Začalo to tím, že se novinářka deníku New York Times Farah Nayeriová na tiskové konferenci festivalu v Cannes zeptala, proč Tarantino ve svém novém snímku Tenkrát v Hollywoodu nedal představitelce hlavní ženské role Margot Robbieové více řádek dialogu, když je známo, jak je herečka talentovaná.
Skutečná událost z roku 1969, kdy banda zfanatizovaných vyznavačů kultu okolo Charlese Mansona zavraždila těhotnou herečku Sharon Tateovou v jejím domě, zatímco byl její manžel, režisér Roman Polanski, pryč, znamenala symbolický konec 60. let, éry nevinnosti hnutí hippies, z jehož řad vrazi a vražedkyně vzešli.
Pro Tarantina je to poprvé, kdy vychází z historických reálií. Většina snímku s maximální pečlivostí sleduje poslední hodiny a minuty, které Tateovou dělí od zavraždění. Režisér však reportérčinu otázku stroze odbyl jedinou větou: "Odmítám vaši hypotézu."
Působilo to jako ledová facka, navíc ani odpověď příliš nedávala smysl. Novinářka se ptala, jaký byl důvod k takovému tvůrčímu rozhodnutí, nepodsouvala režisérovi nějakou hypotézu. Kdybychom v dějinách tiskových konferencí Cannes chtěli najít největší projevy filmařské arogance, tato by se s přehledem umístila v top 5.
Margot Robbieová, známá z upovídaných snímků typu Vlk z Wall Street nebo Já, Tonya, za nějž byla nominována na Oscara, se situaci pokusila zachránit. "Všechny momenty, kdy jsem na plátně, jsou poctou Sharon. Tragédie se týká ztráty nevinnosti. Chtěli jsme ukázat její skvělé stránky beze slov. Málokdy dostávám příležitost strávit tolik času v kůži postavy a považuji za zajímavé, že tuhle můžu prozkoumat bez dialogů," řekla.
Následovala smršť negativních reakcí na Twitteru, jakým způsobem Tarantino mluví s novinářkami. V britském Guardianu pak kritik Roy Chacko otiskl sloupek nazvaný Proč je načase zrušit Tarantina, v němž tvrdil, že to, jak se autor vyžívá v zobrazování násilí na ženách, by nás mělo donutit odmítnout se dívat na všechny jeho filmy a nominovat je na jakékoliv ceny.
Vrcholem byl minulý týden kolektivní článek jednoho redaktora a dvou redaktorek v magazínu Time, kteří v názorné infografice spočítali, kolik procent času v Tarantinových filmech mluví muži i ženy a kolik procent představují postav.
We counted every line in every Tarantino movie to see how often women talk. This involved me seeing Once Upon a Time... two nights in a row, furiously making hash marks in a notebook in the dark while getting intermittent death stares from my seat neighborhttps://t.co/bT2nU23TMn
— Elijah Wolfson (@elijahwolfson) August 6, 2019
Nejdřív souvislosti
Kauza týkající se genderové vyváženosti navazuje na několik událostí z nedávné doby. Kariéra šestapadesátiletého Quentina Tarantina začala v 90. letech minulého století pod křídly producenta Harveyho Weinsteina, jenž je nyní souzen kvůli obvinění ze znásilnění i sexuálního zneužívání žen a kvůli němuž v Hollywoodu začala kampaň vedená pod hashtagem #MeToo.
Přitom je zjevné, že Tarantino, jenž několik let chodil s herečkou Mirou Sorvino, musel vědět, že ji Weinstein obtěžuje. Stejně tak musel vědět, jak se producent choval k Umě Thurmanové, kterou režisér obsadil do několika filmů.
Také vyplulo na povrch, že při natáčení dvojsnímku Kill Bill nechal Tarantino vědomě Thurmanovou řídit auto v havarijním stavu na velmi špatné cestě a následkem byla nehoda, při níž si herečka poranila nohu a břicho. Thurmanová ututlání této epizody považovala za podobně závažné, jakým způsobem se tutlalo Weinsteinovo chování k desítkám žen.
Ze zákulisí natáčení Tarantinových Hanebných panchartů zase unikla informace, že ve scéně uškrcení jsou na hrdle herečky Diane Krugerové ruce samotného Tarantina, který chtěl scéně dát co největší autenticitu. A když potom režisér při příležitosti aktuálního Tenkrát v Hollywoodu řekl, že případ, kdy manžel Tateové, režisér Roman Polanski, měl později sex s třináctiletou dívkou, nepovažuje za znásilnění, veřejné mínění se zase o něco vychýlilo v jeho neprospěch.
