Propuštění považuji za nemožné. Josefa Čapka z koncentráku nedostal ani Hácha

Miloš Doležal Miloš Doležal
20. 4. 2020 16:32
Konec dubna 1945. Dolní Sasko, jihozápadně od města Bergen. Osvobozený koncentrační tábor. Jarní vánek roznáší vůni pryskyřice z borových lesů, která se mísí s puchem rozkládajícího se masa tisíců mrtvých.
Josef Čapek na snímku z 30. let.
Josef Čapek na snímku z 30. let. | Foto: ČTK
Zahrabávání mrtvých těl v Bergen-Belsenu. | Foto: archiv Miloše Doležala
Jarmila Čapková v roce 1916. | Foto: Torst
Dopis od Josefa Čapka z koncentračního tábora manželce Jarmile. | Foto: archiv Miloše Doležala
Josef Čapek na snímku z roku 1937. | Foto: ČTK
Lístek Josefa Čapka z Dachau. | Foto: archiv Miloše Doležala
Adresa Josefa Čapka v Sachsenhausenu. | Foto: archiv Miloše Doležala
Josef Čapek (vlevo) a Karel Čapek při autogramiádě v prosinci 1936 na výstavě nezaměstnané mládeže v pražském Clam-Callasově paláci. | Foto: ČTK
Báseň Josefa Čapka z koncentračního tábora. | Foto: archiv Miloše Doležala
Josef Čapek při práci. Kresba od Josefa Dobeše. | Foto: Památník Terezín
Josef Čapek s dcerou Alenou a psem v bytě, 30. léta. | Foto: ČTK
Snímek z osvobození Bergen-Belsenu britskými jednotkami v dubnu 1945. | Foto: ČTK/AP
15. dubna 1945. Spojenecké jednotky při osvobození Bergen-Belsenu nacházejí tábor plný mrtvol. | Foto: ČTK/PA
Kresba Josefa Čapka v dopise z koncentračního tábora. | Foto: archiv Miloše Doležala
Pohlednice od Josefa Čapka manželce Jarmile. | Foto: archiv Miloše Doležala
Z Čapkových cyklů předválečných. | Foto: archiv Miloše Doležala
Josef Čapek. | Foto: archiv Miloše Doležala
Snímek z osvobození Bergen-Belsenu britskými jednotkami v dubnu 1945. | Foto: ČTK/imago stock&people
Zajatí nacisté nakládají na auta své oběti z nacistického koncentračního tábora Bergen-Belsen za přítomnosti britských vojáků. | Foto: ČTK/AP
Snímek z koncentračního tábora Sachsenhausen, budovy Zellenbau, kde byl Josef Čapek v samovazbě. | Foto: Kristina Váňová
Hromadný hrob v Bergen-Belsenu. | Foto: Kristina Váňová
Vstup do památníku v Bergen-Belsenu. | Foto: Kristina Váňová
Mike Lewis natáčí v Bergen-Belsenu. | Foto: Imperial War Museums

Varování: Článek a galerie obsahují snímky, které nejsou vhodné pro děti a citlivé povahy.

Filmová kamera britského seržanta židovského původu Mikea Lewise zaznamenává dřevěné baráky, mezi nimiž doutnají hromady pruhovaných hadrů a leží chuchvalce bílých koster potažených kůží, s vyceněnými ústy a prázdnými očnicemi. Svraštělé, vyděšené a vyzáblé postavy, které se bezvládně plouží, zachvácené průjmy a apatií, poseté vyrážkami. Umírají v horečkách na skvrnitý tyfus nebo úplavici.

Zahrabávání mrtvých těl v Bergen-Belsenu.
Zahrabávání mrtvých těl v Bergen-Belsenu. | Foto: archiv Miloše Doležala

Nedaleko nich zajatí němečtí dozorci a dozorkyně, pobízeni Brity se samopaly, na valníku odvážejí haldy mrtvých těl do vyhloubených jam. Štítivě je tam odhazují. Na dozorce, vláčející na zádech a po zemi mrtvoly, přeživší ženy ve vězeňských úborech křičí: "Vrazi! Němečtí vrazi! Prasata! Tohle je vaše sklizeň! Takovou smrt na vás! Peklo vám!" Ani rychlé pohřbívání nepomáhá. Mrtvých každý den přibývá po stovkách.

