"Ten návrat bude buď geniální, anebo katastrofa, nic mezi tím," komentuje titulkem britský Guardian.
To nejpodstatnější na návratu skupiny Abba je, že věci konečně vzali do rukou sami Agnetha, Benny, Björn a Frida. Rázem trumfli všechny velké chystané projekty - filmové pokračování muzikálu Mamma Mia! i holografické turné připravované na rok 2019.
Největší novinka popu 21. století
Komerčně ultraúspěšná Abba, která prodala stovky milionů nosičů a jejíž obliba se po zániku vrací v nekonečných vlnách, je vyhlášená tím, jak pevně odolávala výzvám ke znovushledání.
Největší tlak na světové turné byl po premiéře muzikálu Mamma Mia! v roce 1999. Tento týden Björn Ulvaeus v Bruselu odtajnil podrobnosti "virtuálního návratu", který iniciuje tvůrce reality show Pop Idol, britský producent Simon Fuller. Důraz je kladen na dvouhodinový televizní speciál (v koprodukci americké NBC a britské BBC), kde kapela vystoupí v podobě počítačem generovaných avatarů, tedy holografických obrazů.
Ulvaeus řekl, že kapela byla digitálně naskenována a "omlazena", aby vypadala jako v roce 1979, kdy jela své třetí a poslední turné.
Holografická Abba se pak vydá na světové turné. Je to největší nová zpráva pro pop v 21. století, píše se na serverech jako je Popjustice.
The Best of & to nejhorší
Na řešení s koncerty bez vlastní přítomnosti Abba jistě kývla i proto, že měla kupu dobrých důvodů nevracet se ke společné tvorbě. Ve finálních letech si prožila peklo na několika úrovních zároveň. Její skutečný příběh je mnohem lepší než "román pro ženy" jukeboxového muzikálu Mamma Mia!.
Vezměme to popořadě. Samozřejmě začala drhnout veřejná - zprvu velmi pravdivá - image dvou šťastných párů. Agnetha & Björn a Frida & Benny museli vedle sebe usměvavě vystupovat také v letech, kdy se rozváděli, trávili čas odděleně a mužům se už rodily děti s jinými partnerkami.
Patří k nejlepším rozhodnutím kapely, že se tehdy rozhodla ventilovat rozchodová traumata v písních jako The Winner Takes It All z roku 1980. I tak obě ženy opouštěly kapelu maximálně traumatizované. Agnetha, která nesnášela odloučení od dětí a světová turné, byla schopna poprvé letět letadlem až po terapii v novém tisíciletí.
Geniální i problematický manažer sestavy Stig Andersson se svojí nevyzpytatelnou povahou postaral o ekonomické turbulence kolem Abby. Na kapelu navěsil obchodování s ropou - a protože nezávislé subjekty jsou ve světě obřích firem vždy odstrkované, při poklesu akcií Andersson nedokázal rychle prodávat a Abba přišla o obrovské sumy.
Další zrady na "mogul Abba" čekaly ve vnitrošvédské ekonomice: Andersson chtěl vyzkoušet všechno možné, a tak rozjel výrobu všeho, nač si člověk vzpomene, se značkou Abba. Firmu pak pod tlakem levně prodal.
Manažera, který s Abbou prošel všechno od založení, nakonec tři ze čtyř členů dali k soudu: ukázalo se, že kapele tají skutečné příjmy a spekuluje s penězi. Andersson zároveň dělal mnoho prozíravých nekonvenčních rozhodnutí. Ze zisků Abby založil výroční hudební cenu Polar, které se přezdívá hudební Nobelova cena a uděluje ji švédský král. Peníze z tantiémů, které se dodnes hrnou, zčásti slouží švédskému vzdělávání.
Nikdy se nerozpadli
Zajímavé je zpětně sledovat, jak se Abba bránila přiznat si, že se rozpadla. Nikdy skutečný rozpad neohlásila, jen "dočasnou pauzu". V roce 1981 vydala poslední album The Visitors: hudební kritika je má nesmírně ráda, jsou to dospělé zralé popsongy bez rychlých hitů. Ale znamenalo to sestup Abby z vrcholů hitparád.
Název kompilace singlů The First Ten Years, tedy Prvních deset let, v roce 1982 signalizoval úpornou snahu udržet stroj na úspěch při životě. V rozhovorech zvláště autorská polovina Abby, Björn a Benny, odmítala, že je konec: "Co bychom byli bez našich dam? Iniciály Brigitte Bardotové?"
Ale vše pohaslo. Když se v devadesátých letech prodalo třicet milionů kompilace hitů Abba Gold, čtveřice už měla punc těch, kteří se vracet nechtějí. "Ať si nás lidé pamatují mladé, plné energie, na vrcholu," zněl jeden z důvodů.
Peníze nebyly motivací: všichni kolem Abby jich měli nadbytek. Když Stig Andersson v roce 1997 zemřel, jeho pohřeb přenášela švédská televize. Působilo to dojmem, že odešel člen královské rodiny.
Agnetha a hrabě Teleke z Tölökö
Zvykli jsme si na "odvozené produkty", které znovu přeprodávají zlatou éru Abby: filmy s jejich písněmi (Mamma Mia 2 má světovou premiéru letos v červnu), velké muzeum Abby ve Stockholmu, nesčetné revivalové kapely. Björn a Benny jako výkonní skladatelé ovšem nikdy nepřestali být tak či onak činní - ale také nikdy nepřekonali léta Abby. Silnější život má asi jen muzikál Chess, Šachy, s inteligentní inspirací osudy amerických a sovětských šachových velmistrů v letech studené války.
Nejmladší Agnetě je dnes 68 let, nejstaršímu Björnovi 73. Teď se Abba rozhodla zasáhnout do toho, jak budou vypadat vzpomínky na kapelu. Věděli, že pokud do toho půjdou, pak proto, že v hudbě zažili chvíle štěstí a zásadního souznění jak společně, tak se širokým publikem. Podle dosavadních vyjádření se společně neobjeví na scéně a nové songy budou před veřejností hrát a zpívat "jejich mladší já".
Je to trochu strašidelné a podporuje to pocit z nástupu umělé inteligence na místo lidí. Českému publiku se navíc snadno vybaví pěvkyně Salsa Verde z verneovského komediálního snímku Tajemství hradu v Karpatech, kterou si zločinný hrabě i po smrti zpřítomňoval mechanickou a filmovou simulací. Paradoxně tak Abba dodrží Ulvaeusova slova z roku 2014: "Na scéně nás už nikdy neuvidíte."
Ale rozhodně to nebudou první hologramy na velké scéně. V Japonsku proběhla celá vlna "neexistujících" animovaných zpěváků v čele s tyrkysovlasou lolitkou Hatsune Miku. A do Prahy přijíždí 8. června Priscilla Presleyová uvést virtuální koncert svého muže Elvise.
Tip: bude to dobré
Na Abbě byla nejhorší její mainstreamizace. Dobový marketing se snažil dostat největší hity všude, skupoval veřejné kanály a otravoval lidi neustálým opakováním, navykáním publika na určitý sound. Tenhle dobový omyl, až zločin, se dnes už může dít jen ve slabší míře: svět je roztříštěnější, médií je nepoměrně víc. Jinak po kapele zůstává dost inspirace. Od obyčejně dobrých písní až k povzbuzení menších zemí, že lze narušit angloamerický patent na popový úspěch a zamíchat kartami. Ten návrat navíc říká, že do hrobu by člověk neměl jít s nevyrovnanými účty.
A samozřejmě: předstírat, že na Abbu se netěší nostalgická stránka naší osobnosti, by byla čirá zhůvěřilost.
