Tvůrci značně nekorektní série jsou Álex Pina a Esther Martínez Lobatová. Spolupracovali už na mezinárodním seriálovém hitu Papírový dům, jehož pátá řada by měla mít premiéru ještě letos. Při psaní Holek z červeného gauče vycházeli z údaje, že 40 procent španělských mužů platí za sex. A že nejstarší řemeslo světa na Pyrenejském poloostrově často vykonávají také ženy z Latinské Ameriky.
Aktérkami seriálu jsou tři prostitutky z honosného bordelu na ostrově Tenerife. Všechny tíží traumatická minulost: sofistikovaná Coral má titul z biologie, zároveň je to však na prášcích závislá feťačka, argentinskou lesbu Wendy okradla a zradila přítelkyně, kdežto kubánskou naivku Ginu zaprodala vlastní matka.
Jednoho večera se ženy dostanou do vyhroceného konfliktu se svým pasákem Romeem, až jim nezbude než skočit do auta a zmizet co nejdál. Ačkoli mají v patách dva zabijáky a jejich cesta za svobodou je lemována dalšími mrtvolami, posléze se rozhodnou přestat utíkat a přejdou do protiútoku. Z někdejších obětí, zneužívaných muži s perverzními choutkami, se postupně stávají sebevědomé a protřelé mstitelky.
Jeden zpackaný zločin tak - podobně jako ve filmu Fargo i stejnojmenném seriálu - spustí nezastavitelnou lavinu mordů a bizarních situací. Tvůrci přitom mísí zdánlivě neslučitelné žánry: kriminální road movie, černou komedii i romantické drama či melodrama.
Především díky "pohnuté" minulosti protagonistek, kterou postupně odhalují retrospektivní sekvence, seriál působí jako latinskoamerická telenovela říznutá krvavými historkami Quentina Tarantina. Je plný nečekaně násilných scén i temných spodních proudů, které vyvažují černý humor, výstřední dialogy a očividná nadsázka.
Španělští autoři hledali inspiraci u podobných takzvaně exploatačních filmů jako Quentin Tarantino, když v roce 2007 natáčel svůj záměrně pokleslý thriller Grindhouse: Auto zabiják. Trojlístek uprchlých prostitutek může připomenout trojici rozkurážených fešand z filmu amerického režiséra Russa Meyera Faster, Pussycat! Kill! Kill!, natočeného roku 1965. V něm tři rajcovní striptérky vyrazí na divokou dámskou jízdu, během níž si vyřizují účty s mužským pokolením.
Minisérie Holky z červeného gauče rovněž zabírá vnady zbitých krásek v minisukních a botách na vysokých podpatcích často s až voyeuristickou zálibou. Tvůrci tento přístup dotahují do extrému ve scéně, kdy se polonahé štramandy začnou sprchovat na benzince. Působí, jako by právě vystoupily ze sexistické reklamy na automyčku.
Nutno dodat, že typově přesně vybrané představitelky hlavních rolí - Verónica Sánchezová, Lali Espósitová a Yany Pradová - nejsou jen atraktivní, ale také odvádějí přesvědčivé herecké výkony. Kromě dráždivé řeči těla a rozdávaných ran pěstí jejich postavy procházejí i poměrně širokou škálou emotivních rozpoložení.
Ve srovnání s Meyerovým nízkorozpočtovým, černobílým filmem využívá španělský seriál klipové estetiky včetně neonových barev, bleskových střihů, zpomalených záběrů nebo rozdělování obrazu do více částí, v nichž paralelně probíhají různé děje.
Cílem tvůrců bylo poukázat na "beztrestnost, dvojznačnost i brutální realitu prostituce". Protože při explicitně realistickém zobrazení tohoto světa by seriál zákonitě sklouzl na hranici pornografie, přibližují toto prostředí především ve verbální rovině.
Bouřlivou, zběsile rychlou akci neustále prokládají vnitřní komentáře, kdy protagonistky detailně a sžíravě popisují mechanismy provozování bordelu i sexuální praktiky, které po nich požadují klienti.
Jejich otrlá slova o novodobém otroctví kontrastují s téměř osvětovými lekcemi, jaké v nevěstinci na totéž téma vzletně přednáší jeho šéf Romeo v podání Asiera Etxeandía. Ten prostituci vnímá jako běžnou službu v rámci terciálního sektoru, která má důležité poslání a je potřeba neustále vylepšovat její image. Z Romeova vykořisťovatelského pohledu má tento byznys svá specifika: pracovním oděvem jeho zaměstnankyň jsou červená tanga a volno jim dává jenom Bůh, když mají menses.
Proklamovanou mizogynii ovšem tvůrci kompenzují až karikaturním vyobrazením mužů. V seriálu to jsou buď úchylní sadisté, nebo slaboši a břídilové, zcela závislí na svých sexuálních vrtoších. Kvůli nim jsou také snadno vydíratelní, jako nebohý veterinář, který prchající ženy vytahuje ze šlamastyk namísto skutečného doktora.
Jako komičtí ťulpasové působí i oba zabijáčtí sourozenci, již mají zběhlé šlapky odchytit a přivést zpět. Navzdory drsňáckému pozérství pokazí prakticky vše, na co sáhnou. Přestože mají na rukou krev, působí spíše jako Pat a Mat z podsvětí.
Zábavně ironický kontrapunkt ke všemu kečupovitému násilí pak vytváří stylový hudební podkres, který - znovu po vzoru Quentina Tarantina - využívá retro hity. Přepjaté události ironicky podbarvují francouzská coververze písně The House of the Rising Sun v podání Johnnyho Hallydaye, slavná skladba Loua Reeda nazvaná Perfect Day, novovlnné disco Atomic od skupiny Blondie anebo vypalovačka Rocks z repertoáru Primal Scream.
Jak je u současných minisérií neblahým zvykem, poslední epizoda příběh neuzavírá. Jako většinu předchozích dílů i ten osmý završuje napínavý moment, který hrdinky zanechává v nevyřešené a nebezpečné situaci. Na rozřešení si fanoušci budou muset počkat do července, kdy Netflix uvede druhou řadu.
Recenzentka britského deníku Guardian o Holkách z červeného gauče výstižně napsala, že si libují v "trashy glamour", tedy brakovém glamouru. I díky ani ne půlhodinové stopáži epizody natolik odsýpají, že při sledování diváci nebudou mít čas přemýšlet, zda je tato minisérie tak pošetilá, anebo tak zábavná.
Holky z červeného gauče
Tvůrci: Álex Pina a Esther Martínez Lobatová
Seriál je k vidění na Netflixu.
