Co že je soulová hudba? Nejčastěji se říká, že taková, která vychází z duše. Ale existuje kratší odpověď: Soul je, když zpívá Aretha Franklinová.
Zřejmě žádný dosud žijící interpret s tím žánrem nebyl tak úzce spjatý jako Američanka, jejíž hlas a vliv od 60. let strmě stoupaly, až teď po šestasedmdesáti letech dosáhly do nebes. Aretha Franklinová na ně včera vstoupila jako nejlepší zpěvačka své generace, persona stejně významná jako James Brown nebo Ray Charles.
Z jejích plic sálala síla nezměrná a majestátní hlas doplňovala adekvátně imponující figurou, kterou si zjednávala respekt dříve než stejnojmenným hitem.
Avšak Franklinová si místo na výsluní nevykřičela silou. Ohromnou hlasovou techniku a takřka čtyřoktávový rozsah, v pozdních letech odpovídající mezzosopránu, užívala, aby projevila emoce: od zármutku po zápal, ty dva póly gospelové hudby, kterou poznala v černých kostelech a nakonec ji zužitkovala v muzice kostely dalece přesahující.
Ale, gospelu navždy věrná, do posledních let při zpěvu lkala, vzývala boha, mručela a volala haleluja, každý druhý verš zpestřila nějakým tím "mm-hm", jako když věřící v baptistických kostelech přitakávají pastorovi.
Desítky let na koncertech ctila význam symbolických gest, jako když před posluchači teatrálně shazovala opulentní kožich. Přeneseně tím dávala najevo, že ona, královna, obnažuje své srdce, že dává nahlédnout do nitra.
A to k ní lidi přitahovalo: cítili, že je opravdová, a že co zpívá, nejen sama prožila, ale právě to znovu prožívá s nimi.
Franklinová musela být nesmírně silná osobnost, odmalička až biblicky zkoušená. V šesti letech zažila rozvod rodičů, v deseti smrt matky. První dítě porodila jako čtrnáctiletá, druhé dva roky nato. Ale snad neexistuje rozhovor, kde by o tom ochotně hovořila, a také v autorizovaném knižním životopisu zmínky omezila na minimum. Vždy si střežila soukromí.
We have lost one of the great artists of our time. Aretha Franklin was one of God’s precious gifts to the world—one of God’s shining jewels. She is deeply loved by millions of people as the Queen of Soul. Her voice is still a guiding light to vocalists today.
— John Lewis (@repjohnlewis) August 16, 2018
Zpívat začala jako dítě v 50. letech minulého století, ještě v segregovaných USA. Její první desky se prodávaly z přihrádek ostudně označených "race records", tedy "barevná hudba", a jako teenagerka na prvním turné směla s muzikanty obědvat jen tam, kde obsluhovali zákazníky černé pleti.
Její otec byl vlivný pastor, jehož kázání vysílala celostátní rádia a u něhož několikrát přespal Martin Luther King. Tomu ostatně starý Franklin pomáhal organizovat protestní akce, jež roku 1963 vyvrcholily slavným pochodem na Washington, předcházejícím pozdějšímu zrovnoprávnění černochů v USA.
Aretha Franklinová pak Kingovi zpívala na pohřbu. Vážili si jí aktivisté typu kongresmana Johna Lewise, v posledních letech také muzikanti od rapera Kanyeho Westa po zpěvačku Aliciu Keysovou. Jistě i proto roku 2009 symbolicky pěla na inauguraci Baracka Obamy, prvního černého amerického prezidenta.
Ale přece jenom by bylo příliš označovat Franklinovou za politickou aktivistku, k tomu svádí doba. Ona ji jednoduše prožila a s kauzou samozřejmě sympatizovala. O to větší čest, že ji teď Barack Obama uctil coby osobnost "ukazující možnosti sjednocení, usmíření a přesahu", myšleno mezi lidmi různé barvy pleti či názoru.
Aretha helped define the American experience. In her voice, we could feel our history, all of it and in every shade—our power and our pain, our darkness and our light, our quest for redemption and our hard-won respect. May the Queen of Soul rest in eternal peace. pic.twitter.com/bfASqKlLc5
— Barack Obama (@BarackObama) August 16, 2018
Přestože Franklinová koncertovala do posledních let, zůstala fenoménem především americkým. Podepsalo se na tom trauma ze začátku 80. let, kdy na palubě zažila, jak letadlu vysadily motory, a následně se rozhodla už nikdy nevzlétnout.
Od té doby vzdálenosti mezi západoamerickým Los Angeles a New Yorkem u východního pobřeží absolvovala výhradně v autubusu. Ať jej měla sebevíc pohodlný, několikadenní cesty špatně nesla, pročež vystupovala čím dál méně. Nikdy už se nevrátila do svých kdysi oblíbených koncertních sálů typu pařížské Olympie, kde ji v 60. letech slyšela třeba také Marta Kubišová - vedle Marie Rottrové jedna z mnoha jejích českých ctitelek.
A byť Franklinová snad až na krátké období v 80. letech natáčela výrazně nadprůměrné desky, nikdy už také nepřekonala svou nejvýraznější éru z přelomu 60. a 70. let, kdy tak dlouho vyhrávala ceny Grammy za nejlepší ženský pěvecký výkon v kategorii rhythm & blues, až se prý soškám začalo přezdívat "aretky".
Tato "epocha Arethy Franklinové" byla přitom důsledkem showbyznysového rozhodnutí. Takřka celá 60. léta zpěvačka natáčela pro značku Columbia Records, kam ji přivábil pozorný lovec talentů John Hammond, objevitel Billie Holidayové či později Boba Dylana. Správně rozpoznal její mimořádný talent, jen ho nebyl s to zúročit.