Přesně měřitelné jako počet dialogů to ale není a jeden z mála tvůrců, jenž si zaslouží označení "kultovní", má rovněž obrovské množství obhájců.
Rozbíjení pravidel
Problém s podobnými odsudky či zdánlivě tvrdými objektivními fakty bývá v tom, že opomíjejí kontext vyprávění jednotlivých filmů. Quentin Tarantino byl za svou kariéru průběžně obviňován z více věcí. Jednak oslavy či zlehčování násilí a dále z postmoderní vyprázdněnosti, kdy většinu děl staví na citacích, odkazech a variacích na jiné snímky.
Toto byla klíčová témata v devadesátých a nultých letech, kdy proti režisérovi vystupovali jak různí natvrdlí moralisté beze smyslu pro humor, tak i sofistikovaní znalci kinematografického umění, kterým se zajídalo, že někdo může být slavný jen ustavičnou recyklací minulosti a rezignací na vývoj.
Přitom bližší pohled ukazuje, že Tarantino nejen kopíruje či vzdává pocty, ale hlavně mnoha způsoby posouvá a rozbíjí pravidla různých žánrů - od gangsterek přes válečné filmy a kung-fu až po westerny.
Jeho poetika až učebnicově stojí na narušování prvotních předpokladů a hypotéz. V tom je jeho odpověď novinářce New York Times správná - myslíte si, že to nějak je, ale já to na konci vždy udělám jinak, najdu si cestu, jak vás překvapit a převrátit vaše očekávání, jen se musíte pozorně dívat.
Obviňovat Tarantina z nenávisti k ženám, protože se v jeho filmech ženám ubližuje, a pojímat tuto domnělou mizogynii dokonce jako součást jeho umělecké geniality, pak znamená především číst jeho díla nesmírně povrchně. Tarantino pracuje se dvojznačností a komplexně na sebe vrství významy.
Parta tvrďáků z jeho prvního snímku Gauneři (1992) se hned na začátku baví o výkladu písně Like a Virgin od Madonny a dospívají jak k hrubým, tak k citlivým interpretacím. Vzápětí se pohádají, jestli servírkám dávat spropitné, přičemž většina považuje za povinnost podporovat mnohé nemajetné studentky a single matky.
Napsal by takový dialog mizogyn? Objevily se snad dřív takové repliky v jakémkoliv typickém chlapáckém žánrovém filmu, kde se hodně střílí a umírá v kalužích krve? Ne. A právě v této práci s kontrasty tkví Tarantinovo mistrovství a originalita.
V Pulp Fiction z roku 1994 je ženských postav více, a dokonce ani při tanci režisér nezabírá gangsterovu ženušku Miu jako sexuální objekt, ale důsledně jí na plátně dává stejný prostor jako jejímu doprovodu Vincentovi. Jejich tanec není ani sexuálně svádivý, pouze si ho oba užívají jako moment oproštěný od všeho, stejně jako my diváci prožíváme malou pauzičku a odbočku ve vyprávění, jimiž je Tarantino proslulý.
O tři roky mladší film Jackie Brown je pak doslova oslavou zralé ženské krásy i osobnosti. Krimi, gangsterka, a přitom romance mezi lidmi, kteří ve filmech nedostávají šanci prožít si románek. Jedná se téměř o vzpouru proti hollywoodskému kultu mládí, za niž snímek zaplatil komerčním neúspěchem v kinech.
Ženy vítězí
Kill Bill z let 2003 a 2004 opět pracuje s věkem hlavní hrdinky a na scénu uvádí fascinující směs neohrožené bojovnice, týrané ženy a milující mámy. Ano, protagonistka tohoto filmu je bita, postřelena, opakovaně znásilněna, zaživa pohřbena v rakvi a podobně, ale její utrpení si ani na chvilku nemáme užívat. A všechny, kdo jí ublížili, vlastní rukou brutálně potrestá.
Miliony žen, jež prožily tyranské vztahy, se v Beatrix Kiddo hrané Umou Thurmanovou mohou najít a třeba i díky ní získat sílu dál se prát s životem, byť ne stejnými prostředky.
