Back to Backstage – V dalším dílu seriálu o aktuálních hudebních událostech představujeme trio umělců, kteří by se na jednom pódiu sejít nikdy nemohli. Na zahraniční scéně se podíváme na novou desku švédské indie popové princezny Lykke Li, na té domácí pak přijde na přetřes synthpopový projekt Deaths a punkoví The Fialky.
Lykke Li se vzdala hitů, našla sebe
Li Lykke Timotej Zachrisson, zkráceně Lykke Li, urazila za uplynulých šest let obrovský kus cesty. Stačila jí k tomu tři alba, každé však bylo lepší než to předchozí – a to je co říct, protože už debut Youth Novels zbořil pěkných pár žebříčků.
Průlomová dvojka Wounded Rhymes pak pokračovala v nastoleném trendu křehkého severského popu s vydatnou elektronickou omáčkou. Tedy až na skladbu Sadness Is a Blessing, jednoduchou akustickou baladu s naivně upřímným textem, která jako by předurčila, na co se fanoušci mohou těšit nadále.
Aktuální deska I Never Learn vznikla jako reakce na rozchod, což je vždy zrádné; ačkoliv řada umělců v těchto okamžicích zažívá hotovou kreativní erupci, příliš snadno se může stát, že výsledné dílo sklouzne do dramatického patosu a lkaní nad sebou samým. Lykke však místo toho složila překrásnou kolekci devíti folkových skladeb.
Vůbec nevadí, že posluchače celou tu dobu krmí třemi stejnými akordy, ani že se tentokrát rozhodla vzdát vyložených hitů (ve stylu I Follow Rivers). Důležité totiž je, že pod vší tou melancholií prosvítá svěží optimismus. Ve svých osmadvaceti letech se tato talentovaná slečna proměnila v opravdovou umělkyni.
Deaths jsou zrcadlem pražské hipsterské scény
..nebo alespoň té její části, která stále vzývá patky, džísky a minimalistickou poetiku instagramových filtrů. Aktuální hudební projekt kamčatského rodáka Igora Brusa je přesnou ukázkou toho, jak může v Česku fungovat kapela založená primárně na image.
Ne snad že by její hudba byla špatná – průlomové singly Karaoke Blues a Crystal Nights sice možná až příliš připomínají The Cure, rozhodně však jde o skvěle napsané popové skladby, které si pozornost bezesporu zaslouží. Úspěch Deaths však mnohem více tyje z frontmanovy osobnosti než jeho tvorby.
Bruso, jinak i talentovaný fotograf a režisér, je jediným stálým členem kapely (která dříve nesla jméno Girls on Drugs), a není pochyb, že svou práci dělá dobře – díky perfektně zvládnuté vizuální prezentaci, „exkluzivnímu“ koncertování pouze na vybraných akcích a v neposlední řadě i zkušenostech nabytých při pobytu v USA mají Deaths více než slušně našlápnuto. Kvalitní středoproudý synthpop navíc v ČR vyloženě chybí..
Naživo: 20. června na Kampě v rámci festivalu United Islands of Prague
Čtěte také
Objevy 2014: Muzikanti, kteří pohnou alternativní scénou
Tip týdne: The Fialky
Na místě, které bývá většinou vyhrazeno nadějným začínajícím kapelám, se tentokrát vyhřívají zkušení harcovníci: pražská skupina The Fialky hraje už od roku 2000, vydala pět alb a na tuzemské punk-rockové scéně platí za respektovanou veličinu.
Jednou ze součástí její (perfektně zvládnuté) image je i pojmenování žánru – Punkrock '77. Fascinace The Ramones, anglickým „punkovým létem“ a vůbec vším, co tato kultura obnáší, byla u Fialek vždy patrná – ať už v samotném názvu, nebo například při pohledu na jejich poslední EP No School (2013), kde jsou všechny skladby pojmenované anglicky, ačkoliv v textech zní zpěvákova mateřština.
„Na old school seš mladej, na new school seš starej,“ zní refrén titulní skladby No School, která svým názvem na chvíli oživila chmurné vzpomínky na (snad už definitivně pohřbené) Jaksi Taksi a jejich upocené poučování o tom, že škola je na nic (pokud nemá značku Život).
The Fialky mají naštěstí dost soudnosti – jsou to pánové v letech (bráno v poměru k jejich publiku), kteří se při drhnutí těch pár starých riffů chtějí především pobavit. Sto vteřin na skladbu je v punku naprosto přijatelný limit. A zábavné to je opravdu dost.
