Zakládajícímu členovi skupiny Tvrdohlaví nyní pražské Centrum současného umění Dox připravilo jeho dosud největší výstavu. Potrvá do 9. března 2025, kdy Stefan Milkov oslaví sedmdesátiny.
V přízemí holešovické galerie jsou rozesety téměř tři desítky obřích soch, které vytvořil za posledních 35 let. Skládají se v působivou procházku mezi obry nebo také "chrám života", jak to nazývá autor. Díky rozlehlým industriálním prostorům Doxu měl poprvé možnost spatřit své práce v takovém rozsahu pohromadě.
V zátylku soch se na stěnách skví Milkovovy obrazy, neboť umělec se posledních patnáct let střídavě věnuje i malbě. Pláten není mnoho, kurátor přehlídky a šéf Doxu Leoš Válka jich z výstavy hodně vyloučil. Během instalace prý zjistil, že by umenšovaly vyznění soch. "Obrazy, i když jsou jen dvojrozměrné, mají moc převálcovat sochy, ty zamrzlé elegantní tvary. Obrazy jsou naproti tomu dynamické," zdůvodňuje.
Ze stejného důvodu na výstavě zůstaly převážně jen malby černobílé, i když právě možnost "vyřádit se s barvami" Milkova motivuje k tomu sáhnout po štětci. Díky kurátorské přísnosti se nicméně podařilo na přehlídce zachovat jistou "chrámovost", pocit posvátného, který přirozeně vzbuzují velké, oblé i ostře řezané sochy odkazující k náboženskému, archaickému či jakémusi vesmírnému horizontu.
Stále aktuální
Hned u vchodu do galerie sedí u pokladen Milkovova socha Pieta, která není součástí výstavy. Dox ji má dlouhodobě zapůjčenou, teď se ale hodí dvojnásob jako ozdoba uměleckého centra i poutač na výstavu.
Tato madona se vyznačuje "marťansky" velkou, holou hlavu, kterou nepokrývá žádná obvyklá plachetka. Vůbec celá socha je na pietu velmi zvláštní - a zároveň nemůže být ničím jiným. Tělo Matky Boží jako by zhotovil mimoevropský řezbář v jakési dávné minulosti. Mrtvý Ježíš na klíně je zmenšený, připomíná domácí krucifix - anebo také model letadélka.
Trochu komický moment, často přítomný v Milkovově tvorbě, není urážlivý, ale po dětském způsobu upřímný. Sochařův styl odhání patos, je emotivní a současně dává vyniknout sdělení. "Nesouhlasím s tím, že by křesťanská témata byla passé. Stále platí. Naše kultura má křesťanský kompas," řekl Milkov v podcastu MišMaš Art, kde vzpomínal, jak obhajoval právě téma Piety. "Vždyť to je nejsmutnější a nejsilnější příběh lidstva. Matka s mrtvým dítětem. Jestli si někdo myslí, že už to není aktuální, tak ať si pustí zprávy," říká.
Pieta patří k nejstarším sochám v Doxu, na výstavě na ni navazuje Opilý anděl z roku 1998, schlíplý křídlatec opírající se o patník. "Věnuji ho umělcům, kteří sešli z tohoto světa pro svou zálibu v alkoholu," poznamenává sochař, podle něhož Opilý anděl nemá být mementem, ale poctou.
Naopak nejnovější prací je zde Adam, téměř geometrická, futuristicky vyhlížející figura. Z prsou jí vystupuje oblá dutina, jejíž vnitřek tepe modrými LED světly. Ta imitují pumpování srdce "Je otázka, jak budeme vypadat v budoucnu, jako poloroboti?" komentuje Milkov úmysl, se kterým vytvořil postavu jakéhosi nového člověka či Adama.
Návštěvník míjí a obchází další obří nebo středně velké, kovově lesklé figury: Diskobola, který se přidržuje velkého CD, Nevěřícího Tomáše, zpodobněného coby dítě, nebo muže podobného Golemovi, vášnivě svírajícího tanečnici ve víru tanga. "Není jasné, jestli tančí, nebo zápasí," popisuje červené sousoší Milkov. Je to prý jeho odpověď na otázky kolem genderu. "Trápil jsem se, jak bych se k tomu měl postavit," dodává.
Nejoblíbenějším námětem, který se v různých tvůrčích obdobích opakuje, se pro něj zjevně stala postava anděla. "Anděl mě přitahuje. Vyskytuje se ve všech náboženstvích a já ukazuji, že jeho úděl není jednoduchý," glosuje sochař své oblíbence. Obdařuje je těžkou, svěšenou hlavou, složenými křídly a krátkými, nejistými nožičkami.
