V Čechách máme bohatou historii přelomových muzikantů, kteří zároveň vytvářeli divadlo - historický exkurz by mohl vést od Voskovce s Werichem a E. F. Buriana až po současné skupiny Dva nebo Midi lidi.
V kapele B4 se od roku 1998 potkávají hudebníci z Nového Boru s Tomášem Procházkou, který paralelně vymýšlí nové formy s divadelním souborem Handa Gote Research and Development: v současné době patří k vedení pražské scény Alfred ve dvoře.
Variace na hudbu ze Západu
Handa Gote je divadlo posttechnologické: zabývá se vyprávěním v době internetu, životem na odloučené samotě, v oslavě manuální práce si přehrává alchymistické návody na výrobu kamene mudrců, pošklebuje se obřadům konzumní společnosti. Konfrontuje lidského kolonizátora s divočinou, podrobuje zkoumání český folklor i tradici české domácí zabijačky. Na scéně mnohdy opečovává, ba přímo opravuje starší přístroje. Dělná ušmudlanost ponku a historické vrstvy krámů uskladněných v garáži jsou pro Handa Gote živější terén než éra iPhonu.
Nová deska B4 nazvaná Plastová okna s tím vším souvisí. Sledovat, jak Procházka a spol. přetavují svoje téma do hudební formy, je dobrodružné. Zvlášť na albu, které naplňuje představu o "normálních písních" asi nejvíc, jak je toho B4 schopna.
Programově jsou B4 klubem přátel starých nástrojů z historie rocku a elektroniky. Už když před devíti roky kvíleli psychedelickým zvukem na albu Ringo George Paul John, používali staré francouzské klávesy a na koleni vyrobenou nápodobu kytarových efektů. Stáli na straně kutilů, kteří si v někdejším východním bloku leckdy museli najít náhražky pro své zmutované variace na hudbu "ze Západu".
Cenu Vinyla získali za desku Didactic Nation Legendary Rock z roku 2011: záliba v šumu místy připomínala rozhlasové vysílání Svobodné Evropy atakované předrevolučními rušičkami příjmu. Není to nostalgie, ale zkoumání, v čem jsme to žili a co cítíme, když ten zvuk přestěhujeme do současnosti. Vždyť naše minulost nezmizela ani ze společenského života, v dobrém ani ve zlém.
Mírné pozdvižení způsobil albový experiment Die Mitternachtsmaus. Procházka a spol. vzali zdejší undergroundovou klasiku The Plastic People of the Universe a představili si, jak by ta zněla, kdyby vznikala o pár set kilometrů západněji. Přeložili ji do studeného stylu německého krautrocku, dramatik René Levínský přeložil texty Egona Bondyho do němčiny.
Vrstvy syntezátorů a ur-techno rytmus vzbudily u starší generace byvších mániček popuzenou otázku: Copak tohle se smí provádět s odkazem Mejly Hlavsy? Naivní otázka ukázala, že u nás v podobných diskusích nejsme moc daleko. Podobné hry s kulturními kódy, stěhující předlohy do stylu různých lidí a různých komunit, jsou dnes běžné. A potemnělost, stejně jako rytmická sugestivnost Hlavsových figur nápadu B4 jen nahrála.
Zpráva o stavu země
Plastová okna: už název aktuálního alba napovídá, že Procházka a spol. natočili svou zprávu o stavu země ve smyslu sloganu Vladimíra Justa "pochvala není můj obor".
Píseň Území, vypíchnutá i jako virtuální singl, ukazuje národ jako zaťatou tlupu; nacionalismus je tu srovnatelný s poskakováním kolem totemu: "Tohle je naše území / po našich předcích zděděný / naši duchové, naše totemy / tohle je naše území." V průběhu písně disonantně zakvílí ozvěna skladby, kterou Česko "dobylo" svět - Vejvodovy Škoda lásky, až škodolibě citované v tom nejprimitivnějším rytmu.
I další písně (Sudety, Mám svou zemi rád) pokračují v temném sarkasmu a nenadšeném putování po tématu domovské krajiny. Titulní skladba Plastová okna je instrumentální: motiv druhdy elegantní Čajovny kytaristy Radima Hladíka hraje umělohmotný rejstřík kláves. Jako by péči o dědictví prostě nahradil a zaplácl kus plastu. Je to kruté a zní to - programově - jako vítězství prachbídných pahodnot. Proč asi.
Starý svět můžeme mít rádi, říká mezi řádky album Plastová okna, ale také je svědkem všech traumat, která jsme si tu neodžili. Ukazatelem všeho tak trochu zahnívajícího, obecného psychologického marastu.
Na druhém konci vyprávění je pak osobní, intimně ztichlé svědectví Chci spát. Začíná slovy "rádio a já" a mluví o vysílání internetové sítě, která nikdy neusíná. Tím spíš vypravěč odchází do samoty: jednak do odpojeného světa mimo web, ale také pryč od společnosti plastových oken, "nejvíc mi dá práci nebýt na příjmu, nevolej mě k sobě, stejně nepřijdu".
B4: Plastová okna
Vydalo Polí pět, 2019.
B4 užívají technologie i proto, aby připomněli jejich limity, chyby a zmarněné naděje s nimi spojené. Český rozhlas nedávno vysílal radiodokument Tomáše Procházky nazvaný Opraváři. Je to související faseta: sledujeme svou opravitelnou i neopravitelnou minulost, kterou nechceme jen tak zahodit a vyměnit za nakupování novějšího zboží.
Síla "Bé čtyřky" spočívá ve stylu, kterým formuluje svoje odmítnutí. Nedistancují se obvyklým způsobem: třeba to, jak je jí protivný společenský mainstream, kapele dodává hodně empatie k maloměstskému, venkovskému a vůbec perifernímu prostředí. Nejsou optimisty, ale skrytější vrstvy si prohlížejí s energií a úžasem.
Nová deska ukazuje, že i po letech existence umí cenně vyslovit, co ještě neřekli: jen je třeba se pořádně dívat kolem sebe a umět naslouchat sobě samým.
