reklama
 
 

Recenze: Rodinný film nemá české diváky za hlupáky. Tím je výjimečný

17. 2. 2016 12:20
Rodinný film původem slovinského režiséra Olma Omerzua vyžaduje aktivního diváka, který musí po zhlédnutí dál přemýšlet a teprve vyvozovat. Což je možná to vůbec nejlepší, co může snímek pro své publikum udělat, píše Martin Svoboda o českém filmu, který zabodoval například na mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu.

Málokterou tuzemskou produkci provází už měsíce před uvedením pověst srovnatelná s tou Rodinného filmu původem slovinského režiséra Olma Omerzua. I díky posunům premiéry již nenápadný snímek stihl objet světové festivaly a odnést si například cenu za nejlepší audiovizuální počin z Tokia.

Nyní konečně přichází i k nám, abychom zatíženi značnými očekáváními zjistili, že nejde o nadfilm, jenž by měnil poměry a pokoušel se vybudovat nový standard z ničeho. Naopak. Snímek staví na základech českých dramedií, které ale variuje, vystavuje zkouškám, zkrátka je "napravuje" poté, co už dokola opakované postupy poněkud zdegenerovaly v nepřesvědčivou rutinu.

Nikdo tu není idiot

Sledujeme příběh rodiny z vyšší střední třídy, jejíž členové zjevně nemají hluboko do kapsy, čímž jim odpadá většina potíží. Jako největší nepřítel nastupuje právě ona rutina. Matka s otcem (Vanda Hybnerová a Karel Roden) si tedy rozhodnou splnit sen a vyráží na dlouhou plavbu na své jachtě tropickým rájem, zatímco děti (Jenovéfa Boková, Daniel Kadlec) zůstávají samy doma s důvěrou rodičů, že dva puberťáci se už o sebe dokáží postarat.

Na základě této premisy by šlo vystavit prakticky cokoliv od teenagerské komedie o tom, jak se doma vše zhroutí, po tíživé lidské drama o krizi, jejíž zárodky u sebe manželský pár o samotě objeví. Mohla by se budovat minimalistická atmosféra každodennosti nebo by si pro nás tvůrci mohli připravit výrazné zvraty, během nichž se postavy dostávají do extrémních situací.

A z jistého úhlu pohledu se stane... to vše naráz. Aniž by snímek vypadal jako slepený mišmaš nerůznorodých motivů, ale přesně promyšlený a nastavený koncept. Doma se unuděné děti samozřejmě mírně utrhnou ze řetězu (podobně jako v předchozím Omerzuově počinu Příliš mladá noc) a ve chvíli, kdy ztratí kontakt s rodiči, kteří možná někde na druhé půli světa ztroskotali, přichází na řadu i hmotné a závažné hrozby.

Vše to funguje i proto, že chybí symptom české mainstreamové kinematografie, kdy za prvé postavy k sobě navzájem a za druhé tvůrci k divákům přistupují jako k idiotům.

Místo tradičních karikatur, doslovnosti, vytrženosti z kontextu a návodnosti před nás Omerzu předkládá plnohodnotné charaktery. Ty sice odpovídají archetypálnímu postavení otec, matka, syn, dcera, strýc, na jehož základě lze jejich chování na určité úrovni odhadnout (přece jen existuje nějaký rozsah reakcí očekávatelných třeba od puberťáka), v rámci svojí existující sociální role jde přesto o postavy s nějakým IQ a EQ, které na podněty reagují jako lidské bytosti, kontinuálně a svéprávně. Na druhou stranu ale i nejednoznačně. A to rozhodně není v českých filmech samozřejmost.

Ošklivá empatie

Omerzu a kameraman Lukáš Milota zpodobňují celý film skrze "ošklivý" šedivý obraz, v němž nevyniká žádná barva ani kontrast. Ještě se zdůrazňuje odstup, jaký od svých postav udržují, a zároveň navozuje pocit permanentního nezájmu o vše, jaký zažívají právě hrdinové a z nějž se pokoušejí vymanit. Vůči hrdinům tedy cítíme to samé, co oni cítí vůči světu.

Emoce obvykle zpodobňují čeští tvůrci takřka výhradně hudbou, jež proto bývá nadužívána, zatímco vše ostatní vypadá vždy stejně. Přidanou hudbu sice obsahuje i Rodinný film, hraje zde ale podružnou roli a po zhlédnutí si člověk ani není jistý, jestli ve filmu nějaká byla – což je ovšem zcela v pořádku. Pocity byly sděleny souhrou zvuku a obrazu, vznikl jednotný zážitek, který nejde pitvat na jednotlivé složky a svou hodnotu má jako celek.

Poslední akt filmu, během něhož sledujeme primárně rodinného psa, jak se sám pokouší přežít na pustém ostrůvku, se pak jakoby staví do protikladu k předchozímu ději – tvůrci najednou otevřeně využívají přímou empatii diváka s nejlepším přítelem člověka a je celkem jasné, co máme cítit. Rozdíl v přístupu ke konání nevinného zvířete, u nějž si můžeme být jistí nezištností a přímostí, a k lidským charakterům ale dává smysl.

Vyniká jak doposud budovaná nejednoznačnost lidí, tak i skutečnost, že Omerzuho tým dokáže v dlouhé části bez dialogů vyprávět skrze ryze filmařské prostředky.

Rodinný film je možná konstruktem, ale k tomu se přiznává už svým metanázvem. Onu "opravdovost" a "nejednoznačnost" uvědoměle převádí do filmové řeči. A vyžaduje aktivního diváka, který musí po zhlédnutí dál přemýšlet a teprve vyvozovat. Což je možná to vůbec nejlepší, co může snímek pro své publikum udělat.

Hodnocení: 80 %

Video: CinemArt |  01:46

autor: Martin Svoboda | 17. 2. 2016 12:20

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama