Film, který příští týden začnou promítat kina, nyní soutěží na karlovarském festivalu, kde už Omerzu s Všechno bude dostal cenu za režii.
Vydává se na nezvyklý terén. V Česku žijící šestatřicetiletý slovinský tvůrce a absolvent pražské FAMU se od debutu Příliš mladá noc věnuje vztahům mezi dospělými a dětmi, případně komplikovaným svazkům v rodině, které ostatně daly záměrně doslovný název jednomu z jeho děl.
K tématu z Rodinného filmu se do jisté míry vrací i teď. Hybatelem zápletky je ale motiv takřka ryze žánrový: majitel rodinné firmy Ivo Róna zjistí, že z jeho podniku někdo vysál nemalé množství peněz. A situaci neustojí jeho srdce.
Už v prvních scénách snímku, který Omerzu stejně jako Všechno bude napsal s Petrem Pýchou, je jasné, že události mají také symbolickou povahu. Infarkt starého patriarchy, jehož v nezvykle tlumeném rejstříku, ale se svým typicky nerudným pohledem ztvárnil Miroslav Donutil, není jen reakcí na finanční manko. Jako by srdeční slabost také reagovala na svět, který Róna přestává mít pod kontrolou. A jak se brzy ukáže, zároveň svět přesouvající se do digitálního prostředí, kterému už nerozumí.
Zatímco je jejich otec a tchán v nemocnici, o chod firmy se stará mladá generace. Účetní Marie hraná Alenou Mihulovou má dovolenou a je třeba zkontrolovat faktury. Jednání s obchodními partnery také nepočkají. Stejně jako dluh šest milionů u jednoho z nich.
Stařík se ale brzy vrací, navzdory názoru lékařů. A začne jednat s rozhodností alfa samce, kterého nemůže nic vykolejit. Neboť představa selhání v jeho vnitřním univerzu neexistuje.
Přitom už divák ví, že Ivo Róna selhal v mnoha ohledech. Především těch lidských. Adresář v jeho telefonu je plný kontaktů na kukačky a jiné ptactvo. Na druhé straně linky však nečekají opeřenci, ale milenky. Jakou roli v tom všem hraje účetní Marie podezřelá ze zpronevěry peněz? A proč by pomocí dvojitých faktur odčerpala z firemního konta desítky milionů korun?
Tvůrci nechávají záhadu dlouho otevřenou. Probíhá vyšetřování i pátrání na vlastní pěst. Ale pozornost se přelévá spíše k tomu, jak jsou jednotliví členové rodiny pochroumaní. Vedle toho se ukáže, že za vším stojí podivný virtuální podvod. Přitom v jeho pozadí je paradoxně jediný akt milostných či obecně vřelých mezilidských citů v celém filmu. Raněná účetní Marie propadla vztahu na internetu. Stejně tak zoufalému, jako v jejích očích ryzímu.
Olmo Omerzu se tentokrát vydává na dosud nejsložitější vypravěčskou misi. V Rodinném filmu také zalidnil příběh poměrně mnoha postavami, ale byť putoval od prostředí k prostředí a mezi různými tóny i náladami, snímek na tomto přelévání stál a příliš nepřesahoval rodinné téma. Ve Všechno bude výprava kluků a jejich bezprostřední vidění světa tvořily kontrast ke světu dospělých, v jádru však šlo o jednoduchou road-movie se dvěma hrdiny.
Atlas ptáků ovšem chce postihnout více než příbuzenské svazky. Skrze motiv rodinné firmy a paralelního boje o moc i rodinu se dotýká širších společenských a politických témat. A vedle toho povahy virtuálního světa, kde je mnoho věcí přikrášlených a falešných, přitom lze vztahům přes obrazovku propadnout více než těm reálným. Možná proto, že nabízejí idealizovanou verzi skutečnosti a umožňují vytěsnit vše nehezké, problematické; vše, čemu je třeba se postavit čelem.
Je to spousta velkých otázek. Ne všechny chce snímek řešit a vyřešit. Omerzu diváky rád svádí jinam, než kam zpočátku míří očekávání. A tentokrát jim navíc nabídne dosti potutelného průvodce.
Když starý Róna začne podezírat všechny okolo, objeví se jakýsi potměšilý chór, který tak jako na divadle komentuje dění. Ale oněmi pěvci jsou skuteční ptáci cvrlikající na větvích. A jejich zpěv rozhodně nenabízí rozluštění tajenky. Ptactvo vykládá tak trochu jako na pavlači nebo v hospodě - tu se řeší proměny čínského trhu, tu klimatická změna, jindy velká moudra o povaze lidského štěstí. A jindy prostě ptákoviny.
Atlas ptáků je pravým opakem atlasu. Není taxonomickou příručkou, která by pomáhala zařadit motivy do patřičných škatulek. Mnohem spíše je to sebranka opeřenců, jež semele všechno možné. I v tom náhodném žvanění tito občasní ptačí komentátoři dění působí jako jediní, kteří se ještě zajímají o svět, jejž obývají.
Lidští hrdinové jsou naopak uvězněni ve svých představách o štěstí a úspěchu. Nebo propadli klamu a dopustili se zločinů nikoli kvůli osobnímu prospěchu, ale spíše ze zoufalství, pro domnělou lásku, která by mohla překonat a napravit všechna předchozí životní příkoří.
Problém je, že 90 minut neposkytuje dost prostoru věnovat se všemu v dostatečné šíři. Atlas ptáků není ani obrazem pádu starého vládce, ani zpodobněním povahy současného kapitalismu, ani rodinným dramatem, v němž se firma a rodina pohlcují navzájem. Dlouho jde o vyšetřování počáteční kauzy, přitom je divák stále na vážkách, zda lze věřit počínání hrdinů.
Olmo Omerzu je mnohdy suverénní režisér, třeba ve chvílích, kdy vede Miroslava Donutila coby středobod snímku, kolem něhož se točí a později hroutí svět. A právě v těch okamžicích, kdy někde stojí, trochu nahrbený, jen je a nehraje, z něj režisér dostává mnohem víc než tvůrci, kteří Donutila s takto výrazným projevem nechávají hrát "na setrvačník".
Podobně zručně Omerzu umí ztišit vyprávění v momentech, kdy by se naopak nabízelo drama. Nebo když od dramatu a rozuzlení nenápadně utíká. Jako by chtěl vyprávět o lidském světě, který je tak k ničemu, že bude lepší sledovat švitoření ptáků. Nebo spíše o světě, který už si nezaslouží nic, než aby ho pokáleli holubi a ještě se bavili na lidský účet.
Omerzu je jako vždy jemný. I když nechává ptactvo pomyslně kadit lidem na hlavu, činí tak sice s ironií, ale zároveň s něhou. Přesto je jeho novinka natolik otevřená interpretacím a rozkročená do všech stran, že navzdory mnoha odvážným režijním rozhodnutím a sympatickým momentům nelze vyhnat z mysli podezření, jestli Atlas ptáků nevyzobal až příliš mnoho motivů. A jestli s pohřbíváním patriarchy nepohřbil i mnohé z nich.
Atlas ptáků
Režie: Olmo Omerzu
CinemArt, česká premiéra 2. září.
