materiál, ale následných čtyřicet minut bylo ve znamení poetického „recitálu" o vojácích, již zakoušejí v zákopech nelidská muka pro slávu hroutících se impérií.
Ani kapela slavných muzikantů (Mick Harvey, John Parish, Jean-Marc Butty) neměla moc příležitosti k odvázání. Polly Jean si na této desce poprvé zkusila psát písně z jiné perspektivy než té vlastní - a na pódiu její nadhled na mikro osudy lidí v pozici rukojmích dějin možná působil trochu chladně a odtažitě. V náručí svírala - chvíli něžně jako dítě a chvíli nervně jako odjištěnou bombu - svou autoharfu, na které novou desku zkomponovala (příležitostně ji střídala za kytaru).
V písních inspirovaných válečnými baladami i lidovou hudbou z celého světa jí občas s občasným doprovodným vokálem pomohl Mick Harvey, někdejší spolupracovník Nicka Cavea a její aktuální mentor. Byl to on, kdo si sedl ke klavíru a zahrál úchvatnou baladu Dear Darkness jako připomínku předešlé "pastorální" desky White Chalk. Pak ale zvuky polnice a pochodové rytmy bicích vrátily koncert k válečným tématům.
Možná by se písňový cyklus lépe poslouchal v polstrovaných sedačkách divadla než v opocené Lucerně, ale úchvatný závěr se skladbou England a následnou tmou uzavřel první polovinu ve velkém stylu. Pokud si ovšem v tu chvíli někdo oddychl, že začínají hity, mýlil se.
Britská zpěvačka měla v Praze hrát v roce 1995 v roli předskokanky R.E.M. Tehdy měla za sebou dvě drásavé desky Dry a Rid Of Me spojující syrové riffy grunge, zuřivost punku i smutek blues; následné To Bring You My Love z ní udělalo královnu alternativního rocku. Tehdy by to byl určitě obrovský zážitek a možná dost z těch dvou a půl tisíce přítomných bralo aktuální vystoupení v Lucerně jako náhražku za onen tehdy neuskutečněný koncert.
Jenže vzpomínka na zuřivé časy plné vzteku z konfrontace křehké dívky z venkova s velkým (mužským) světem se ve čtvrtek nekonala. PJ se v novém tisíciletí vydala cestou experimentů, při nichž zanechala kytarové riffy v minulosti. Druhá polovina sice nabídla přehled různých autorských masek, které si za svou kariéru nasadila, jenže hity by jeden pohledal.
Jedinou výjimkou byla překvapivě umírněná Down By The Water z To Bring.... Vrstevnatá, až sonicyouthovsky živelná Big Exit z deset let staré "newyorské" desky Stories From The City, Stories From The Sea je spíše kultovní klasikou. Místo návratů do devadesátek naservírovala se španělkou křehkou The Desperate Kingdom of Love z Uh Huh Her či Bitter Branches z poslední desky.
Nostalgici se dočkali opravdu až v přídavku. Ještě jeden krátký zbytek z aktuální desky (The Colour of Earth) a pak The Sky Is Lit Up a Angelene, dvě možná nejsilnější melodie, které kdy napsala. I díky nim snad nemohlo publikům odejít nespokojené.
PJ Harvey je jedna z mála hvězd tzv. alternativního rocku devadesátých let, která si nejenže udržuje vysoký umělecký standard, ale namísto bazírování na bývalé slávě stále hledá nové cesty. Její kariéra je obdivuhodně rozvětvená a česká premiéra byla ideálním prostorem k nahlédnutí na nekompromisní uměleckou vizi.
Těch devadesát minut tak může zanechat hlubší otisky než oživování atmosféry předchozích dekád - protože právě na to jsou u nás často zvyklí i "fanoušci dobré hudby".
