Jaké bylo zatím přijetí Hepnarové?
Weinreb: S lidmi dělá Olga divy, názorů a protinázorů jsme slyšeli hodně a reakce budou určitě různé, tolik víme už teď. Mnoho diváků má problém především s námětem, právě proto jsme se snažili ho pojmout zcela vážně, seriózně a bez odlehčení, což u nás nebývá běžné. Snažíme se být navíc zodpovědní, myslíme i na oběti. Někteří nám vyčítají, že jsme je nenavštívili a scénář s nimi nekonzultovali. Samozřejmě je strašné, co se jim stalo, na druhou stranu se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě – Hepnarová chtěla prostě zabíjet. Je, mě, vás – nešlo o konkrétní osoby, chtěla zabít prostě všechny.
Kazda: Bylo nám vytýkáno, že se jí snažíme složit nějakou poctu. Bylo by ale absurdní takhle uvažovat, nejde o uctění Hepnarové, abychom film záměrně uváděli v den jejího narození či její popravy, jak někteří uváděli. Šlo o náhodu.
Oběti jsou ale ve filmu reprezentované jen výčtem škod u soudu a žádostmi o finanční náhrady přeživších a pozůstalých, což působí poměrně cynicky a není divu, že se tím někdo může cítit dotčen.
Weinreb: Jde o autentický soudní záznam, tyhle banality se tam opravdu řešily a přišly nám zajímavé. Po zvážení jsme chtěli dojem ze soudu zahnat až do mírného surreálna, že se v tak vypjatý moment začnou řešit rozbité brýle a výlohy. Ale chápu, že tenhle okamžik může být problematický vzhledem k těm zničeným osudům a skutečnosti, že celá událost v Letné dodnes žije. Jde o takové místní tabu, které jsme chtěli po Romanu Cílkovi (autor knih o Hepnarové, pozn. red.) znovuotevřít.
Je téma Hepnarové opravdu tabu? Jde o něco, o čem lidé chtějí mluvit, ale z nějakého důvodu nemluví?
Weinreb: Nemluví o tom tak, jak o tom chceme mluvit my. Ale dnes už se právě i díky opakovaně vydávané Cílkově knize situace trochu zlepšila, než když jsme před víc než pěti lety začali.
Frič: Jde o jiný druh tabu, než že by se v téhle zemi o nějakých věcech nemohlo mluvit. Spíš chybí ochota a vůle. Na Letné žijí dodnes lidé postižení tím, co se stalo, ať už přímo, nebo jejich rodičům. Výčitky směřují všem, kdo chtějí Hepnarovou řešit veřejně.
Weinreb: Často jsme se setkávali s tím, že tomuhle tématu se ani nemá smysl věnovat, že by se mělo točit o Horákové, ne Hepnarové. A každý novinář se nás ptá, proč jsme si tohle téma vybrali, proč zrovna tenhle příběh potřebujeme odvyprávět – tu otázku už nesnášíme. Ne všichni lidé jsou ochotní se otevřít a přemýšlet o tom, skoro každý to chce vnímat jako uzavřenou, hotovou záležitost, o níž má jasno a dál ji nerozebírá.
Nakolik jste se drželi dochovaných záznamů?
Kazda: Hodně dialogů, například ty s rodinou nebo s právníkem, jsou smyšlené, ale soud a vnitřní monology založené na jejích dopisech čerpají ze zachovalých záznamů. Někdy jsme museli výpověď pokrátit nebo mírně stylisticky upravit. Už tak nám mnozí vyčítají, že se ve filmu opakujeme – problém je, že se opakovala a do frází uzavírala i sama Hepnarová.
Při střihu jsme si museli dát pozor, kde určit hranici, aby bylo její vyjadřování zachováno a zároveň jsme udrželi tempo vyprávění. Třeba závěrečná rozmluva s psychiatry, podle níž si vyšetřovatelé potvrdili závěr, že Hepnarová je trestně odpovědná, trvala mnohem déle. Přizpůsobit času jsme se ale museli.