Další den Lewisova kamera sleduje pohyb vojenského buldozeru. Těla je nutné co nejdříve zahrnout, aby se nešířil tyfus. Lewis se domluví s řidičem buldozeru, že ho na chvíli vystřídá. Než sedne za páky, namočí si kapesník do benzinu a chce ho použít jako roušku, aby se uchránil od ukrutného smradu. Jenže po chvíli se přidusí zápachem benzinu, a tak kapesník zahodí.

Zapálí si cigaretu. Druhou, třetí, desátou. S buldozerem umí zacházet, obloukem najede na prostranství, sklopí radlici a do šachty začne nahrnovat stovky vyhublých nahých mrtvol. Ty se kupí v obludnou změť trupů a končetin, splétají, točí jak v nějakém vroucím víru. Padají do hlubiny jako hadroví panáci. Hrůzný danse macabre. Blafavý motor buldozeru rozráží dunivě pleskavý zvuk padajících těl. V hlinitopísčitém terénu pásy zanechávají výrazné stopy. Nakonec buldozer na jámu naplněnou těly nahrne hlínu. A do některé z belsenských jam je v tu chvíli vhrnuto i tělo spisovatele, malíře a ilustrátora Josefa Čapka. Písek navždy zasypává tvář s rozbitými kulatými brýlemi.

Propuštění nemožné

1. září 1939 Josefa Čapka zatklo gestapo v rámci akce Albrecht I. V Německu i na okupovaných územích bylo rychle uvězněno a do koncentračních táborů převezeno mnoho vytipovaných nepřátel nacismu. Z Čapkových přátel byli zatčeni malíř Emil Filla, novinář Ferdinand Peroutka, diplomat Lev Sychrava, pražský primátor Petr Zenkl nebo vyšehradský probošt Bohumil Stašek a další. Čapka čeká šestiletí vláčení "peklem, které ani Dante neviděl" na trase Pankrác - Dachau - Buchenwald - Sachsenhausen - Bergen-Belsen.

Jarmila Čapková v roce 1916.
Jarmila Čapková v roce 1916. | Foto: Torst

V Dachau dostává číslo 35 132, v Buchenwaldu se stává 1715. Mezitím se jeho žena Jarmila s pomocí známých snaží dostat Peču, jak se mu přezdívalo, z koncentráku. Pro radu se obrací na všechny strany, žádost zasílá i na pražskou úřadovnu gestapa. Bez odpovědi.

Následně Jarmilu s Helenou Palivcovou, sestrou bratří Čapků, 1. února 1940 na Pražském hradě přijímá státní prezident Emil Hácha. Slíbí, že se přimluví u říšského protektora Konstantina von Neuratha. "On je zkušený diplomat doufejme korektního šlechtického jednání, má za sebou působení v Londýně a Římě, budu u něj apelovat a uvidíme, co se v této věci dá dělat. Každopádně zkoušejte i vlastní cesty," radí Hácha. Devět dnů nato v Lánech přijímá von Neuratha a skutečně Čapka zmiňuje. "Prosím Vás o velkorysý zásah ve prospěch tohoto neprávem vězněného."

Odpověď dorazí za dva měsíce. "Na základě Vašeho přání jsem nařídil přezkoumání zatčení malíře a spisovatele Josefa Čapka. Podle výsledků tohoto přezkumu považuji Čapkovo propuštění v současnosti za nemožné​. S nejvyšší úctou, Konstantin von Neurath."