V Autě zabiják z roku 2007 už jde vyloženě o dámskou jízdu. Časopis Time spočítal, že ženy tvoří 65 procent osazenstva snímku a pronesou téměř 80 procent dialogů. Nejpodstatnější však je, že to nakonec spočítají úchylnému vrahovi žen na vlastní pěsti. Snímek, který v něčem odkazuje na proslulý pornofilm Faster, Pussycat! Kill! Kill! (1965), je už úplně zbavený veškerého porno nádechu.
Jak dokazuje videoesej Philipa Brubakera nazvaná Je Quentin Tarantino feminista? na YouTube kanále jménem Fandor, v autorových filmech se ženy většinou smějí naposledy, často doslova. Nejenom v Kill Billovi a Autu zabijákovi, ale také v Hanebných panchartech z roku 2009, kde se židovská dívka pomstí nacistické smetánce tím, že zapálí kino a na plátně se promítá její vítězoslavný úsměv.
Tarantino téměř vždy nechává ženy vyhrávat, všechno ponížení a ublížení jim dává šanci vrátit; skoro bychom ho mohli označit za aktivistického guerillového filmaře. Ženy u něj nemají pouze roli obětí násilí ani pouhé okrasy či potěchy pro mužské oko. Nejsou jednorozměrné.
Působí nebojácně, samostatně i bojovně a umějí se ozvat, když se k nim muži chovají šovinisticky. A některé jsou také klidně jen hloupé a marnivé jako blonďaté tele Melanie v Jackie Brown, nebo vyloženě lidsky odporné - to je případ zločinecké Daisy z westernu Osm hrozných, která si všechny rány do obličeje zaslouží.
Tarantino měří stejně mužům i ženám. I podle statistik Timu je mnoho jeho filmů značně vyvážených co do prostoru pro obě pohlaví. Pokud v nějakých snímcích účinkuje žen méně, je to zkrátka proto, že v daném prostředí a době se jich tam moc neobjevovalo - jako v Nespoutaném Djangovi z roku 2012.
Tarantino, i když si hodně hraje s fikcí a fabulací a převrací naruby dějiny jižanského otrokářství nebo druhé světové války, nikdy uměle necpe ženy do příběhu; zapracuje je tam pouze tehdy, pokud to dává celkový smysl.
Zbavování se nálepek
V jednom rozhovoru Quentin Tarantino tvrdí, že nálepku feminista "přijímá, ale nerozhlašuje to o sobě, raději je tak rozpoznáván", což je asi nejlepší sebedefinice, jakou o sobě filmař může říct.
Proklamace nejsou podstatné, záleží na tom, jak působíte na ostatní. Je trochu podivné, že zrovna Tarantina někdo může označovat za mizogyna a nepamatovat si jiné nálepky, jichž už se dávno zbavil, jako byly "šílenec z videopůjčovny", "sadista" nebo "rasista".
V Tarantinových filmech jistě jsou šílené scény s extrémními detaily, jistě je v nich hodně násilí, často se v nich říká "negře" a jeden čas držely v Guinnessově knize rekordů záznam za nejčastěji používanou nadávku "fuck".
Při tom bychom ale museli pominout, že Tarantino zároveň ukazuje různorodé varianty mužského přátelství, které přesahují až k jemným homoerotickým podtextům, že v bělošském publiku podnítil obrovskou touhu "být tak cool jako černoši" a že nám v rámci žánrových filmů, které většinou rychle spěchají k akci, objevil možnost ji na chvíli oddálit a objevit každodennost, drobnou banalitu.
Všechny ty řeči o hamburgerech či masírování ženských chodidel v Pulp Fiction, nadhazování teorií o tom, jak fungují filmy, komiksy, vztahy mezi muži a ženami nebo společnost, ono nezávazné plkání a klábosení - právě tím Tarantino polidšťuje své hrdiny, kteří se občas chovají hrozně.
Předhazovat mu, že točí snímky necitlivé k ženskému utrpení, samo o sobě prozrazuje značný druh necitlivosti, nepozornosti a hlavně neochoty přiznat si, že umění, byť postmoderně hravé, může ukazovat všechny stránky lidských povah.
Délka a komplexnost filmů Quentina Tarantina se blíží dobrým románům, v nichž je obsažena veškerá morálka světa dané doby.
Videorecenze Kamila Fily na Tenkrát v Hollywoodu
