Slovensko-česko-německý snímek režiséra Petera Bebjaka, tvůrce dramatu Čára a třídílné minisérie Herec, vstoupil do zdejších kin se zpožděním oproti zahraničí. Film byl již uveden v USA, Kanadě, Brazílii, Španělsku, Portugalsku, Francii nebo Japonsku.
Tuzemská premiéra, v lednu odložená kvůli pandemii covidu-19, měla symbolické načasování. Konala se tento týden krátce před 80. výročím odjezdu prvního židovského transportu z Prahy, k němuž došlo 16. října 1941. Vlak tehdy zamířil z holešovického nádraží Bubny do ghetta v polské Lodži.
Snímek vznikl podle skutečných událostí. Sleduje dva židovské vězně Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrbu, jimž se po útěku z Osvětimi-Březinky a strastiplné cestě přes polské území podařilo dorazit do Žiliny. Jejich dvaatřicetistránkové zprávě o bestiálním hromadném vyvražďování Židů v nacistických vyhlazovacích táborech, která měla zalarmovat svět, se však západní Spojenci dlouho zdráhali uvěřit.
Válečné drama vzniklo na motivy autobiografického románu, jejž napsal Alfréd Wetzler v roce 1964 pod názvem Co Dante neviděl. Nezávisle na něm vydal paměti také Rudolf Vrba, vlastním jménem Walter Rosenberg. Ten však později přiznal, že kniha Utekl jsem z Osvětimi obsahuje jistou dávku literární licence, vinou čehož bývá zneužívána popírači holokaustu jako důkaz údajné nevěrohodnosti výpovědi.
Wetzlerovo svědectví o živoření vězňů, vystavených svévolným nacistickým krutostem pod hlavněmi samopalů a ve stínu kouřících komínů spalovacích pecí, film zrcadlí bezpočtem autentických detailů. Bez patosu a mnohdy s trýznivou syrovostí. Invenční kamera Martina Žiarana, která využívá téměř monochromatického tónování obrazů, se přitom vyhýbá explicitní drastičnosti.
Dokládá to například scéna, v níž rozběsněný nacistický důstojník mlátí kolem sebe holí jako smyslů zbavený. Teprve když ho kamera přestane snímat z polodetailu a poodjede na celkový záběr, diváci zjistí, že cílem agrese byly vyholené hlavy vězňů, pohřbených zaživa až po krk v zemi.
Téměř hororově vyznívají záběry stovek nahých, hrůzně povadlých mrtvol, které jsou v jednom baráku v továrně na smrt naskládány na obrovské hromadě a zjevně určeny ke spálení. Divákův vyděšený pohled je přitom konfrontován s netečně nevšímavou reakcí Alfréda Wetzlera, jenž je na takové apokalyptické výjevy zjevně již zvyklý.
Během několikadenního útěku vězňů se způsob snímání mění. Původní reportážně realistické, roztřesené a kontaktní záběry se postupně deformují. Nakloněné úhly kamery s pískající zvukovou stopou nejsou však samoúčelné „artové“ hrátky. Vizuálně zprostředkovávají zborcený stav mysli a surreálně zkreslené vnímání lidí na pokraji sil.
Drama není variací hollywoodských dobrodružných válečných filmů, jako byl například slavný Velký útěk se Stevem McQueenem. Režisér Bebjak oba osvětimské svědky přehnaně neheroizuje a ukazuje jejich strach, pudovost i zranitelnost. Nijak tím však nesnižuje jejich obdivuhodnou odvahu i nesmírné fyzické utrpení.
Filmová zpráva o pozoruhodném útěku však vyznívá neúplně a zkratkovitě. O minulosti protagonistů, které ztvárnili Slováci Noël Czuczor a Peter Ondrejička, se diváci dovědí minimum informací. Byť oba stráví na plátně nejvíce času, propracovanější figurou se skoro zdá postava jejich obětavého spoluvězně, mladého františkána v podání Jana Nedbala.
Publikum je bez znalosti potřebného kontextu okamžitě vrženo do středu dění. Wetzlerovi i Vrbovi se již po deseti minutách podaří v koncentráku ukrýt v tajně vykopané jámě přikryté fošnami. O tři čtvrtě hodiny později bez větších komplikací pronikají přes ostnaté dráty s vysokým elektrickým napětím.
Jejich útěk z Osvětimi nevypadá jako příliš komplikovaná akce, ačkoli ve skutečnosti vyžadoval nejen obrovskou dávku štěstí, ale především složitou přípravu v rámci táborové odbojové skupiny. Z filmu také není zřejmé, že oba díky svému specifickému „pracovnímu zařazení“ v koncentračním táboře získali během dvou let spoustu informací nezbytných k naplánování zdařilého útěku.
Rovněž setkání vyhladovělých, poraněných a špinavých uprchlíků se zástupci židovské obce v Žilině probíhalo odlišně, než jak ho líčí film. Zpráva samozřejmě není historicky věrný dokument, nicméně několik úprav fascinující dramatický potenciál příběhu poněkud oslabuje.
Ve filmu otřesné svědectví o skutečné podobě nacistických „pracovních táborů“ přijímají zaskočení členové židovské obce spíše s rozpačitou nedůvěrou. Ve skutečnosti byli oba muži podrobeni tvrdým křížovým výslechům a zřejmě jim šlo znovu o život, na což poukazuje pět let starý česko-slovenský dokument 32 utajovaných stran - Zpráva z pekla.
Pro židovské uprchlíky něco takového muselo znamenat obrovský šok, zejména s ohledem na to, jaké hrůzy a ponížení zažili v koncentráku. Jednání obce ale mělo pragmatické odůvodnění. Její představitelé si jednak nedokázali představit, co se za ostnatými dráty opravdu děje, a jednak se obávali, zda Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba nejsou provokatéři. S tímto motivem však scénář nepracuje.
Ve filmu je s jejich šokující zprávou, která nakonec pomohla zachránit životy 120 tisíc budapešťských Židů, konfrontován především byrokratický zástupce Červeného kříže v podání Skota Johna Hannaha. Jeho postava nevěřícího Tomáše má zřejmě symbolicky personifikovat tragickou nevědomost, ale také nevšímavost a neochotu západních Spojenců vzít na vědomí do té doby utajovaná nacistická zvěrstva.
Rozhovor mezi skeptickým úředníkem a uprchlými vězni, téměř celý natočený v nepřerušeném záběru, je formálně působivý. Není z něj ale příliš patrné, jakým rozhodujícím důkazem jej nakonec rozrušení mladí muži přesvědčili, že v Osvětimi dochází k systematické genocidě.
Navzdory výhradám lze Beljakovo drama vnímat jako palčivé memento, jež se nevztahuje zdaleka jen k minulosti. Závěrečné titulky podkresluje audiokoláž sestavená z projevů popíračů holokaustu a výroků současných populistických, nacionalistických či extremistických politiků.
Slova amerického exprezidenta Donalda Trumpa, předsedkyně francouzské Národní fronty Marine Le Penové, slovenského národovce Mariana Kotleby a dalších verbálně útočí na nové terče, jež dnes polarizují společnost. Na uprchlíky, migranty, homosexuály a cikány.
Zpráva
Režie: Peter Bebjak
Falcon, česká premiéra 14. října
