Benátky (od našeho zpravodaje) - Anglický dokumentární režisér Luke Holland podobně netradiční hledisko prozkoumával posledních deset let, když svou pozornost přesunul od obětí nacistických zločinů k jejich pachatelům.
Z bezmála 300 výpovědí lidí, kteří za druhé světové války sloužili třetí říši, letos vytvořil dokument nazvaný Final Account (Konečný účet), který teď byl uveden v hlavní sekci mimo soutěž Benátského filmového festivalu. Režisér se projekce a výsledku dlouhodobé práce ale nedočkal, zemřel letos v červnu po pětiletém boji s rakovinou.
Téma filmu není jedinečné, výpovědi pachatelů trestných činů jsou čím dál populárnější, jak dosvědčuje zdánlivě nekonečný seznam podobných sérií v knihovně streamovací platformy Netflix. Holland však cítil, že vzhledem ke stáří zúčastněných se čas na takové rozhovory krátí.
Podobné dokumenty vždy věnovaly pozornost převážně nacistům hierarchicky výše postaveným, čehož Holland kontrapunkticky využívá. Protagonisty jeho snímku jsou obyčejní a řadoví vojáci, účetní, farmáři - zkrátka lidé, kteří o prováděných zločinech proti lidskosti nerozhodovali, neorganizovali je, "jenom" se jich účastnili.
Právě to je nejdůležitějším tématem - Holland se prostřednictvím výpovědí snaží dobrat, proč se všichni tihle podíleli na hrůzách holokaustu, a upozornit, že právě jejich prostřednictvím se něco takového mohlo odehrát.
Tvůrci nejprve vždy nechají aktéry vypovědět svůj osobní iniciační příběh. Film sice z celkových 300 interview použil jen zlomek, i tak se ale jedná o několik desítek lidí, kteří se rozhodli promluvit na kameru o době, za niž se ještě stále stydí. Tedy většina z nich.
Ačkoliv Holland nejprve nesoudí a protagonisty nechává poměrně volně vyprávět, postupně je čím dál víc konfrontuje alespoň prostřednictvím přiznaně položených otázek. U respondentů se snaží dobrat základních pocitů viny, studu, nebo také hrdosti a vzteku.
Kromě jediné skutečné situace, kterou je beseda bývalého příslušníka SS Hanse Werka se skupinou mladých studentů ve stejné kanceláři, v jaké se 20. ledna 1942 připravovalo "konečné řešení židovské otázky", je film sestříhán pouze z natočených výpovědí. Vizuálně tak nejde o výtvarné či výpravné dílo. Jeho síla a vyznění leží ve slovech.
Příznačná je scéna, v níž se Holland jednoho z protagonistů ptá, jestli se cítí vinen vypálením synagogy a ničením židovského majetku. Po jednoznačné odpovědi "ne" se režisér doptává: opravdu si dotyčný nemyslí, že to byl zločin? Muž odpoví, že došlo k poškození cizího majetku, takže čistě z hlediska právní klasifikace to zločin asi byl.
Důvody, kterými zúčastnění své jednání omlouvají, se ke konci začínají opakovat. Nejčastější vysvětlení zní: "Nevěděl jsem o tom." V těchto případech se tvůrci snaží výpověď střihem konfrontovat s jinou, v níž se zase absence širšího povědomí o těch největších hrůzách odmítá jako absolutně nereálná.
V podobných okamžicích je snímek paradoxně nejslabší, neboť na rozpor upozorňuje poměrně agresivní formou. Poškozuje tím alespoň zdánlivou nestrannost a od začátku budovaný nadhled.
Síla Final Accountu pramení z částí, kdy lidé odhalí sami sebe - jako například ve scéně, kdy je farmář nucen přiznat, že sám nahlašoval Židy, kteří se po útěku z koncentračního tábora ukrývali v jeho stodole - a kdy jsou nuceni konfrontovat se s vlastními slovy. Při těchto okamžicích Luke Holland naštěstí s kamerou dlouho zůstává na proměňujících se výrazech ve tvářích protagonistů. Divák tak má konečně pocit, že se před ním odehrává něco opravdového.
Dokument nenabízí žádné šokující vyznání nebo objev, je ale mimořádným příspěvkem do kroniky druhé světové války právě proto, že kromě několika málo nucených okamžiků nechává běžné lidi přemýšlet o důsledcích svých činů. Koneckonců je na základě několika letmých výpovědí nemůžeme soudit ani my - nehledě na to, kolik procent vědomého i nevědomého zapírání jejich vzpomínky mohou nést.
Final Account
Režie: Luke Holland
Snímek měl premiéru na Benátském filmovém festivalu.