O velkých hlavách, jež zřejmě nejvýrazněji odkazují k jeho dětskému rukopisu, se také vyjádřil. "Mně se to takhle líbí. Má to ale i jiné důvody: když se člověk narodí, tak má přesně takové proporce. A ještě je to také řídící centrum," uvedl.
Stefan Milkov ale nevytváří jen figurální plastiky. Výstava v Doxu zahrnuje i velký výběr těch abstraktních, oblých, jako by byly biologické povahy. Nebo soch slučujících tvary člověka a stroje. K nim patří rezavý Jesus Christ Super Stealth z roku 2020. Názvem i tvarem odkazuje k bombardéru B2, který je pro svou nezachytitelnost radary nazýván neviditelným.
Milkov zdůrazňuje jeho estetické kvality, kontrastující se zabijáckou misí. Tím, že sochu postavil kolmo, připodobnil stroj výjevu ukřižování Krista, ve kterém původně vojenský pojem "neviditelný" dostává další nadlidský rozměr.
Odreagování
Velmi odlišnou a zároveň podobnou uměleckou polohou jsou malby. Za abstraktními výjevy se při troše fantazie vynořují figurální a předmětné kompozice. Z obrazů prýští vitalita, rozmach a jakýsi podivuhodně sesterský vztah k sochám. Přitom si Milkov zjevně užívá dvojrozměrných možností malby, kdy pracuje záměrně ploše, neperspektivně.
"Malba je kontemplativní práce. Je to forma relaxu," říká umělec, který se jí prý věnuje mezi jednotlivými fázemi sochařiny. "Udělat sochu vyžaduje poměrně dlouhou dobu. A za tu dobu máš třeba další řadu nápadů, které začínáš mít raději než ten, na kterém pracuješ, a vzniká ti takový nepříjemný deficit," objasňuje s tím, že právě v malbě nalezl odreagování. "Druhý důvod, proč se utíkám k malbě, je také ubývání sil. Taky miluji barvy, potřebuju se vyřádit," zmiňuje.
Stefan Milkov, jehož otec pocházel z Bulharska, se narodil v Bohumíně. V dětství hodně četl, pro sochařskou dráhu zahořel po přečtení knihy Karla Schulze Kámen a bolest, románového životopisu Michelangela.
Neúnavně se hlásil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kam se dostal až na třetí pokus. Ačkoli měl slušnou sochařskou průpravu ze Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, nakonec rozhodlo hlavně kádrové doporučení z bohumínských dolů. To představovalo druhý bonus vedle skutečnosti, že se prací na šachtě vyvázal z povinnosti vojenské služby - což byl hlavní důvod, proč šel do hornické profese.
V metropoli se pak spřátelil se spolužáky Jaroslavem Rónou a Františkem Skálou, s nimiž začal organizovat studentské výstavy. V roce 1987 s vybraným okruhem dalších umělců založili skupinu Tvrdohlaví. Kromě Milkova, Róny a Skály do ní patřili Jiří David, Michal Gabriel, Čestmír Suška, Stanislav Diviš, Petr Nikl, Václav Marhoul a Zdeněk Lhotský. Deset umělců různých stylů a zaměření.
"My jsme se vyhledali. Nebylo to najednou, našli jsme se a sami navzájem jsme se odsouhlasili," vzpomíná Milkov v rozhovoru pro MišMaš Art.
"Naším hlavním motivem bylo soustředění síly odporu proti tehdejším způsobům, proti zákazům výstav a tak dále. Řekli jsme si, že by tak naše umění bylo koncentrované. Ve skupině budeme silnější. A Václav zjistil, že umělecké skupiny nebyly nikdy zakázané," vzpomíná na své začátky ještě v éře socialismu.
Výstava v Doxu vydařeně přibližuje jednoho z nejvýraznějších českých sochařů současnosti, jehož díla také dotvářejí podobu mnoha veřejných míst. Stefan Milkov je autorem pomníku Nikoly Tesly v pražských Dejvicích, v parku Hadovka jsou umístěny dvě jeho plastiky - El Niňo a abstraktní Přelet. Pro rodné město malíře Georgese Karse Kralupy nad Vltavou vytvořil bronzový pomník a například v zahradě Anežského kláštera v Praze stojí jeho Amorfoid.
I když přehlídka v Doxu jej představuje dosud nejuceleněji, neříká nic o jedné další kapitole. Stefan Milkov je zároveň hudebník a návrhář elektrických kytar. Podle jeho designu stavitel kytar Peter Jurkovič zhotovil nástroje pro tři světové hudebníky - Erica Claptona, Billyho Gibonse a Jeffa Becka.
