Jenže také v poslední epizodě seriálu Volejte Saulovi, kterou lze nově vidět na Netflixu, se věci několikrát zkomplikují. A tak jako při sledování celé druhé části závěrečné sezony si publikum poslední desítky minut uvědomuje, že nekončí jen výtečný, vypravěčsky nezvykle odvážný a promyšlený seriál, který se může měřit s máločím na televizních obrazovkách. Končí celá etapa.
Když tvůrci Peter Gould a Vince Gilligan opět vytáhli na světlo světa, či spíše do podivného přítmí, kde se celoživotně pohybuje, právníka Saula Goodmana ze seriálového hitu Perníkový táta, málokdo čekal, že přijdou s něčím podobně silným.
Perníkový táta byl symbolem moderní kvalitní televize, komplikovaným psychologickým opusem, který žánrové radosti a poklesky gangsterských kriminálek kombinoval s nelítostnou studií proměny hrdiny Waltera Whitea - jednoho z nejděsivějších, protože nejkomplexnějších monster v dějinách televizní tvorby. Z otce a středoškolského učitele chemie, jenž pod vlivem nepříznivé lékařské diagnózy začne vařit metamfetamin, aby zaopatřil rodinu, se stal až démonický tvor právě proto, že na mafiánské hry nikdy neměl buňky ani povahu.
A za jeho stoupáním po žebříčku důležitosti lokálních drogových kartelů stály dva faktory. White hrál vabank, protože vzhledem ke smrtelné chorobě neměl co ztratit. Až v pozdějších řadách se ukázalo, že za jeho snahou jsou také obří trhliny na egu z dávné minulosti. A že je ochoten dělat ty nejhorší skutky včetně chladnokrevných vražd. Prostě si myslí, že je lepší než ostatní.
Walter White sice neměl žaludek na zabíjení lidí a jeho konkrétní činy byly mnohdy amatérské, ale celkové plány vyzněly tak ďábelsky právě proto, že neznal hranici. Zároveň se nejednalo o šílence z nějakého béčkového filmu. Právě Whiteova racionální povaha a ochota vytěsnit emoce či morálku z něj postupně učinila děsivou povýšenou bytost.
Právník Saul Goodman, jehož služeb White využíval v Perníkovém tátovi, byl oproti tomu jen směšný prospěchář. Zdánlivě mnohem méně tvárný materiál pro podobně komplikovanou charakterovou studii.
Jenže seriál Volejte Saulovi vyprávějící o jeho počátcích nezůstal jen doplňkem pro fanoušky, naopak předchůdce v mnohém předčil. Nebyl to příběh o zrodu monstra, ale nekonečné, ve spirálách se neustále vracející vyprávění o mizerné životní cestě jednoho nešťastníka, jež vede odnikud nikam.
Když se ke konci v jedné reminiscenci na Perníkového tátu potkávají Walter White a Saul Goodman, rozdíl mezi protagonisty je zdánlivě jasný. Saul se ptá Waltera, kam by vyrazil, kdyby měl stroj času. Ten otázku zprvu odmítá, neboť coby vědec nehodlá vzít cestování časem v úvahu ani hypoteticky. Je to nesmysl protivící se zákonům termodynamiky.
Poté, co se dotaz promění v racionálnější verzi o výčitkách, ví Walter jasně, kam by vyrazil. Vrátil by se před nejhorší rozcestník svého života a věci napravil. Netýká se to jeho rodiny, ani nemoci. Vydal by se do doby, kdy - tehdy v přesvědčení, že z gentlemanských důvodů - opustil úspěšnou firmu, kterou spoluzaložil. A místo budování drogového impéria by dnes vynikal tím, čím byl opravdu úspěšný.
Saul Goodman by však stroj času použil k návratu do 60. let minulého století, aby po vzoru Warrena Buffetta zainvestoval do firmy Berkshire Hathaway.
Tvůrci Peter Gould a Vince Gilligan se k těmto scénám známým už z Perníkového táty nevrací proto, aby oba seriály propojili a návratem hrdinů potěšili publikum. Naopak až do konce tu protagonista Goodman publikum i celé své seriálové okolí - včetně sebe sama - klame. Tváří se jako povrchní chlápek, co chce všechny převézt a co nejjednodušší cestou přijít k penězům.
Jenže tento seriál nikdy nevyprávěl o tom, jak se z chlapíka jménem Jimmy McGill stal prohnilý právník Saul Goodman, ochotný hájit kdejakého zlodějíčka a mafiána. Celou dobu to byl tragický příběh člověka, který se pod masku Saula Goodmana neschoval kvůli marketingu či z obav před zákonem, byť falešné identity a prchání před spravedlností jsou v závěrečné řadě zásadním hnacím motorem.
Volejte Saulovi bylo trmácivou poutí muže, jenž na sebe vzal identitu Saula Goodmana, protože neuměl být Jimmym McGillem. To příjmení evokovalo jméno talentovanějšího a úspěšnějšího bratra, v jehož stínu dlouho žil. A ještě dlouho po smrti se z něj nedostal.
