"Víš ty, co je mandl? Takový ty dva válce, do kterých se dávalo prádlo, aby bylo hladký?" ptá se v úvodu nové televizní detektivky tajemný informátor hraný Ondřejem Vetchým policisty Krásy, kterého ztvárnil Richard Krajčo. "Vím, co to je," odvětí otráveně Krajčo. "No tak přesně tam teď strkáš ruce!"
Podplukovník Krása je klasický dobrý policajt ze staré školy. Vetchého tajemná postava ho varuje před osudem, který potkal Lorenza Lamase v populárním seriálu Odpadlík z 90. let minulého století: "Býval dobrým policistou, ale spáchal ten nejhorší zločin, svědčil proti zkorumpovaným kolegům…"
Praha v dvoudílném filmu Vysoká hra představuje právě takový žánrový renegátský svět, kde všichni slouží penězům, a tak se nedá věřit nikomu. Současně však působí realisticky. Je snadné v příběhu z dnešní metropole načrtnout postavy policistů, právníků, generálů, ministrů, podnikatelů, lobbistů a informátorů (všechno muži), nechat je cedit cynická zhodnocení bezhodnotového stavu a pak na sociálních sítích zaznamenávat, které skutečné osoby v nich poznávají diváci.
Všem je všechno jedno
Atmosféra zabetonovaného statu quo, ve kterém opakovaně vyhrávají jen ti, kdo si nesou výhody z dřívějšího režimu nebo z ilegálních spojenectví, ve kterém je jedinou rozumnou reakcí stát stranou a "nestrkat ruce do mandlu", rezonuje v dnešní popkultuře i veřejné debatě. Scénář čtyřiasedmdesátiletého Jiřího Svobody, režiséra filmů Skalpel, prosím nebo Sametoví vrazi, napsaný podle knihy Václava Lásky Advokát, je navíc místy i velmi konkrétní.
"Před pětadvaceti lety jsem nebyl horší než Kellner nebo Babiš. Měl jsem stejný informace. Jenom jsem v tom pelotonu nechtěl jet," říká tchán policisty Krásy v podání Tomáše Töpfera, který je od začátku filmu podezřelý z "cinknuté" armádní zakázky.
Obsazení hlavní role hercem a zpěvákem Richardem Krajčem, jehož kapela Kryštof až do loňského roku spolupracovala s holdingem Agrofert vloženým do svěřenského fondu premiéra Andreje Babiše, pak připomíná, že ve skutečnosti už nejsme ve fázi rozhořčení z neuspokojivého stavu. Spíš v době, kdy je všem takzvaně všechno jedno.
Policistu Tomáše Krásu potkáváme v momentě, kdy se dostává na stopu propletenci korupčních vztahů sahajícímu až do vlády. Po nehodě auta, ke které je přivolán, se najdou podezřelé smlouvy a současně jeho milence, investigativní novinářce, někdo pošle fotky z utajeného setkání na golfovém hřišti. Je na nich i jeho tchán.
Krása přichází na spojitost s lichtenštejnskou společností, která nedávno složila přes miliardu eur na osm účtů ve Spojených arabských emirátech, a dění v jeho životě se rapidně zrychluje. Obzvlášť poté, co iniciuje nekompromisní razii v thajském masážním salonu, kde se neúspěšně pokusí zadržet vysoce postaveného magistrátního úředníka.
Rozjíždí se řetězec událostí, které nás postupně ujišťují, že idealistu Krásu může nečekaně potopit kterákoliv postava. Politické špičky, k nimž vede korupční pletivo, na něj mohou dosáhnout i skrze zdánlivě důvěryhodné kolegy nebo členy rodiny. Zatím není jasné jen to, kdo ze spletitého vývoje událostí vytěží nejvíc. O Krásu se začínáme bát.
Sukničkář ze staré školy
Scénář a režie Jiřího Svobody jsou nad českým detektivkovým průměrem, postavy většinou mluví tak, jak se opravdu mluví, a herci jsou až na pár výjimek uvěřitelní. I díky tomu, že se po nich nechce hluboký psychologický ponor. Dialogy, stejně jako celá Vysoká hra, odsýpají svižně a rychle. Někdy možná až moc.
Postav je tu, řečeno s Cimrmanem, jako na orloji a může se nám snadno stát, že po chvíli už nevíme, kdo je uplacený policejní ředitel, kdo bezskrupulózní generál a kdo čí konfident nebo služka. Ve výsledku utkví výrazně dobré části, například razie v masážním salonu, kdy se bitva šarží a vlivu odehrává nepokrytě, stejně jako výrazně slabé momenty. Zbytek se slévá a hrozí nebezpečí, že část diváků kvůli chaosu nebude mít trpělivost na druhý díl.
