Fraser je divný a nevadí mu to. Když jsou vaši rodiče dvě vojačky, které se stěhují za prací, moc "normální" dětství mít nemůžete.
Hned v první epizodě seriálu Jsme, jací jsme, který vysílá české HBO, tříčlenná rodina odjíždí na armádní základnu do italského městečka. V sousedství starých evropských ulic a fotogenických kanálů, po nichž se lidé plaví ve člunech, budoucí podřízení jedné z Fraserových matek kropí zahrádky rodinných domků. Jako byste přijeli do miniaturní verze Ameriky umístěné kdesi u Benátek.
Společné tajemství
I supermarket je tu stejný, jako by byl v New Yorku. "Aby se nikdo neztratil," glosuje americká teenagerka Britney, která si jako první všimne nikam nezapadajícího Frasera. Jak její poznámka, tak název seriálu skrývají ironii - všechny postavy včetně dospělých jsou samy v sobě trochu ztracené. Na to, jací jsme, se totiž podle Guadagnina tak docela přijít nedá.
Fraser chvílemi působí jako typický teenager, chvílemi jako těžký neurotik a jindy jako psychopat. Sedmnáctiletý Jack Dylan Grazer ho hraje podobně fyzicky jako Timothée Chalamet Elia v režisérově snímku Dej mi své jméno, jinak se ale příliš nepodobají.
Fraser není zamilovaný. Nejspíš. O čtrnáctiletém fanouškovi poezie, návrhářské módy a trvanlivých věcí se s jistotou dá říct jen tolik, že je nestabilní.
Jeho objev, tajemná Caitlin, která si však sama říká Harper, dcera vojáka ubytovaného v sousedním domě, na první pohled patří k partě zdejších amerických teenagerů. Vyděluje ji ale tajemství, které Harper hned ve druhé epizodě - vyprávěné jejíma očima - spojí s Fraserem. Nová tvář Jordan Kristine Seamónová, narozená roku 2002, je ve své roli stejně dobrá jako dětská hvězda Grazer.
Místo plné protikladů
Od začátku diváka pohltí atmosféra, kterou režisér umí vytvořit dokonale a nevynechává přitom své oblíbené detaily. Dialogy často nejsou moc důležité, slouží hlavně k tomu, aby popsaly vztah mezi postavami. Ty poznáváme především díky výraznému tělesnému herectví a situacím, v nichž se ocitají.
To, co Fraser nebo Harper říkají, je docela jedno. Záleží na tom, jak se dívají, co dělají a jak se u toho pohybují. V pozadí tušíme intenzivní italské vedro a slyšíme útržky hovorů cizích lidí.
Guadagnino navozuje pocity tak intenzivně, že je na sobě cítíme téměř fyzicky. Adolescentní prožívání světa je v jeho podání o to silnější, oč jej zpomaluje ospalá atmosféra italského městečka a naopak zostřuje situace Frasera i Harper. V tomhle světě jsou oba pozorovateli a průzkumníky. Jaký bude ten jejich, se teprve rozhodne.
Zmenšenou Ameriku přenesenou do Itálie nám režisér ukazuje plnou protikladů. Matka ztvárněná Chloë Sevignyovou je velitelkou jednotky, k Fraserovi má ale nevojenský, emotivní vztah, leckdo by řekl, že syna "nezvládá".
Harpeřin otec je černoch, který pro sebe a dceru objedná kšiltovku s nápisem Make America Great Again. Navíc ho hraje Scott Mescudi, známý jako raper Kid Cudi. Nejméně bojovně ze všech teenagerů v partě působí voják a všechny větší nebo menší projevy nonkonformity se odehrávají v armádním areálu úhledně uspořádaném do pravých úhlů.
Genderová revoluce
Tomu, co Frasera s Harper nevyhnutelně spojí a co oba vidí na první pohled, se věnují další současné seriály o mladých - nejznámější je loňská Euforie s herečkou a zpěvačkou Zendayou v hlavní roli.