Státnický um Vůdce

Čapkova žena Jarmila ještě předtím posílá žádost do Berlína adresovanou přímo Heinrichu Himmlerovi. Uvádí manželova data, stručné odůvodnění v jeho prospěch a také to, že měl německé přátele, "kteří se za Josefa mohou zaručit a dosvědčit jeho dobré a slušné smýšlení", jako například historik umění Oskar Schürer žijící v Mnichově. Právě Schürer, jehož první žena byla česká tanečnice Jarmila Kröschlová, o Čapkově výtvarném díle před válkou několikrát referoval.

Jarmila Čapková zůstává bez odpovědi z Berlína. A Schürer, přestože je jako záložní důstojník wehrmachtu odeslán na západní frontu, do koncentráku posílá několik knih německých filozofů, o které Josef Čapek požádal.

Dopis od Josefa Čapka z koncentračního tábora manželce Jarmile.
Dopis od Josefa Čapka z koncentračního tábora manželce Jarmile. | Foto: archiv Miloše Doležala

Diplomatická bitva ale pokračuje. Čapkův osud Háchovu tajemníkovi v červnu 1940 připomíná dopisem Hubert Masařík, přednosta koordinačního odboru ministerského předsedy Aloise Eliáše. A prezident při dalších schůzkách s protektorem von Neurathem skutečně znovu žádá o podporu.

Skrze velvyslance dokonce Hácha píše do Berlína říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi. Upozorňuje ho, že největší část internovaných nebyla vyslýchána a nebylo jim vytýkáno nic kromě politických názorů. "Všichni tito lidé odpykali již trpce řadu měsíců ve velmi nepříznivých poměrech, jejich rodiny jsou na pokraji zoufalství a jejich zdraví jest dlouhým pobytem v koncentračním táboře vážně otřeseno," píše Hácha. "Dovolávám se při tom porozumění, které mně přinášel vždy vstříc v těchto věcech pan říšský protektor, spoléhám při tom také na státnický um Vůdce a říšského kancléře."

Spravedlnost pro nevinného muže

V listopadu 1940 říšský ministr propagandy Joseph Goebbels navštěvuje Prahu a do deníku si poznamenává: "Návštěva Háchy. Hácha je milý, trochu unavený starý pán. Jsem k němu velmi laskavý. Stěžuje si na všelijaké malichernosti, hodně zatčených a uzavření univerzity. Měl bych mu pomoci, kde to půjde."

Josef Čapek na snímku z roku 1937.
Josef Čapek na snímku z roku 1937. | Foto: ČTK

Necelý měsíc nato Jarmila Čapková píše Goebbelsovi do Berlína: "Nedávná návštěva Vaší excelence v Praze se mi zdá být dobrým znamením pro můj záměr, který pramení z velkého duševního zoufalství. Jako nejvyšší zástupce duchovního života Německé říše je Vaše excelence jistě mužem, na kterého se může obrátit žena zlomená neštěstím s nadějí a důvěrou. Prosím Vás o příznivou pozornost a jediné slovo přímluvy," píše.

"Zbývá mi již jen domněnka, že malíře Josefa Čapka přivedlo do koncentračního tábora shodné příjmení s jeho zesnulým bratrem, spisovatelem Karlem Čapkem. Zasvěcenci však dobře vědí, jaký rozdíl panoval mezi oběma osobnostmi bratrů, a jistě není myslitelný takový paradox, že by měl živý trpět za zemřelého, muž, který by mohl dokázat mnoho užitečného, pro toho, jehož dílo už patří jen literárním dějinám," argumentuje Jarmila Čapková.

Zmiňuje, že její muž by se v případě propouštění vzdal další publikační činnosti a zůstal v ústraní. Prosí o "spravedlnost pro nevinného muže, který sice náleží k malému českému národu, ale ve své umělecké tvorbě chtěl dosáhnout blaha a štěstí všech lidí bez rozdílu národní příslušnosti a ničím neopovrhoval víc než prolhaným zvrhlým uměním".

