Londýn - Návraty slavných kapel jsou ošemetná věc. Často vzbuzují podezření a ještě častěji končí trapným fiaskem a transparentní kulišárnou „sbal prachy a vypadni."
Asi nikdo ze skalních fanoušků Blur nečekal, že se rozhádaná čtveřice někdy usmíří, natož dá znovu dohromady a vrátí se na koncertní pódia. Introvertní kytarista Graham Coxon odkráčel ze studia přímo při nahrávání poslední řadovky Think Tank, přestože Blur desku dodělali a vydali, poslal je tímto k věčnému spánku.
Začal vydávat sólové desky a v periodách mezi nimi bojoval se svými démony a alkoholem. Zpěvák Damon Albarn vdechnul život Gorillaz a věnoval se nespočtu hudebních projektů.
Když loni začaly prosakovat první seriózní zprávy o možnosti návratu jedné z nejpopulárnějších britských kapel devadesátých let, vypadalo to jako malá senzace. Blur odešli a teď je jisté, že se vrátili zpátky populárnější, než byli kdy předtím, což je fascinující samo o sobě.
Původně anoncovaný jediný koncert v legendárním Hyde Parku byl vyprodaný za pár minut, a tak Blur přidali ještě jeden. Úctyhodných padesát pět tisíc fanoušků dva večery za sebou je slušné skóre.
Oasis has AIDS
Hyde Park i celý Londýn připomínal spíš Ibizu. Vedro k zalknutí, slunečno, holky v plavkách, spálená tráva a pivo v plastu. Spousta piv a moře z plastu. V pět odpoledne nakráčeli na pódium Crystal Castles a spustili svůj načepýřený electro kolovrátek, Ethan za svým velínem z kláves a s kapucou na hlavě vypadal naštvaně a Alice Glass vřeštěla, padala a mátoživě se oddávala prvním řadám.
Tričko s nápisem „Oasis has AIDS" dokonale rezonovalo s celkovou náladou jejich setu - je nám fuk, kde jsme a jestli se vám to nelíbí, váš problém. Než si Alice stačila rozbít obě kolena a poprat se s někým, bylo po všem.
Docela chápu kontroverzní vnímání Crystal Castles a chápu i ty, které tohle duo irituje, ale mě to docela bavilo.
Foals se dočkali o něco vřelejšího přijetí než CC a odehráli svůj zkouřený mix nervního funk punku, matematického, deklamovaného voodoo a udělali přesně to, co se od nich očekávalo. Vyplnili čas a trochu našlápli tu nedočkavou ulepenou masu, která se pomalu, ale jistě obalovala prachem.
Dav hlasitější než aparatura
Bez zbytečných průtahů, intra a teatrálních gest. Blur přišli na pódium tak, jako by skoro nikdy neodešli. Stejné účesy, stejná gesta, Fred Perry polokošile, Graham v námořnickém a nažhavený Albarn. Jen pár vrásek navíc jako memento uběhnuvší doby. Byli tam a hráli a Hyde Park je miloval od začátku do konce.
Odpálili s She's So High z první desky Leisure a při druhé Girls And Boys už byl dav hlasitější než aparatura, až mráz běhal po zádech. Jenom letmá myšlenka na vykalkulovaný comeback vzala definitivně za své. Sledovat, jak si to užívá kapela i publikum bylo skoro dojemné. Evidentně pohnutý Damon Albarn se v té euforické lázni s rozkoší koupal, vychutnával si každou pikosekundu a byla z toho cítit neskutečná radost, živelnost a humor.
Set list pochopitelně preferoval spíše starší věci z prvních dvou desek Leisure a Modern Life Is Rubbish, hodně hitů pochopitelně z Parklife, ale došlo i na desky 13, Great Escape a Blur.
Překvapivě zazněl i song Out Of Time z poslední studiové desky Think Tank, na které už Graham Coxon nehrál. A najednou přišla This Is A Low z Parklife, tradiční poslední song jejich setů a hymna číslo jedna a Blur odkráčeli ze scény.
Vrátili se na přídavky a nasypali do publika, které evidentně nemělo dost, pěkně zostra singlovou Popscene, další Advert, a pak nastal moment, na který evidentně všichni čekali.
Krátké intro a Song 2, kdy se snad celý Hyde Park odlepil od země a na prachovém polštáři krátké, ale euforické dvě minuty levitoval.
Totální kotel, rychlý - trochu rozpačitý - zásek a kapela zmizela podruhé. Poslední tři věci už byla rána z milosti a Měsíc byl svědkem toho, že Blur jsou pořád stejně dobrá kapela, jako bývala, že mají potenciál udělat klidně další skvělou desku a hlavně - že je jejich fanoušci milují a že to není láska zaslepená.