Ačkoliv se Fraser může zdát jako typický rozervaný "mladistvý intelektuál", který pohrdá rychlou módou i "rychlými pocity" a má plnou pusu hodnotících soudů, jeho revolta je jiná, než bývala u teenagerů donedávna. Nejde jen o odvržení společenských a politických hodnot rodičů, jejich zálib, životního stylu nebo vkusu. Jde o absolutní popření světa, který se dá prožívat jen jako žena, nebo jako muž. Pro Frasera to možná není revolta, ale nutnost.
"Odjakživa nám říkají, že muži dělají nějaké věci a ženy zase nějaké, ale můžeš se na to taky vykašlat a říct: Není to tak jednoduchý, nejsme binární," vysvětluje své nové kamarádce, múze a spojenkyni, jejíž identitu také nelze popsat jednoduše.
Harper v tu chvíli leží ve Fraserově pokoji, kde je na zdi vedle filmových plakátů Lynchova Modrého sametu a Bertolucciho Posledního tanga v Paříži fotka Klause Nomiho, nebinárního německého zpěváka a performera, jenž vystupoval s Davidem Bowiem.
Seriál Jsme, jací jsme není příběhem lásky, ale o hodně specifičtějšího vztahu dvou spojenců, kteří svět prožívají podobně. Ostatní teenageři jsou přesvědčení, že Fraser a Harper spolu chodí - jak jinak nazvat tak blízký vztah kluka a holky?
To, co mezi nimi je, však představuje zvláštní spiklenectví, kterým si vyjednávají vlastní identitu - jen před sebou navzájem mohou být takoví, jací chtějí.
Vnořit se a pozorovat
Klaus Nomi a David Bowie nám připomínají, že fluidní prožívání genderové identity není nic nového v historii ani popkultuře. Dnes je z něj však díky čtvrté vlně feminismu, kterou zábavní průmysl přijal za svou, a rozvolňování společenských rolí jedno z dominantních politických témat, alespoň v USA.
Sexualita chápaná coby spektrum je dnes už pro spoustu lidí základem, na kterém se sebou i okolím denně vyjednávají fluidní nebo nebinární identitu. A nedělají to proto, aby se vymezili vůči starému světu, ale protože nemohou jinak. Pro Guadagnina je to výzvou k tomu, aby nám ukázal mikrosvět plný tolika protikladů, že v něm přesné kategorie ztrácejí smysl.
Se spoluautory scénáře, také v Česku vydávaným spisovatelem Paolem Giordanem a Francescou Manieriovou, ukazují dospělé právě tak nejisté ve svých rolích a identitách, jako jsou teenageři. Všichni se pokoušejí přijít na to, "jací jsou".
Seriál ale dospělým věnuje méně pozornosti, a tak ve srovnání s postavami mladých zatím vyznívají trochu banálně. Všechen čas strávený ve společnosti Frasera, Harper i ostatních náctiletých však přináší skvělý smyslový i intelektuální zážitek. Čtvrtý díl, kdy se ocitáme na divoké teenagerské party, je režijně tak dokonalý, že by se svou závěrečnou připomínkou světa "tam venku" obstál jako samostatný film.
Zklamaní mohou být diváci, kteří očekávají výrazné dějové zvraty a nejsou příliš zvědaví na něčí léto, během kterého se všechen turbulentní vývoj odehrává uvnitř a navenek se zdánlivě nic neděje.
Kdo se ale do Guadagninova světa ponoří, najde v něm všechno - včetně vedlejších hereckých výkonů a soundtracku od Devontého Hynese, známého pod přezdívkou Blood Orange - tak dokonale sladěné, jako by to byl dokument.
Nemá smysl hádat, kudy se příběh dvou náctiletých v tomhle zvláštním světě bude ubírat. Pokud Jsme, jací jsme udrží laťku stanovenou prvními čtyřmi epizodami, za pár měsíců nebude chybět v žebříčcích nejlepších seriálů roku.
Jsme, jací jsme
Režie: Luca Guadagnino
Seriál je k vidění na HBO.
