Trvalo to celých deset let, ale už i v českém jazyce si můžete přečíst legendární komiks Sandman Neila Gaimana, který je považován za jeden z nejzásadnějších komiksů 90. let minulého století. Gaiman jej začal psát v roce 1987 (vycházel od roku 1989) a také díky němu se dočkal světového uznání.
Na začátek je možná dobře připomenout, že Sandman v angličtině skončil již v roce 1996, tedy v roce, kdy svou činnost zahájilo české komiksové vydavatelství Crew, které u nás Sandmana vydávalo. V roce 2002, kdy začal konečně vycházet i u nás, vyšla v Americe kniha Endless Nights, v níž se Gaiman zatím naposledy do Sandmanova světa vrátil. Jedenáctá kniha obsahuje příběhy věnované celé rodině pána snů, ale nepatří již přímo do událostí popisovaných v prvních deseti knihách.
Nejpodstatnější sandmanovskou novinkou letoška je pak ohlášení nového návratu Neila Gaimana k legendární postavě na Comic-Conu v San Diegu před pouhými několika týdny. Celý komiksový svět teď s napětím očekává, co se bude dít a co Gaiman fanouškům přinese v nejbližší budoucnosti.
Ale vraťme se k desátému dílu s názvem Tryzna, který v češtině vyšel právě nyní. Hlavní postava celého komiksu v něm již nežije. Celá kniha je jakýmsi epilogem, jehož těžištěm je pohřeb pána snů a příprava na něj. Gaiman nenechává konec otevřený, naopak se v poslední knize úspěšně snaží uzavřít všechno, co se během předchozích devíti knih událo.
Sama smrt Morfea z rodu věčných (snad můžeme připomenout, že se jedná o rodinu antropomorfních personifikací, jejímiž členy jsou Osud, Smrt, Sen, Zoufalství, Touha, Delirium a Zkáza) je událostí pečlivě připravovanou autorem prakticky od začátku celé série. Tuto skutečnost si ale čtenáři uvědomí s plnou vahou právě až v desátém dílu, kde se objevují prakticky všechny postavy, které v komiksu po celé jeho trvání vystupovaly.
Desátý díl je také jasným impulsem k přečtení všech předchozích knih, protože identifikování účinkujících je po deseti letech od prvního dílu na první přečtení prakticky nemožné. Komplexnost, s níž je Sandman napsán, může proto vyniknout až v uceleném přečtení na jeden zátah. Pokud sledujete magické vyprávění Neila Gaimana od samého začátku, budete se možná divit, co všechno jste zapomněli, a vzhledem k tomu, co se v odehraje v posledních knihách, budete číst v němém úžasu. Od Sandmana totiž podobný komiks nevzniknul a před ním také ne.
Pouštět se do složitých rozborů v řádcích této recenze je přitom nesmyslné, protože existuje celý průvodce Sandmanem, kde je vysvětleno všechno, co se na jeho stránkách objevilo. Průvodce má přes dvě stě sedmdesát stran a fanoušci se shodují, že se jedná o velmi užitečnou záležitost, která chytrému napoví v místech, jež neutkvěla zcela dokonale v paměti, nebo která jsou příliš spletitá. Bohužel se nedá předpokládat, že by se průvodce objevil i v češtině, takže případní zájemci budou muset sáhnout po anglické verzi.
Smrt Morfea oznámil Gaiman již v závěru osmého pokračování (Konec světů), které vyšlo v roce 1993, tedy celé tři roky před ukončením série a na samém vrcholu Sandmanovy slávy. Další tři roky pak vedl svoje čtenáře k nevyhnutelnému, a ještě celý rok po hrůzných událostech, které se odehrály v říši snění, série pokračovala.
Úplně posledním příběhem celého vyprávění je návrat do minulosti za stárnoucím Williamem Shakespearem, s nímž se čtenáři na stránkách Sandmana setkali celkem potřetí. Gaiman i jeho hlavní postava totiž mají pro krále všech dramatiků slabost a Shakespeare je podle autora celý svůj život ve službách pána snů, což je důvod, proč jsou jeho dramata nesmrtelná.
A právě třetí, závěrečné setkání, nabízí klíč k celému opusu Neila Gaimana (a právě v něm se ukazuje, jak pečlivě byl celý příběh rozvržený). Stárnoucí Shakespeare v příběhu Bouře již opustil rušný Londýn a uchýlil se ke své ženě na sídlo ve Stratfordu. Zde se věnuje psaní své poslední hry, kterou je právě Bouře.
Gaiman předpokládá u svých čtenářů klasické vzdělání, a tak se není čemu divit, že ztotožňuje Sandmana s mágem Prosperem (hru si nechal pán snů napsat sám pro sebe), který žije ve svém vyhnanství na svém ostrově, kde je neomezeným, ale osamělým vládcem. Prospero je prakticky všemocný, má bezpočet sluhů, ale žije v nesvobodě a nespokojený.
Shakespeare mu na konci ale nabízí vysvobození a vykoupení v podobě zlomení mágovské hole, ponechání magie na ostrově a výpravě pryč z pohádkového světa do světa jiného, kde se mu možná nebude žít tak pohodlně, ale zbaví se svojí izolace a osamění. Závěr Bouře je konec, jaký by si možná pro sebe přál hlavní hrdina Gaimanova příběhu. Jenomže jde o pohádku. O drama Williama Shakespeara, které si pro sebe nechal napsat několik století před svou smrtí jako memento možného, ale nikdy nezrealizovaného plánu.
Po dočtení posledních stránek nezbývá než si hluboce povzdechnout a pokývat hlavou. Nad koncem skvělého příběhu, nad smutným osudem hlavního hrdiny, který věděl, že má na vybranou a mohl svůj strastiplný konec pohodlně odvrátit. Ale i nad tím, že si je Neil Gaiman vědom toho, že nesmrtelnost Shakespearovi přinesla dramata a nikoli komedie a pohádky. Bouře nabídla pohádkový konec, který by byl možný v jiném vesmíru, ale ne v tom, kde se Sandman stal jedním z nejlepších komiksů všech dob.