Když roku 1997 začal vycházet komiksový časopis Crew cílící na dospělejší publikum, jedny z prvních příběhů byly ty o Sandmanovi. A zapůsobily jako zjevení. Jiné, tehdy převážně britské komiksy otištěné v Crwi se vymykaly dětskému čtivu drsností či násilím. Sandmanovský svět Neila Gaimana zasáhnul čtenáře spíše poezií: byl vírem utkaným z mýtů a depresí.
Pohublý bledý chlapík s havraními vlasy, jemuž společníka občas dělá právě mluvící havran, není padouch, ani hrdina. Tato nesmrtelná bytost žije o patro výš, v božské perspektivě, kde svět funguje složitěji než na jednoduchých volbách mezi dobrem a zlem.
Ceněná série původně začala vycházet v roce 1988, kdy komiks dospíval. Díla jako Watchmen stvořený Alanem Moorem či Návrat temného rytíře od Franka Millera vnesla do superhrdinského žánru sarkasmus, politiku a temnější témata. Sandman navzdory názvu v ničem nepřipomínal komiksy, kde smrtelníci získávají nadpřirozené schopnosti, které je nutí převlékat se do podivných kostýmů a zachraňovat svět.
Jeho autor Neil Gaiman, jenž vizáží a zálibou v černém oblečení lehce připomíná své hrdiny, čerpal spíše z původních anglosaských bájí o chlapíkovi, který pomocí magického písku ovlivňuje, co se během spánku děje v lidské hlavě. A nejen v ní. Příběhy o Sandmanovi proplétají mýty a dějiny s cílem vytvořit vlastní mytologii. Nikoli aby autor oslnil čtenáře velikostí své fantazie: Gaiman vypráví o božském hrdinovi a jeho několika nesmrtelných sourozencích, mezi něž patří Smrt, Touha či Delirium, s jediným cílem: vytvořit náležité podhoubí, v němž vyniknou smutné a tragické osudy lidí.
Nynější desetidílný seriál Netflixu, který vychází z prvních dvou komiksových alb Preludia a nokturna plus Domeček pro panenky, se pokouší o co největší věrnost předloze. Jenže, jak známo z dějin adaptací komiksů na plátno či obrazovku, snaha o co nejpřesnější "okopírování" mnohdy nevede k uspokojivým výsledkům.
Filmová podoba slavného Sin City se pokoušela výrazně stylizovanou černobílou podobu komiksu "přeložit" takřka okénko po okénku. Výsledek byl sterilní, neboť film a komiks jsou rozdílná média, stojí na jiných zákonitostech a dynamice.
Stejně tak oceňovaní filmoví Strážci - Watchmen z roku 2009, ačkoli se jejich režisér Zack Snyder snažil najít vhodné kinematografické prostředky pro převedení některých vypravěčských "triků" scenáristy komiksu Alana Moorea na plátno, zůstávají jen otiskem a stínem původního opusu.
Nový seriál se ocitl v trochu podobném postavení. Neil Gaiman je hravý vypravěč a literát, jeho komiksy stojí především na kadenci nápadů, jde spíše o povídky než eposy. A vedle prakticky všech předních komiksových cen získal Sandman také přední žánrové literární ocenění World Fantasy Award - jako vůbec první komiks.
Seriál především v prvních čtyřech epizodách působí rozvlekle, nedaří se mu najít gaimanovský zasněný tón, mísí události v říších mimo lidské chápání s natahovanými dialogy, kterým chybí autorova údernost, ačkoli se Gaiman na seriálu podílel. Jednoduše proto, že takřka hodinová stopáž jedné epizody není ekvivalentem komiksového sešitu.
I tak ale každým dílem prosvítají Gaimanovy skvělé nápady, jež Sandmana činí jedním z nejoriginálnějších fantasy seriálů, jaké jsou aktuálně k vidění. Protagonista prochází dějinami a uzavírá pakty se smrtelníky. Tu nakuká mladíkovi Willovi Shakespearovi něco, co z něj učiní velikána, kdesi v koutě jeho říše zase farmaří bratři Kain a Ábel, mezi nimiž se donekonečna odehrává první biblická bratrovražda, byť Ábel se nakonec vždy vyhrabe z hrobu a ještě sourozenci poděkuje, že ho nepohřbil příliš hluboko.
Od pátého dílu pak seriál nachází tempo i způsob, jak lépe mísit fantaskní výjevy s všednodenními trampotami hrdinů. Někteří trpí nesmrtelností, protože Sandman chce zjistit, jaké to je pro lidského tvora, když nemůže umřít. Jiní naopak zjišťují, že ta sympatická, mladá a pohodová dívka, kterou právě poznali, je Sandmanova sestra Smrt. A že jejich čas nadešel.
Neil Gaiman boří stereotypy, takže smrtka tu není děsivou kostrou, ale tou nejmilejší z Věčných sourozenců. Zato Sandman neboli Morfeus zůstává depresivním, zasmušilým hrdinou, trochu tragédem a nešťastníkem, zároveň však děsivou, v jádru spravedlivou bytostí.
Když se například Sandman se sestřičkou Smrtí procházejí parkem v nezávazné debatě, zatímco ona koná svou povinnost a převádí lidi na onen svět, duch předlohy ožívá asi nejlépe.
Paradoxně nejméně poetický seriál je, jakmile se pokouší zobrazit říše fantazie a končí u relativně zaměnitelných výjevů. Komiks totiž - navzdory uhrančivým obálkám výtvarníka Davea McKeana - nestál příliš na znázornění světa snů a hodně ponechával představivosti.
Adaptace je sice jen jeho odleskem, to však neznamená, že některé její fasety neoslní. Obzvláště pro ty, kdo neznají předlohu, půjde o objevitelskou výpravu do končin nepodléhajících běžným pravidlům. Třeba na setkání sériových vrahů, kteří si pro tento svůj "con", jak se podobným akcím říká, pronajali celý hotel. Jen na rozdíl od komiksových či sci-fi conů tady neprobíhají přednášky na téma "jaký superhrdina má nejlepší kostým". Místo toho se debatuje, jak a proč zabíjet lidi.
I hotel plný vrahů je v Sandmanově světě nakonec jen snůškou ubohých lidských individuí. Ti opravdu nebezpeční a mocní vypadají jinak. Třeba jako starý Angličan s nadváhou, knírkem a staromódními brýličkami nebo jako usměvavá dospívající černoška, která hledá bratříčka.
Zdání tu klame a ve snech, tak jako ve skutečnosti, bývají věci na povrchu jiné než uvnitř. Byť i zde existují tvorové, kteří se chovají přesně podle toho, jací se zdáli od pohledu. Démoni z pekla jsou odporní a muž, jenž má místo očí další pár zubatých úst, také nebude nejlepší kamarád.
Byť tedy Sandman při sledování místy spíše skřípe písek mezi zuby, než že by se měnil v magický prach a zval diváky daleko do říší plných neznámého, stále jde o jednu z povedenějších komiksových adaptací pro dospělé.
Seriál
Sandman
Tvůrci: Neil Gaiman, David S. Goyer a Allan Heinberg
Seriál je k vidění na Netflixu.