Nicméně z filmu samotného vyznívá Hepnarová jako blázen – na konci slyší hlasy, zdá se, že zcela ztratila pojem o sobě. Vy máte tedy o její diagnóze jinou představu?
Weinreb: Záleží na tom, jak definujete „blázna“. Především si myslíme, že už to dnes nepůjde určit, tak se snažíme konečnému verdiktu vyhnout. I dnes by podle mě byl problém ji posoudit, stačí se podívat na různé závěry doktorů ohledně Breivika. Zásadní pro nás ale je, že jsme obecně proti trestu smrti nehledě na diagnózu. Problém spočíval v tom, že tenkrát neexistovalo doživotí.
A jaká možnost z těch tehdy existujících by byla pro Hepnarovou správná? Pokud neexistovalo doživotí a trest smrti odmítáte, umíte si představit, že by se ocitla svobodě?
Kazda: Myslím si, že dnes by Hepnarová dostala buď doživotí, nebo maximální sazbu s tím, že by pak samozřejmě nebyla jen tak vypuštěna mezi lidi, ale zůstala by pod psychiatrickým dohledem. Tenkrát byla maximální sazba jen patnáct let, takže mohla dostat relativně krátký trest vůči tomu, co udělala, nebo trest smrti. Nejsme právníci, natož odborníci na právní systém roku 1973, ale určitě existoval způsob, jak ji izolovat v nějakém ústavu a poskytnout jí psychiatrickou pomoc.
Weinreb: Tu ona potřebovala. A věděla to, sama se pokoušela nechat hospitalizovat, protože věděla, že s ní něco není v pořádku.
Frič: Je důležité ale říct, že my nejsme soudci. Nesoudíme nikoho, ani Olgu Hepnarovou, ani systém co ji odsoudil.
Jak moc je pro váš film důležitá doba, kdy k události došlo?
Weinreb: Setkáváme se u diváků s dvěma extrémy. Jedni tvrdí, že ukazujeme sedmdesátá léta tak bezútěšně a nepříjemně, jako bychom chtěli říct, že dnes by k něčemu takovému nemohlo dojít. Druzí zase, že se vůbec nevěnujeme dobovému společenskému nebo snad politickému pozadí. My se snažili nebýt ani v jednom extrému. Šli jsme po vnitřním světě Hepnarové a okolí, v němž se pohybuje, mělo být jen součástí vizuálního kódu. Nástup normalizace asi vyostřil určitou negativitu společnosti, nemyslíme ale, že dnes by se k sobě lidé chovali výrazně lépe.
Čím jste se přesně inspirovali? Všichni mluví v souvislosti s vámi o nové vlně, jde ale o poměrně široký pojem.
Weinreb: Snímek je věnovaný Františku Vláčilovi, což ale nemá nic společného se samotným stylem. Jde jen o poctu autorovi, kterého uznáváme a který nás přivedl k zájmu o kinematografii. Sám ale točil jinak. My od začátku věděli, že chceme, aby byl film černobílý, aby nebyl příliš kontrastní, takže spíš šedivý. Zároveň jsme ale chtěli současnější estetiku a rozhodně současnou kameru, tu jsme hodně řešili s naším polským kameramanem Adamem Sikorou.
Příběh Hepnarové chtěli prý už tenkrát natočit lidé jako Karel Vachek a Věra Chytilová, ale nebylo jim to samozřejmě umožněno. Možná se tedy trochu hypoteticky pokoušíme navázat tam, kde byla nová vlna přerušena. A zpracováváme téma, jemuž by se věnovala, kdyby měla příležitost.
Politice se tedy vyhýbáte?
