Co když žijeme v simulaci? Již antický filozof Platon si ve svém podobenství o jeskyni pohrával s myšlenkou, že vnímáme pouze odraz skutečného světa. Úvahu, podle které je člověk spoután iluzemi a pravda mu uniká, později rozvedla spousta myslitelů, z nichž nejdál se svým simulačním argumentem zašel současný švédský filozof Nick Bostrom.
Svůdnou hypotézu života coby počítačové simulace řízené vyšší inteligencí zpopularizovali i autoři vědecko-fantastických snímků a knih. Nejslavnější zůstává filmová trilogie Matrix od sester Wachowských. Jejich dystopická vize naznačovala, že jsme otroky moderních technologií, které jsme sami stvořili. Okolo podobné premisy krouží nový film Bliss od Mikea Cahilla.
Jednačtyřicetiletý americký režisér a scenárista před deseti lety debutoval snímkem Jiná země. Spekuloval v něm nad existencí paralelní reality, kde by se náš osud mohl ubírat jiným, možná příznivějším směrem. V Cahillově následujícím sci-fi Výchozí bod dvojice vědců pátrala po původu lidského oka, potažmo duše - protože jak jedna postava polopaticky pronese, "oko je oknem do duše".
Jednoduchých, široce srozumitelných odpovědí na otázky, s nimiž si vědci a filozofové lámou hlavu stovky let, se snaží dobrat také Bliss, dosud nejambicióznější a nejméně soudržné z Cahillových děl. Východiskem pro něj byl tentokrát právě Bostromův simulační argument. Tezi, podle níž obýváme virtuální realitu generovanou strojem, jejž vyvinula pokročilejší civilizace, filmař využil pro příběh o křehkosti lidské mysli.
Stejně jako Matrix začíná i Bliss v šedivé korporátní kanceláři. Ve společnosti s podezřele bezelstným názvem Technologické problémy pracuje Greg, kterého hraje Owen Wilson. Podivně roztěkaný snílek s náběhem na závislost na opiátových lécích proti bolesti je povolán do šéfovy kanceláře. Tam se dozvídá, že dostal padáka. Nadřízeného v afektu odstrčí, čímž mu nechtěně způsobí smrtelné poranění hlavy.
Vynervovaný Greg po nehodě odchází do baru, kde si objednává dvojitou whisky a potkává Isabel. Ženu čarodějného vzezření hraje Salma Hayeková. Při pohledu na chlapíka u baru s údivem dí "Jsi skutečný" a kromě pomoci s prekérní situací Gregovi nabízí žluté krystaly, které jej prý osvobodí od přeludů, v nichž žije. Šéfova smrt je následně skutečně kuriózním způsobem "vyřešena" a dosud ocelově šedá obloha se na chvíli vyjasní. Před protagonistou se doslova otevírají nepoznané obzory.
Isabel s dalšími lidmi bez domova žije pod mostem, kam svého nového kamaráda zavádí, aby jej mimo jiné naučila zapalovat svíčky pouhou myšlenkou. Zjištění, že disponuje telekinetickými schopnostmi nebo že mimo stávající svět existuje ještě jiný, skutečnější, přijímá Greg s takovým klidem, jako kdyby šlo o předpověď počasí. S podobně nepravděpodobnou rychlostí mezi hrdiny vzniká silné citové pouto.
Paralelně sledujeme Gregovu zoufalou dceru Emily, která se otce, bloudícího špinavými ulicemi Los Angeles, snaží najít. Zřejmě to není poprvé, co se po něm slehla zem. Právě kvůli Emily klíčí v Isabel obava, že by její nový milenec mohl opět podlehnout iluzím. Pokud ale poslechne její rady a vstřelí si do mozku hrst křiklavě modrých krystalů, bude prý nadobro osvobozen…
První polovina příběhu může připomínat parodii na paranoidní fikce, jimiž se proslavil spisovatel Philip K. Dick - podle jeho povídek vznikly filmy Total Recall nebo Správci osudu. Prezentace prapodivných událostí je však ve filmu Bliss zcela seriózní.