Franklinová pro něj natočila deset studiových alb na pomezí jazzu, popu a balad, zjevně s cílem oslovit obecenstvo, jaké poslouchalo třeba Saru Vaughanovou. Některé desky vůbec nebyly špatné, třeba nahrávka jazzových standardů The Electrifying Aretha Franklin, ale minuly se s dobou. A hlavně s tím, co Franklinové šlo nejlépe.
Až koncem 60. let ji ke spolupráci přiměl a k žánru rhythm & blues přiblížil producent Jerry Wexler z konkurenčního vydavatelství Atlantic Records. Franklinovou obestavěl dechovou sekcí, seznámil s vyhlášenými jižanskými muzikanty - zejména dechy a žesti - ze studia Muscle Shoals a nastartoval tím plodné čtrnáctileté období, během nějž pěvecky rozkvetla.
Doprovázená instrumentálně zdatnými, syrově a našlapaně hrajícími muzikanty, zkušenými v gospelu i blues, vystřelila hned s prvním albem pro Atlantic nazvaným I Never Loved a Man the Way I Love You. Na něm se zdatně doprovázela na klavír a poprvé mohla ovlivnit vše od aranžmá po výsledný sound.
Deska začíná jejím dodnes největším hitem Respect, převzatým od Otise Reddinga. Ten skladbu zpíval takřka jako odevzdaný, na kolenou prosící muž, ochotný prominout manželce klidně i nevěru. Hlavně ať se k němu vrátí.
Franklinová si však text přizpůsobila: a náhle šlo o manifest silné, sebevědomé ženy, která dobře ví, co její mužský chce, a koneckonců mu to dá. Ovšem vyprošuje si, aby se k ní choval s úctou.
Každý tu píseň chápal jinak. Producent Wexler ještě desítky let nato ve svých pamětech opakoval, že Respect je projevem ženské touhy po sexu s mužem, nic víc. Jenže skladba rychle nabalovala významy a spousta žen ji pochopila jako výzvu, aby se dál nenechaly utlačovat v domácnostech řízených pevnou mužskou rukou.
Dává to smysl: zvlášť v těch částech kompozice, kde slova po Franklinové v rychlém sledu opakují vokalistky, mimochodem její sestry Erma a Carolyn. Tato praxe předzpívání a sborového opakování pochází z černých kostelů, ale v případě skladby Respect vyznívá jako dva ženské hlasy navíc, sympaticky podporující tu třetí, symbol "ženské soudržnosti", kolegiality.
Zcela specifické pak asi bylo přijetí Respectu mezi černými posluchači, pro něž představoval apel na rovnoprávnost obecně, rasovou stejně jako třeba ekonomickou. Franklinová v autorizovaném životopisu tvrdí, že ji to překvapilo. "Někteří říkali, že z mého hlasu čišela důvěra a sebejistota, že jím rezonovaly hrdé dějiny národa, který byl po staletí utlačovaný," napsala s odkazem na otrokářskou minulost Afroameričanů.
Buď jak buď: zřejmé v té písni každý slyšel, co potřeboval, a záměr nezáměr, dohromady ty významy nakonec nesla všechny. Dnes se ke skladbě Respect hlásí feministky i homosexuálové. Patří každému, kdo se společensky či lidsky cítí jakkoliv utlačovaný, přehlížený.
Po úspěchu Respectu, který jí vynesl první dvě z pozdějších osmnácti sošek Grammy, Franklinová začala posílat do hitparád jeden hit za druhým: Baby I Love You, Chain of Fools, Think a další náleží do období, kdy byla nejsilnější také pěvecky.
Tehdy Franklinová naplno rozvinula průpravu z kostelních sborů. Bezchybně, skoro jazzově frázovala. Pěvecké linky rafinovaně vinula okolo často složitých lichých metrů. Mocně užívala vibrato. Vytvořila si osobitý projev, vlastně jakousi nepřetržitou hlasovou improvizaci, díky níž mohla vždy projevit, co právě cítí, "uplatnit feeling", dostat ze sebe každou extatickou samohlásku.
Někdy z ní čišel sex-appeal, jindy až rocková energie. Jednou se soustředila na jazzové harmonie a podruhé se rozněžnila, aby procítila baladu.
Zajímavě měnila barvy hlasu, ale vždy zněla přirozeně: bylo jí rozumět, k posunu vyznění jí stačilo lehce zkřivit rty. Doteď zůstává rozum stát třeba nad lehkostí některých jejích skoků mezi oktávami. Nebo nad těmi svého času až sopránovými, přitom technicky tak neoperními výškami, na něž hravě dosahovala.
V různých obměnách a různě úspěšně to pak rozvíjela celá 80. a 90. léta. Z našlapané začínající interpretky se stala nejprve stálicí, později symbolem, třeba když roku 1987 jako první žena vstoupila do Rockové síně slávy, a nakonec veteránkou, která si k duetům zve všechny od George Michaela po Annie Lennoxovou.
Účinkovala na galavečerech a při udílení Grammy za indisponovaného Pavarottiho klidně zapěla i Pucciniho árii.
Poslední dekádu zápasila s rakovinou, která ji radikálně proměnila: po prvotní léčbě Franklinová shodila 40 kilogramů, třetinu tělesné váhy. Změnila životní styl, jídelníček, přestala kouřit. Prošla patrně těžkou krizí, ale nakonec od prvotní diagnózy urvala ještě krásných dlouhých devět let.
Prý jí tatínek v mládí sliboval, že jednou bude zpívat "králům a královnám". Víc než to: zpívala americkým prezidentům. A nakonec se královnou sama stala. Soulovou, a tedy věčnou.