Weinreb: Pokud se StB podařilo zakrýt skutečnost, že šlo o politický čin, což by znamenalo nutnost zfalšovat její výpovědi a dopisy, tak klobouk dolů. Pak se říkalo, že ji nepopravili, ale odtáhli do Ruska, kde ji zkoumali. A někteří tomu opravdu věřili a možná stále věří. Za nás můžu říct, podle všeho, co jsme prostudovali, a nebylo toho málo, že v jejím činu politika nehrála skoro žádnou roli. Sedmdesátá léta jako taková byla jistě politicky deziluzivní, ale přímému vlivu nevěříme. Ani nás politika nezajímá, chtěli jsme existenciální drama.
Kazda: Ona sama politické motivace popírala. Dva známé dopisy Hepnarové se možná podobaly těm, co napsal Palach. Tím, že je poslala před svým činem do redakcí novin, aby svůj akt zdůvodnila. Jako politický důkaz však nestačí.
Weinreb: Ale to lidem nevysvětlíte. Jsou dnes posedlí vysvětlovat všechno skrze politiku, tenhle diskurs je v módě. Ano, máme pořád z režimu i roky po jeho pádu trauma a nedokážeme ho přestat řešit, ale pak se nemůžeme divit, že se český film nedokáže výrazně posunout. Svádět všechno na politické pozadí odvádí pozornost od skutečnosti, že v lidech je vždy nějaké zlo, proti němuž se musí bojovat. Ale není to snadné a ideální společnosti proto nelze dosáhnout. Už vůbec ne tím, že všechny zlé lidi popravíme.
Takže v Olze Hepnarové bylo zlo?
Kazda: Nepochybně, když udělala, co udělala. Byla to vražedkyně.
Weinreb: Náš pohled jsme se snažili dát najevo skrze postavu advokáta, který Hepnarové říká, že proti tomu, čemu věřila, že je zlo, bojovala zase zlem, což jako humanisti odmítáme.
Krom politizace existuje častá tendence vztahovat historické příběhy k dnešku, hledat paralely a dokazovat si, že historie se opakuje. Tento princip na Olgu uplatňovat lze?
Kazda: Věříme, že téma má silné konotace k dnešku a je stále aktuální. Souboj jedince se společností a s celým světem se neustále vrací. Můžeme se podívat na příběh Hepnarové a přemýšlet, co se dá ve společnosti napravit, protože když se rozhlédneme okolo sebe, i dnes jednou za čas k něčemu takovému dojde. Hepnarová ale nebyla motivovaná nábožensky ani politickým přesvědčením, v tom se nedá srovnávat s Breivikem. Šlo o její obranu před světem.
Weinreb: A tady musíme říct, že ona byla jiná. Podle našich odhadů trpěla Aspergerovým syndromem, poruchou z autistického spektra, což tenkrát nedokázal nikdo určit. Samozřejmě to nevíme s jistotou, ale hodně věcí tomu nasvědčuje. Byla lehce nadprůměrně inteligentní, hodně četla a podle jejích dopisů můžeme říct, že měla jisté literární nadání. I když lidé byli tenkrát více zvyklí psát. S trochou nadsázky říkáme, že kdyby sedla a napsala knihu o tom, jak osamělá frustrovaná holka přejede náklaďákem lidi na tramvajové zastávce, třeba by z ní byla uznávaná existenciální spisovatelka a nemusela dojít tak daleko. Bohužel ona se takhle nerealizovala. Každopádně i náš film je v podstatě vyprávěn mezi dvěma zásadními dopisy.
A bylo tedy Hepnarové nějak ubližováno?
Weinreb: Samozřejmě že bylo, i když ne tolik, aby bylo ospravedlnitelné, co udělala. Hraje tu ale roli její subjektivní pohled. Ona v sobě každé nepříjemné gesto okolí zveličovala. Tady mimochodem pramení jedna z potíží s naším filmem. Snažili jsme se nahlížet na dění optikou Hepnarové a zároveň si od ní udržet odstup.
Celkem výraznou roli u vás hraje Hepnarové sexuální orientace a sexualita obecně. Jeden segment sledujeme několik sexuálních scén téměř za sebou.
