Často se stává, že karlovarský festival přivítá mladého talentovaného tvůrce, který má našlápnuto k tomu, aby se z něj stala režisérská hvězda. Zdá se, že je to i případ italsko-amerického režiséra Jonase Carpignana (33), jenž do Varů přivezl svůj druhý film Ciambra.
Je to název ghetta, kde přebývá romská komunita, která si vytvořila vlastní podmínky přežití. Ty jsou dost často v rozporu s tím, jaká pravidla dodržuje většinová společnost. Film přitom dosahuje intenzity nejlepších filmů sourozenců Dardennových.
Už před dvěma lety režisér ve Varech představil debut Mediterranea, v němž podobně sugestivně sledoval osudy dvou afrických uprchlíků od jejich pašerácké anabáze až po hledání identity v novém evropském domově.
Carpignano pracuje výhradně s neherci, dva z nich se objevili v obou dosavadnách režisérových filmech: zatímco Mediterranea dává vyniknout charismatickému Koudousovi Seihonovi v roli houževnatého Aviy, imigranta z Burkiny Faso, Ciambra se soustředí na rychlé dospívání romského chlapce Pia (Pio Amato), jenž se chce vyrovnat svému staršímu tvrďáckému bratrovi.
Je opojné se dívat, jak blízko se Carpignano, který už několik let v jižní Itálii žije, ke svým postavám dostal. Při sledování má divák pocit, že se z něj stal člen jinak uzavřené komunity.
Jak jste v Ciambře dosáhl tak úžasné autenticity? Pracujete podle pevného scénáře, nebo dáváte prostor improvizaci?
Obvykle napíšu scénář se strukturou jasného příběhu. Všechny scény směřuji k závěru, který mám od začátku dobře rozmyšlený a který by měl končit nějakou katarzí. Tato páteř dodává příběhu drama. Obalím ji ale co nejvěrnějším záznamem reálného života postav. Skoro všechno, co se ve filmu děje, se jim někdy v nějaké formě opravdu stalo. Až a úplnou pointu, která je fiktivní.
Nezdráhali se hrdinové přehrávat ve filmu scény, v nichž se pohybují za hranou zákona?
Ne, protože já nejsem žádný novinář. Nesnažím se je odhalit. Nenatáčím film, který by křičel: Koukněte, jak žijí! Mám je moc rád a jsme s celou tou filmovou rodinou přátelé. Když ukazuji jejich život, neodsuzuji je při tom. Prostě ukazuju život, jaký je.
Ciambra je po Mediterranee druhá část volné trilogie spojená stejnými postavami, které v nich hrají. Kdy bude třetí film?
Už se připravuje. Pio i Ayiva v něm vystupují, ale těžiště se tentokrát zaměří na tamní italskou rodinu. Všechna prostředí, o nichž jsem zatím točil, se v novince prolínají, ale je to hodně o vztazích ve starousedlické rodině v Kalábrii. A o tom, na základě čeho se lidé rozhodují odejít z kraje nebo v něm zůstat.
Vraťme se k debudu Mediterranee. Proč jste si vybral toto téma a prostředí? Žil jste v Americe, film jste ale natočil v Itálii.
Na filmovou školu jsem chodil v Americe, filmové zázemí jsem ale vždycky měl v Itálii. Můj dědeček a prastrýc milovali film, svého času točili reklamy, čili pro mě byo přirozené vrátit se a točit filmy v Evropě.
Filmy točím o věcech, ke kterým mám blízký vztah. Impulzem pro Mediterraneu byly násilné nepokoje mezi Italy a Afričany v roce 2009, kdy si málokdo mimo Itálii připouštěl nějakou globální migrační krizi. Moje matka je Afroameričanka, a asi i proto mě zajímá dynamika vztahů mezi různými kulturami. Nejdřív jsem si řekl, že přijedu do Itálie a natočím si tu svůj debut. A vidíte. Od té doby na jihu Itálie žiju.
Mění se nějak postoj Italů k africké komunitě?
Dostali jsme se v Kalábrii do bodu, kdy si lidi uvědomili, že imigrace není jen dočasný fenomén. Začínají přijímat, že je to nová komunita, a začínají být tolerantnější. Pořád však řešíme problémy. Mysleli jsme si, že doba pouličních útoků na Afričany je pryč, loni se ale takové případy opět objevily. Nepohybuje se to správným směrem přímo, ale spíš klikatě.
Jsou životy afrických imigrantů v průběhu let lepší? Dá se to třeba ukázat na příkladě vašeho přítele Khodouse, který hraje Ayivu?
Jeho život se změnil od základů. Natočil dva filmy a točí další. Dostal jsem e-mail od německé produkce, která by ho chtěla do svého snímku, Khodous tedy svou příležitost využívá naplno.
Není to ale modelový případ. Ostatní naši afričtí přátelé z filmu se sice na ulicích cítí trochu bezpečněji, ale jejich pracovní podmínky se nezlepšují. Pořád žijí ve stanech. Místní obyvatelé se už srovnávají s tím, že jsou tito lidé součástí města, což je změna k lepšímu.
Film jste natočil neorealistickým stylem. Lákala vás vždycky tahle poetika, nebo si ji vyžádal příběh?
Byl jsem teď na festivalu Cinema Ritrovato v Bologni a tam jsme se bavili o režisérovi Robertu Rossellinim. Ten kdysi řekl, že neorealismus je více méně morální postoj. Je to koncept, idea a ne nutně způsob využití filmového jazyka. Téma filmu mě tak trochu natlačilo do morální pozice v tom smyslu, že ti lidé v něm mluví sami za sebe. Kdybych chtěl najmout známé herce, působilo to falešně.
Jazyk filmu chci vždycky přizpůsobit pohledu hlavního hrdiny. V Mediterranee jsem chtěl docílit pocitu fragmentované reality, protože podobně si hlavní hrdina skládá střípky nového světa, do kterého se dostal.
Ciambra je mnohem chaotičtější. Používám v ní rozlétanou ruční kameru, abych evokoval povahu místa, kde mé postavy žijí. Další film bude vyprávěný z pohledu italské dívky a kamera bude statičtější, aby vystihla způsob, jakým dívka nahlíží na svět kolem sebe.
Nemáte tedy vůbec touhu pracovat s profesionálními herci?
Ještě nevím. Oba mé filmy mi vzaly tolik času i sil, že téma, které mě osloví, pro mě musí být tak důležité, abych s ním chtěl strávit několik let. Když něco dělám, myslím jen na to, a ne na dalších padesát projektů. Neplánuju kariéru tak, že bych třeba cíleně směřoval k Hollywoodu. Baví mě práce s neherci, ale říká se: nikdy neříkej nikdy. Takže nemůžu vyloučit, že někdy s profesionálními herci pracovat budu.
Na Ciambře spolupracoval i slavný režisér Martin Scorses. Jaká byla jeho role?
Byl jedním z producentů prostřednictvím fondu, který podporuje začínající filmaře. Četl jednu z prvních verzí scénáře, viděl fotografické portfolio a řekl si, že má smysl můj projekt podpořit. Do průběhu natáčení nijak nezasahoval, ale aktivní začal být během postprodukce. Posílal nám poznámky k různým střihovým verzím a pomohl nám film dotáhnout do výsledného tvaru.