Ve druhé části se sice dočkáme jednoho velkého odhalení i epizody s hologramem skutečného slovinského filozofa Slavoje Žižeka, ani jedno ale nedokáže zastřít, jak klopotně jsou za sebe jednotlivé nápady navěšovány a nakolik se vyprávění točí v kruhu.
Navzdory novým zjištěním je Cahillův snímek až do konce stejně málo stimulující jako na začátku. Pouze ústřední teze se jeví čím dál banálněji.
Řada signálů, Gregovou roztěkaností počínaje a opakujícím se výskytem reklamy na odvykací centrum konče, naznačuje, že hrdinové jsou jen dva drogově závislí, možná i duševně nemocní lidé, kteří nacházejí útočiště v bludech.
Protagonistu s realitou pojí akorát Emily, jediná postava, kterou vidíme i za nepřítomnosti Grega, a která by tudíž neměla být pouhým výplodem jeho mysli. Pro Isabel ale Emily představuje hrozbu. Mohla by kvůli ní ztratit člověka, na jehož blízkosti se stala srovnatelně závislou jako na drogách.
Většina poskytnutých informací nasvědčuje, že Bliss je podobenstvím o životě s narušenými kognitivními schopnostmi. Různé "chyby v matrixu" typu mizející peněženky na Gregově pracovním stole nebo lidí znenadání se zjevujících v zadním plánu záběru nás ale od začátku navádějí k jiné, futurističtější interpretaci, pro kterou mluví stále víc vodítek.
Ve skutečnosti se oba výklady navzájem popírají. Jako by cílem bylo zmást diváka. Bez ohledu na to, ke které verzi se přikloní, pravidla vytvořeného fikčního světa mu stejně nebudou dávat smysl.
Možný návod, jak z toho ven, nabízejí Gregova slova z úvodu. Reaguje jimi na obraz vysněného domu, který se mu opakovaně zjevuje ve vzpomínkách: "Nevím, jestli je něco z toho skutečné, ale mám z toho určitý pocit. A ten pocit skutečný je."
Pro Cahilla - na rozdíl od architektonicky smýšlejících filmařů jako Christophera Nolana - zkrátka není prioritou provést diváky komplikovaným labyrintem a dopřát jim slast ze spojování jednotlivých dílků. Slibného intelektuálního konceptu využívá k sentimentálnímu vyprávění o lásce a vykoupení. Nadhazováním obecnějších otázek mu pouze dodává zdání sofistikovanosti.
Zatímco ale autorky Matrixu dokázaly úvahy zpochybňující základy naší reality přetavit do vzrušující akční podívané s ohromujícími vizuálními nápady, Cahillův film je těžkopádný a nezáživný. Postrádá spád, nepodněcuje zvědavost a kvůli plochosti postav ani nevyvolává déle rezonující emoce.
Owen Wilson a Salma Hayeková do rolí sice typově dobře sedí a je zábavné sledovat jejich přepínání mezi různými styly herectví, po většinu času ale jen chodí po městě a konverzují na úrovni obrázkové knížky o filozofii. Téměř vše, co nám formálně neinvenční a výtvarně odbytý snímek chce říct, sděluje pomocí slov. Nekonečné vysvětlující dialogy neponechávají prostor k vlastním úvahám.
Přes vrstvení různých verzí skutečnosti je Bliss myšlenkově i dějově prapodivně prázdné, neinspirativně doslovné a přímočaré sci-fi. Stejně jako v případě Jiné země a Výchozího bodu se Cahill navíc i tentokrát nakonec spokojuje s nejotřepanějším klišé, když tvrdí, že opravdového štěstí dosáhneme tehdy, přijmeme-li namísto věčného honu za odpověďmi blaženou nevědomost, tedy "ignorance is bliss".
Jelikož si divák po zhlédnutí filmu nejspíš bude přát, aby na něj rychle zapomněl, nelze než souhlasit.
Bliss
Scénář a režie: Mike Cahill
Film je k vidění na Amazon Prime Video.
