Recenze - Minimálně od poloviny sedmdesátých let vyhlíží západní muzikanti směrem k Africe s nadějí, že odtud přijde nová hudební forma, která zcela promění formát popu. Že se nic takového zatím nestalo, je částečně důsledkem velkých posluchačských obtíží překročit vlastní kulturní kořeny. Import hudby z jiných kontinentů vesměs skončí přitakáním stereotypům a „supermarketizací" exotiky.
Zatímco skutečně globální hvězda z Afriky zatím nepřišla, řada západních muzikantů se na černý kontinent pravidelně vydává načerpat inspiraci a zkouší přemostit kulturní propast společnými projekty s místními hudebníky. Desky jako Graceland Paula Simona z roku 1986 balancují na hraně dobrého úmyslu „globální hudby bez hranic" a exploatace autenticity „domorodých" muzikantů; africká hudba v podobných počinech obyčejně skončí v okovech sofistikované západní studiové produkce.
Britský hudebník Damon Albarn známý z působení v Blur a Gorillaz se rozhodl z této pasti vyvléci a svůj nejnovější africký experiment DRC Music záměrně omezil šibeničním termínem pěti dnů. Do Kinshasy, skoro desetimilionového hlavního města Konžské demokratické republiky, s ním navíc dorazila parta muzikantů vesměs z okruhu experimentálního elektronického labelu Warp Music, kteří obvykle cestovatelskou exotiku ve své tvorbě nevyhledávají.
Vznikla tak nahrávka, která kromě minimalizace studiových triků úspěšně narušuje stereotyp africké hudby jako něčeho zaseklého v bezčasí velké neměnné tradice. Deska nabízí i průhled do technologicky rozšířené budoucnosti černého kontinentu, kde - jak říká Albarn - žije většina lidí v chatrčích na předměstí, ale všichni bez výjimky mají mobilní telefony.
Remíza, která je vítězstvím všech
Album Kinhasa One Two je de facto pokračováním devět let staré Albarnovy desky Mali Music, kterou londýnský muzikant rovněž natočil jako projekt britské charitativní organizace Oxfam. Místo několikaměsíčního cestování a nasávání atmosféry tentokrát přistál trochu jižněji. Ve studiích Kinhasy už na něj a jeho parťáky čekaly místní hvězdy a hvězdičky jako trio Tout Puissant Mukalo, projekt Bokatola System nebo otec stylu „bofenia rock" Jupiter Bokondji a jeho spoluhráči z kapely Okwess International.
V Albarnově partě byli jeho dávný parťák z Gorillaz Dan the Automator, šéf labelu XL Recordings a producent Richard Russell, hiphopový experimentátor Jneiro Jarel nebo dubstepový specialista Actress. Stejně jako je různorodá sestava na obou stranách hřiště, tak různorodé skladby vznikly.
Počínaje afro-trip hopem Hallo, v němž se melancholický Albarn střídá u mikrofonu s Nelly Liyemge, přes hypnotický trance African Space Program nebo futuristické techno skladby Lingala je výsledkem vzrušující amalgán žánrů rozkročený mezi tradicí a budoucností.
Deska končí minimalistickou rozlučkou Departure, které se daří propojit posmutnělé písničkářství Blur s atmosférou střední Afriky. Když dozní poslední tóny a letadlo se zvedne zpátky na cestu do Londýna, dojde vám, že setkání muzikantů na Kinhasa One Two mohlo v nejlepším případě skončit „kulturní remízou".
Není to však remíza kompromisů či vzájemného uhýbání. Místo falešné globální harmonie a univerzálního dobra, které je nakonec stejně jen dobrem pro nahrávací společnosti, to v DRC Music často dře. Oba hudební póly se vzpírají umělé fúzi - jako ve skladbě Oh Congo, kde nekompromisně zápasí chybové cvakaní a smyčky s africkými harmoniemi.
Jinde - třeba v skladbě K-Town - se naopak Albarn & spol. snaží překlenout rozdíly a společně zkoumají, zda jsou rozdílné i hudební kódy univerzálních lidských pocitů, jako je smutek. Jistá neuspořádanost a chaos je však nakonec zakódovaná v základech celého projektu a dobře demonstruje narážení na vzájemné hranice porozumění.
Písničkářský talent
Něco jiného je bohužel polovičatost některých tracků - We Come From The Forest nebo Respect Of The Rules jsou víceméně fragmenty, které by potřebovaly ještě pár dní práce. Nemá to nic společného s proklamovanou syrovostí nahrávky, posluchače u finálního produktu nemusí zajímat metoda práce, ale výsledek. Kinhasa One Two tak celkem často nabízí stejně frustrující poslech jako předchozí Albarnovo album The Fall natočené při cestách po Americe a vydané pod hlavičkou Gorillaz digitálně vloni o Vánocích.
Stejně jako milosrdně zapomenutá nahrávka natočená s pomocí iPadu je i DRC Music víc pozoruhodným pokusem s občasnými záblesky geniality než koherentním albem. Damon Albarn zde znovu potvrzuje svůj smysl pro dobrodružství a to, že patří k nejzajímavějším postavám populární hudby posledních dvou dekád (počínaje debutem Blur Leisure z roku 1991).
Na druhou stranu ale nahrává kritikům, kteří poukazují na roztěkanost jeho aktivit, které poslední dobou vrší jednu za druhou. Kromě alba Kinhasa One Two (v digitální podobě vyšlo tento týden, ve fyzické na začátku listopadu) se Albarn chystá v nejbližší době vypustit ještě další čtyři desky - soundtrack k filmu The Boy in the Oak, hudbu z opery Doctor Dee uvedené nedávno v Manchesteru, album superskupiny s bubeníkem Tony Allenem a Fleou z RHCHP a také best-of Gorillaz.
Je snad ale hřích chtít od písničkářského talentu jeho velikosti něj zase po letech desku, která by nestála jen na znalosti kontextu a konceptuálních hříčkách? Třeba se jí dočkáme s první regulérní sólovkou, která by se měla zjevit příští rok.
DRC Music - Kinhasa One Two. Digitální download, 61 minut. Warp Records, 2011.