Weinreb: Hledání vztahu a lásky byla pro Hepnarovou určitě důležitá etapa.
Kazda: Ona byla divoká a zároveň plachá, třelo se to v ní. Hledala, ale co našla, ji neuspokojovalo.
Frič: Ve filmu se tyto scény vyskytují tak nahuštěné v jenom místě jednoduše proto, že byly takto nahuštěné i v jejím životě – v jednu chvíli se tím zkrátka zabývala víc. Dojem, že je toho moc, může vzniknout proto, že většinou její sexualitu různé zprávy a články odbudou prostě sdělením, že byla lesbické orientace, jedinou větou. Přičemž v jejím životě tahle jedna věta zabírala víc prostoru.
Weinreb: My navíc chtěli delší scény, aby působily intenzivněji, a ty sexuální nejspíš utkvějí v paměti. Proto se pak zdá, jako by jich ve filmu bylo příliš. Myslím ale, že šlo pouze o jeden z aspektů, které Hepnarovou utvářely, přesto aspekt, jenž nemůžeme vynechat.
Před natáčením jste, Tomáši, říkal, že se bojíte, aby ze snímku nevyšla příliš záporně rodina Hepnarové. Jenže nakonec, pokud by měl být jeden člověk na základě filmu obviněn, tak její chladná matka.
Kazda: Chladnost rodinného prostředí je jakýsi spouštěč našeho příběhu, později jí ale matka pomáhá a nakonec vidíme, že je silně otřesená. To jsme potřebovali pro vyprávění, stejně jako jsme některé věci museli vynechat. Třeba zapálení rodinné chatky jen letmo zmíníme. Nebo jsme vyškrtli, že když Hepnarová zničila svého trabanta těsně před činem, stopla si na cestu domů policisty. Tahle náhoda nám přišla k neuvěření. Jde o paradox, kdy točíme film podle skutečné události, ale onu skutečnost musíme upravit, aby byla uvěřitelnější.
Opakujete, že váš film lidé často nechápou, hodnotí ho v extrémech, vymezují se vůči němu. Myslíte, že přijdou do kina?
Weinreb: Když si dá někdo všechnu tu práci a přijde pět tisíc lidí, je to špatně a smutné. Naštěstí existuje něco jako druhá distribuce na festivalech, kde si i menší snímky najdou diváky, i tak se ale sluší, aby se na film chodilo v distribuci.
Frič: Jde o záležitost propagace a distribuce. Většina chválených debutů z loňského roku zapadla, nebyly vidět. Jde totiž hlavně o to, jestli menší snímky vůbec mají regulérní distribuci, což my nakonec naštěstí máme, a sice “komerčního” distributora Bonton. Co vím, tak hodně z těch debutů má velký problém už jen do distribuce vstoupit. Chybí nám, myslím, silný a odpovědný artový distributor pro české snímky.
Weinreb: My Hepnarovou netočili proto, abychom vydělali peníze, ale udělat všechno proto, aby divák přišel, se mi zároveň zdá naprosto legitimní. Když se o to režiséři artu nesnaží, nemůžeme se divit, že se nůžky mezi festivaly a distribucí rozevírají.
Zvláštní. Mně totiž přijde, že Já, Olga Hepnarová ty nůžky rozevírá víc než kterýkoliv jiný film, stojí jakoby zcela mimo naše komerční trendy.
Weinreb: Já si ale myslím, že právě na to někteří lidé čekají – až české filmy svým provedením přestanou svůj záměr naplňovat napůl, že čekají na pořádně tvrdý art, a pak na něj do kina přijdou.
Frič: V náš prospěch hraje navíc námět, který lidi fascinuje a zajímá. Hepnarovou u nás znají i na místech, kde bych nečekal. Když se film jmenuje Schmitke a na plakátu má jen větrnou elektrárnu, hůř vysvětlujete divákům, že by mohl stát za vidění.
Weinreb: Kvůli náměru nás zároveň hodně lidí odmítne, s tím se nedá nic dělat.