Odpověď z Berlína ale opět nepřichází. Jarmila jeho propuštění znovu žádá v dubnu 1941, kdy na Hlavní říšský bezpečnostní úřad do Berlína posílá dopis s lékařskými zprávami. "Můj choť prodělal v ochranné vazbě těžké plicní onemocnění a já děkuju osudu, že při jeho slabé tělesné konstituci a při jeho věku nenastala katastrofa. Jeho smrt bych sotva přežila, neboť i můj psychický stav je velmi nepříznivý. Cítím však, že se už nacházím na hranici svých psychických sil," píše.

Lístek Josefa Čapka z Dachau.
Lístek Josefa Čapka z Dachau. | Foto: archiv Miloše Doležala

Ateliér koncentráčnický

V květnu následuje další dopis von Neurathovi. A za deset dní pošťák přináší Jarmile do Úzké ulice na pražských Vinohradech obálku s předtištěnou úřední hlavičkou Úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě. Je v ní list se dvěma větami: "Z nařízení pana říšského protektora byla na základě Vaší žádosti doručené 13. května 1941 znovu přezkoumána možnost propuštění Vašeho chotě Josefa Čapka. Při tom se prokázalo, že propuštění Vašeho chotě se nejeví ani v současnosti možným."

Ještě jeden pokus Jarmila učiní a na Štědrý den znovu píše Goebbelsovi. "Dovoluji si zopakovat Vaší excelenci prosbu o propuštění mého chotě, malíře Josefa Čapka, kterou jsem adresovala Vaší excelenci 3. prosince 1940, abyste zachránil zdraví a možná i život mému muži," píše. "Jako choť a matka jeho dítěte cítím, ačkoli nevlastním žádné zprávy v tomto smyslu, že strádá a jako člověk a malíř propadá zkáze. Znám jeho dobrotivou povahu, která nemůže snést takovou internaci, aniž by ji to duševně zničilo."

Adresa Josefa Čapka v Sachsenhausenu.
Adresa Josefa Čapka v Sachsenhausenu. | Foto: archiv Miloše Doležala

Sachsenhausenské lágrové tam-tamy mezitím roznesou, že v táboře se nachází Josef Čapek. S přímluvou vězněných českých studentů, kteří v táborové hierarchii již mají postavení či známé, se dostává do Kunstmalerei v Deutsche Ausrüstungswerke, přičleněném k táboru. Dřevěná bouda stlučená z prken připomíná stavební buňku. Věšák, kamínka, uhlák, lavice, jednoduchý stůl, štokrle a dva malířské stojany.

Peča se choulí v rohu, při posedu na stoličce si podpírá bradu o kolena nebo má na kolenou ústřižek papíru a něco kreslí špačkem tužky, hned zas gumuje, překresluje. Variace zoufalých těl, ležících, vzpínajících se, vzdorujících, trýzněných Jobů a sesutou Matku Boží pod křížem. Nebo na pauzovací papír úplně jiný svět: děti cvrnkající kuličky, hrající si na honěnou.

Jindy německy píše krátké dopisy domů. Informuje o změně pobytu, kvůli cenzorům nemůže napsat víc. Jen občas něco zašifruje do popisu svého alterega Zefka - to znamená Ozefka, Josefka.

Josef Čapek (vlevo) a Karel Čapek při autogramiádě v prosinci 1936 na výstavě nezaměstnané mládeže v pražském Clam-Callasově paláci.
Josef Čapek (vlevo) a Karel Čapek při autogramiádě v prosinci 1936 na výstavě nezaměstnané mládeže v pražském Clam-Callasově paláci. | Foto: ČTK

Č + D + M

V dřevěné cimřičce vzniká přátelství mezi Pečou, ostravským malířem Josefem Dobešem a belgickým grafikem i rytcem Hubertem Mauquoyem. Hubert vyšel z rodinné dílny v Antverpách, před válkou ryl návrhy na známky a bankovky. Pepík Dobeš, učitel z ostravského Muglinova, otec dvou dcerek, je zručný portrétista a krajinář. Jako zapálený sokol ctí Masaryka a k bratřím Čapkům chová úctu.