Špatné momenty navíc občas hraničí s parodií. Ve zmiňované scéně s Ondřejem Vetchým oba herci vážně civí na kus papíru vytržený z bloku, na který někdo narychlo načmáral nápis "8 účtů v Emirátech" a připojil k němu 8 šipek. Karin Babinská ve vedlejší úloze zástupkyně zkorumpovaného byznysu se do paměti diváků zapíše jako ta, která opakovaně zahazuje mobilní telefony a SIM karty z okna auta, občas přímo pod kola protijedoucích aut.
Svoboda někdy neuhlídá ani herecké výstupy, které celé scény shazují do parodie, například pohyby ochranky politika hraného Miroslavem Donutilem. Pro diváky, kteří jsou zvyklí sledovat dnešní detektivní seriály, je celkový styl nápadně staromódní - kamera například absolutně nepracuje se vzhledem lokací, Praha tak v tomto titulu téměř nehraje.
Topornost některých přehnaně cynických dialogů a vzletnost jistých rezignovaných metafor svádí uživatele webu ČSFD.cz ke vtipným komentářům, stejně jako stereotypní vzhled postavy z Francie nebo vlasatého hackera v umaštěných brýlích, který za šatní skříní ukrývá hradbu blikajících monitorů.
V porovnání se současnou evropskou seriálovou produkcí působí roztomile starosvětsky i to, že hlavní hrdina je milý sukničkář, milující jak manželku, která mluví jen o dítěti, tak milenku a možná i všechny ostatní ženy, jež potkává. Naopak obsazení většiny dnešních zahraničních detektivek dominují spíš ženy - a většinou to nejsou rodinné typy.
Past cynismu
I pozornost věnovaná tématu korupce a cynický tón jsou dnes obvyklé spíš v seriálech a filmech východní části Evropy. Severské, ale také britské či francouzské kriminálky většinou sázejí na lehce mysteriózní tón, často se zabývají lokálním kontextem a mnohdy i jakousi prapůvodní animálností odlehlých oblastí nebo sociálními problémy ve městech. Popřípadě genderovou dynamikou postav a sexuálním násilím.
I na západ od Prahy však sem tam vznikne cynická kriminálka odehrávající se ve světě, kde jedinou jistotou je bezohlednost všech aktérů. Takové se samozřejmě točí v každé době. V Česku však poslední roky, hlavně v souvislosti s popularitou seriálových detektivek, vídáme podobné televizní příběhy čím dál častěji.
Pocit bezmoci ze státního aparátu ovládaného korupcí udává tón většině titulů z cyklu České televize Detektivové od nejsvětější trojice, režírovaného Janem Hřebejkem a Viktorem Taušem, a byl hlavním tématem podzimního seriálu Sever s Jiřím Mádlem v hlavní roli.
Loňský Rédl a letošní Bez vědomí od HBO pak dnešní cynickou otupělost z nemožnosti změny vkládají do doby, kterou jsme dřív byli zvyklí vnímat spíš jako plnou radostného očekávání - v Rédlovi na začátek 90. let minulého století, v Bezvědomí do roku 1989. Dnešním prizmatem se temná detektivka a špionážní psychologické drama s prvky kriminálky dívají na start současné éry a ozřejmují tak problémy, se kterými se potýkala už tehdy.
U Vysoké hry nevadí, že ignoruje trendy. Její nedostatky v kombinaci s pocitem bezradnosti, který vyvolává ničím nevyváženým cynismem, podobně jako třeba vizuálně vypiplané Bez vědomí, však dvoudílný film nechávají jen nízko nad průměrem.
Stejně jako Bez vědomí nás Svobodův film zalévá atmosférou neexistující morálky a bezskrupulóznosti, aby celý příběh skončil jen velmi slabými pointami.
Vysoká hra sice nepodceňuje diváka tak moc jako třeba Sever, aktuálně rozběhnutá detektivka Místo zločinu Ostrava nebo koprodukční Princip slasti, který se vysílal na podzim. Její ambice jsou vyšší. Přesto ztroskotává jak na detailech důležitých pro to, aby obstála coby žánrový kousek, tak kvůli nezvládnutému pokusu o hlubší přesah.
Vysoká hra
Scénář a režie: Jiří Svoboda
Česká televize, druhý díl má premiéru v neděli 2. února.