Byl to také jeden z nejpozoruhodnějších seriálů nikoli proto, že vyprávěl o sešupu jednoho muže na scestí, chlápka s malým egem, průměrnými schopnostmi a pokřivenou morálkou. Ta největší síla spočívala v tom, že všechny podobné výklady znamenaly jediné: naletět tvůrcům na jednoduchou interpretaci, kterou Saul Goodman svým vystupováním nabízel jak divákům, tak ostatním postavám. Těmi neustále manipulovali s partnerkou Kim Wexlerovou.
Autoři dokázali vrhnout diváky doprostřed dění a nechat je dlouhé desítky minut sledovat počínání hrdinů, o jehož smyslu nic netuší. Tento "trik" jen umocňoval vzrušení z toho, že jsme svědky vrstevnatého plánu, který se rozuzlí za půl hodinky nebo třeba o jeden dva díly později.
Podobným oříškem k rozlousknutí je celý seriál. Během šesti řad jsme mohli poodhalit, co ti dva partneři v životě i "byznysu" podnikali, jak Kim a Saul napálili toho či onoho. A tvůrci vždy uměli trefit všechny potřebné žánrové atrakce, aby divákům nabídli realističtější, špinavější verzi eskapád dvojice typu Bonnie a Clyde, jejíž cesty na hraně práva a morálky, později daleko za ně, motivovalo prosté vzrušení z dobrodružství.
Walter White měl svého poskoka Jesseho Pinkmana a jejich dynamika vyzněla vcelku jednoznačně: Jesse jako ten "sval", sympatičtější z dvojice, Walter coby "mozek" a jediný protagonista, zároveň antagonista. Jenže Kim a Saul jsou složitější. Ani v závěrečných epizodách, kdy se jejich cesty rozcházejí, nedostaneme jasné vysvětlení, na čem jejich vztah fungoval. Bylo to radostné, romantické, toxické i tragické spojení, z něhož vzešlo leccos děsivého. Ale na rozdíl od cesty Waltera Whitea se tu přízviska typu monstrum vůbec nenabízejí.
Saul Goodman je bezpochyby jedním z mnoha prohnilých protagonistů jedné éry televizní tvorby, pro něž se slovo hrdina nehodí. Tak jako Walter White z Perníkového táty či Don Draper ze Šílenců z Manhattanu. Všechny tyto tři seriály patří k vrcholu televizní tvorby posledních dvou dekád, vynikají až románovými ambicemi a snahou vykreslit jedince, jejichž chování je odpudivé, ale pohnutky jen tak snadno rozlousknout nelze.
Talentovaný, výstřední chlapík z reklamky s temnou minulostí Don Draper i Walter White však i přes veškeré vrstvy snadno naplňují vzorec příběhů o úspěšných "selfmademanech", o lidech velkých ambic a nepochybných kvalit, byť mezi ně nemusí patřit zrovna ty etické.
Saul Goodman je jiný. Jeho představitel Bob Odenkirk ani na chvíli nepovolí onu drobnou křeč, která se jeho postavě neustále zračí ve tváři. Není to však nápověda o křivosti charakteru. Saul Goodman není egomaniak, neženou ho ambice být první, být nejlepší, není to komplikovaná karikatura amerického snu. Ani to není jednoduchý přízemní trouba, jehož motivují peníze.
Celý jeho život je jen poněkud zoufalou reakcí na to, co se stalo. Jeho komplikované podfuky i rétorické schopnosti naznačují, že vůbec není tak neschopný právník, jak bývá prezentován. Proto se stal nejpozoruhodnější postavou současné seriálové tvorby.
Seriál Volejte Saulovi vyprávěl o muži, který chtěl alespoň kousek uznání, vystoupit ze stínu rodiny, hanby a zneuznání. Nechtěl být nejlepší, jen toužil nebýt nešťastný. A od chvíle, kdy se do smyček vlastních činů zamotal natolik, že štěstí už neměl na dosah, se uzavřel ve svém pokřiveném světě a proměnil celý život v habaďůru. V nekonečnou hru s toxickými dopady, v níž lze každého přečurat, ale ne vyhrát.
Saul Goodman nebyl podmanivý padouch, na kterého by šlo fascinovaně hledět se směsí úžasu a odporu. Saul Goodman byl žvýkačkou na podrážce duše každého z nás. Ulepený tvor bez špetky charismatu, to, co zahlédneme v zrcadle při vzácných záchvatech sebereflexe. I proto nám ho přes veškeré poklesky mohlo být chvílemi i líto. Takových žvýkaček na podrážce v současné televizi není mnoho.
Seriál
Volejte Saulovi
Tvůrci: Vince Gilligan a Peter Gould
Šestá řada seriálu je k vidění na Netflixu.