Báseň Josefa Čapka z koncentračního tábora.
Báseň Josefa Čapka z koncentračního tábora. | Foto: archiv Miloše Doležala

Všichni tři malují neboli, jak říkají, "mastí" kýčovité alpské krajinky s jeleny v říji nebo květiny ve váze pro esesácké paničky. Když Peča musí replikovat obrazy koňských hlav a kytice červených máků, od každého třikrát, naříká, že by raději šel k lopatě. "Josefa Čapka tohle malování netěšilo," napsal po válce Dobeš. "Někdy jsem to vzal za něj. Mnohem častěji kreslil různé figurativní kresbičky pro sebe a své známé většinou do dopisů."

Mluví spolu česko-německo-francouzsky. Často se jim jazyky míchají. Smějí se tomu. Pracují pozvolna, langsam und sauber.

Přítel Dobeš zachytí Peču na akvarelu a kresbách - k smrti vyhublý, holá kostnatá schýlená hlava, kterou si při podřimování podpírá tenkou rukou, veliké oči a ještě větší brýle. Pepíkovi Dobešovi při kreslení říká, že by chtěl jednou namalovat velký obraz, pohled na lágr z ptačí perspektivy. Baráky by připomínaly rakve a nad nimi by se v uniformě SS proháněla Smrtka.

Josef Čapek při práci. Kresba od Josefa Dobeše.
Josef Čapek při práci. Kresba od Josefa Dobeše. | Foto: Památník Terezín

Pejsek a kočička

Jarmila Čapková se mezitím v argumentaci snaží využít překlady Josefa Čapka do němčiny, zvlášť německé vydání O pejskovi a kočičce s Pečovými ilustracemi. Bezvýsledně.

Od srpna 1943 v Sachsenhausenu působí SS-Untersturmführer Alois Gaberle. Protože je původem z Mostku u Hostinného, mluví dobře česky. K Pečovi se chová zdvořile. Není to ale žádný svatý, účastnil se pokusů na sovětských vězních a experimentů při testování účinku kyanidové kapsle.

Válka se blíží ke konci, Gaberle potřebuje alibi. Ruská armáda je sto kilometrů odsud, za horizontem dělostřelecké dunění. Gaberle v nemocniční písárně nařizuje, aby byl Čapek zapsán do příštího transportu starších heftlinků, to znamená vězňů: "Je to weltbekannter Künstler a krajan, záleží mi na tom, pochod pěšky by nevydržel".

Zásada zkušených heftlinků byla stůj co stůj se vyhnout transportu do jiných lágrů, vydržet na místě. Čapek váhá, nakonec se ale rozhoduje pro transport: "Tady to není vůbec jisté. Mohou vás vyhnat na pláň a postřílet. Ode dne, kdy jsem byl zatčen, neopravoval jsem Osud. Jsem fatalista a nezasáhnu do Něj ani tentokrát. Co se má stát, ať se stane." Ač prodělal hnisavou angínu, cítí se docela fit. A začne plánovat, čemu se bude věnovat po válce: "Chtěl bych napsat apokalyptické prokletí Němců. Něco takového, co jsem četl od Leona Bloye. Jen se obávám, že nenajdu tolik strašných a přesných slov, abych tohle všechno kolem vyjádřil…"

Josef Čapek s dcerou Alenou a psem v bytě, 30. léta.
Josef Čapek s dcerou Alenou a psem v bytě, 30. léta. | Foto: ČTK

Radlice, skořápky

25. února 1945. Raneček s cukrem, lahvička rybího tuku a trochu prádla. Kus chleba. Na otevřených uhelných vagonech je s dalšími vězni v mrazu převezen do Bergen-Belsenu. Ve vetchých pruhovaných hadrech se k sobě tisknou jak rampouchy.

Snímek z osvobození Bergen-Belsenu britskými jednotkami v dubnu 1945.
Snímek z osvobození Bergen-Belsenu britskými jednotkami v dubnu 1945. | Foto: ČTK/AP

Naposledy je Peča viděn naživu 4. dubna 1945. Ten den příslušníci SS a lágrová ostraha ničí přívod vody do tábora, kde již propuká epidemie tyfu, a v převlečení za civilisty potichu mizí do okolní krajiny.

