Slovensko-české dílo, které loni prošlo vybranými zdejšími kiny téměř bez povšimnutí, se v domácí kinematografii vymyká. Pohybuje se mezi dobrodružným filmem, historickým dramatem a groteskou. Koncepcí se řadí k typu děl, jako je americká retrofuturistická sci-fi Svět zítřka z roku 2004.
Slovenský režisér Noro Držiak ve vizuálně nápadité koláži reflektuje půvabně naivní poetiku francouzského průkopníka kinematografie Georgese Mélièse. Zároveň k ní přistupuje podobně jako Karel Zeman k romanticko-dobrodružným fantaziím Julese Vernea - na pomezí obdivu a láskyplné karikatury.
Cesta do nemožna názvem odkazuje na Mélièsův stejnojmenný dvacetiminutový snímek z roku 1904. V něm skupina excentrických učenců z takzvané Společnosti nesouvislého zeměpisu zažívala nevídaná dobrodružství během výpravy speciálním vlakem, vzducholodí a podmořským člunem.
Právě rokem 1904 začíná také Štefánikův retrospektivně vyprávěný příběh. Sleduje ho od příchodu do Paříže až po tragickou smrt, k níž došlo za nevyjasněných okolností o 15 let později během leteckého neštěstí při návratu do vlasti.
Na jeho osudy ve snímku vzpomíná fiktivní pražský filmař Otakar Kubánek, bývalý Mélièsův asistent, který se Štefánikem zcestoval svět a natáčel jeho expedice.
Aniž by Štefánikův odkaz znevažovali, tvůrci o něm s nadsázkou hovoří jako o "předobrazu Indiana Jonese". Není to nejpřesnější přirovnání. Především v první polovině filmu má hrdina blíže k verneovským dobrodruhům a cestovatelům.
Přestože mnohé Štefánikovy eskapády jsou groteskně přemrštěné, scénář vychází z historických reálií. Štefánik v roce 1910 jako první Slovák podnikl cestu kolem světa. Mimo to šestkrát zdolal nejvyšší alpský vrchol Mont Blanc a navštívil spoustu exotických míst včetně severní Afriky, Turkestánu nebo Tahiti.
Ve druhé části filmu se Štefánik, kterého s bonvivánským entuziasmem ztvárnil Tomáš Mischura, stále v nadnesené rovině stává oním z učebnic známým generálem, organizátorem legií, diplomatem a politikem, jenž se zasloužil o vznik československého státu. Do popředí vystupují jeho nevraživé názorové rozepře s Edvardem Benešem, kterého jako mocensky ambiciózního politika hraje Václav Neužil.
I dál ale tvůrci rozvíjejí akční linku. Inscenují letecké souboje rytířů nebes či palebné střety během zákopové války. Přibližují i osudný let, který ukončil Štefánikův život ve věku pouhých 38 let. Nepřiklánějí se však k žádné z konspiračních teorií, jež jeho smrt obestírají.
Se skutečnými událostmi mnohdy nakládají po svém, podobně jako ostýchavý filmař Otakar, kterého hraje Petr Vaněk. Ten na výtku mladé novinářky, že Štefánik nikdy nebojoval s Rudým baronem, jenž létal v červeném trojplošníku, bezelstně odpovídá: "Jsem filmař, ne historik."
Pro úplnost je třeba dodat, že stejný tým v roce 2019 paralelně natočil také dokument M. R. Štefánik: Dobrodružný život legendy, který se naopak historických faktů důsledně drží.
Středobodem Cesty do nemožna je samozřejmě Štefánik, snímek však má ještě jednoho "skrytého" protagonistu: Georgese Mélièse. Režisér Držiak svůj film v žertu dokonce označuje za "mélièsovské dokudrama".
Ačkoliv se v něm průkopník kinematografie objeví v jediné scéně, Cestu do nemožna lze chápat i jako svébytnou poctu "báječnému muži s klikou", jenž na plátno přenesl kouzlo pouťových atrakcí, iluzionistických představení a Verneových podivuhodných cest.
Vysoce stylizovaná vizuální stránka záměrně působí, jako by šlo spíše o rozpohybovaný namalovaný obraz, který vstřebává inspiraci ze starých kolorovaných fotografií i art deca. Tento přístup koresponduje s Mélièsovými filmy. Některé výjevy z nich tvůrci do svého snímku přímo začleňují. Původní Cestu do nemožna připomíná mimo jiné záběr, v němž dvouplošník vlétne do otevřených úst udiveného Slunce.
K podmanivé evokaci nedokonalých triků dřevní kinematografie napomáhají nejmodernější technologie. Přestože ve snímku s rozpočtem téměř 19 milionů korun vystupují skuteční herci, všechny scény se natáčely ve studiu před zeleným pozadím.
S výjimkou nezbytných rekvizit - jako jsou deštníky, sklenky či lahve v rukou herců - bylo vše ostatní vygenerováno počítačem a v postprodukci propojeno s živou akcí.
Díky tomu mohl štáb popustit uzdu obrazotvornosti. Například v sekvenci z pařížské opery se Štefánikův dokumentarista a souputník Otakar oddává absintu, pod jehož opojným vlivem se obraz noří do zeleného oparu. V další scéně se Georges Méliès kvůli zpackanému natáčení natolik rozzuří, až se mu mnohonásobně zvětší hlava.
V takovém pitoreskním světě ožívají i kresby v malířově skicáři a okrojovaní bačové s valaškami kolonizují Tahiti. I tento absurdní výjev však vychází z historické skutečnosti - Štefánik opravdu plánoval ostrov odkoupit a vytvořit tam "Nové Slovensko".
To vše ještě prokládají trochu samoúčelné variace známých obrazů z několika filmů, včetně Sladkého života a Titaniku. Úvodní zkosené, do dálky ubíhající titulky zase připomenou Star Wars. Dalšími ingrediencemi, které tvůrci postmoderně často využívají klidně v jednom záběru, jsou archivní fotografie a dobové dokumenty.
Důsledně promyšlený výtvarný koncept dodává vyprávění starožitně nostalgickou magii. Právě díky ní má snímek zanedlouho šanci uspět na Cenách české filmové kritiky, kde je nominován v kategorii nejlepší audiovizuální počin.
Cestě do nemožna lze vytýkat řadu nedostatků, počínaje nesoudržností či místy nedotažeností scénáře a nevyvážeností hereckých výkonů konče. Přestože je těch trikových záběrů snad až příliš, z každé scény je znát, s jakým zápalem, hravostí a energií imaginativní film vznikal.
Atraktivní formou pro mladé publikum a bez jakéhokoliv národoveckého patosu přibližuje klíčovou osobnost československé historie. A zároveň znovuobjevuje báječně pošetilé kouzlo zapomenutých němých snímků.
Cesta do nemožna
Režie: Noro Držiak
Televizní premiéra 16. ledna ve 20 hodin na ČT2