Není voda, chybí jídlo, vězni houfně umírají. Nikdo nemá sílu k pohřbívání mrtvých. Mezi hromadami výkalů leží tisíce mrtvol. V lágrových barácích i na prostranství kolem. Je jimi poseto všechno. Někdo říká, že je jich jak rozhozeného máku.

Peču zachvacuje tyfus. Vyčerpané tělo, rozpálené horečkou, se již nedokáže bránit. Jak na obraze Vavřinec pálený na rožni malíře Petra Brandla, kterého od dětství obdivoval. Ještě před válkou si sám předpověděl či možná vytušil: "Umru unavený, opotřebovaný, dočerpaný… Vážil jsem si života, vážil jsem si svého života. Cítil vděčnost, hrůzu. (…) Člověk, umíraje, je mezi živoucími sám; je vůbec mnoho sám." Teď se ocitl sám, umírající mezi umírajícími.

15. dubna Bergen-Belsen osvobozují britské jednotky. Tábor plný roztroušených mrtvol. Někde mezi nimi i Josef Čapek. 58 let. "To je rakev tísnivá, / to hlína hrobu těžce na mně spočívá, / toť soumrak neprůhledný, bezhvězdný, / toť jako smrt," psal ještě před rokem.

Peča věděl, že "mrtvé tělo je jen skořápka". Učitel, který válku přežije a uchová jeho básně, po návratu do Prahy vyhledá Jarmilu Čapkovou a předá jí manželovy zápisy. Verše z koncentračního tábora vyjdou knižně, stejně jako v pozůstalosti nalezené sentence Psáno do mraků. Jejich poslední řádek je Čapkovým jadrným vzkazem: "A dost. Život se nepíše; žije se."

15. dubna 1945. Spojenecké jednotky při osvobození Bergen-Belsenu nacházejí tábor plný mrtvol.
15. dubna 1945. Spojenecké jednotky při osvobození Bergen-Belsenu nacházejí tábor plný mrtvol. | Foto: ČTK/PA

Coda

Sachsenhausenský lékař Gaberle se koncem války dostává do sovětského zajetí, propuštěn je v roce 1950. Pracuje jako praktický lékař. S dalšími bývalými lékaři je v roce 1963 odsouzen k osmi letům vězení. Umírá v roce 1982 jako zajištěný důchodce.

V polovině 80. let britský vojenský kameraman Mike Lewis, tou dobou už žijící v Austrálii, vzpomíná na konec války. Na své tehdejší záběry se odmítá znovu podívat. Bergen-Belsen ho pronásleduje ve dne i v noci. Říká, že mrtví stále křičí. A vybavuje si, na co myslel, když řídil ten buldozer: "Stále jsem se ptal - proč jim to Němci udělali? A uvědomil jsem si, že nejenom Němci, ale kterákoli rasa by byla schopna toto udělat. Každý, kdo by se byl ocitl v okolnostech jako Němci, by to dokázal. A děje se to od války, sice ne v takovém množství a rozsahu, stále. Pokud jde o oběti, nezáleží přeci, jestli je jedna z tisíce, nebo jedna z šesti milionů. Pořád je to oběť, pořád je mučena."

 

Právě se děje

před 40 minutami

Za nadbytečný zřejmě označí vláda ANO a ČSSD senátní návrh na ústavní zakotvení práva bránit sebe i jiné se zbraní za podmínek stanovených zákonem

Za nadbytečný zřejmě označí vláda ANO a ČSSD senátní návrh na ústavní zakotvení práva bránit sebe i jiné se zbraní za podmínek stanovených zákonem. K úpravě Listiny základních práv a svobod pošle kabinet zákonodárcům podle podkladů pro pondělní schůzi neutrální stanovisko. Měl by v něm varovat před "překotnými a neuváženými" dílčími změnami listiny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy