Praha – "Někdy mi to připadá trochu jako konceptuální film: díky kameře se můžete neustále pokoušet zpřítomňovat lidem, co podobné postižení znamená," říká o svém posledním filmu producent Radim Procházka, který se právě snaží sehnat finanční prostředky k dokončení časosběrného snímku o Janu Pavlíčkovi přezdívaném Bizon.
Lormovy prstoklady, jak se celovečerní snímek režiséra Pavla Jurdy jmenuje, vypráví o životě nevidomého muže, který bude zanedlouho kvůli postupné ztrátě sluchu odkázán v komunikaci jen na hmat. Přesto zůstává věčným optimistou.
Bizon nechá diváka nahlédnout do svého každodenního života od narození až po jeho boj s osudem i očekávání brzké ztráty sluchu. A během natáčení se dokonce zamiluje a ožení.
Radim Procházka i režisér Pavel Jurda se snaží pro Jana sehnat peníze, aby si mohl splnit sen a navštívit americké domorodé indiány kmene Navaho, u kterých by se také rád léčil.
Aktuálně.cz: Film Lornovy prstoklady odkazuje svým názvem na techniku komunikace, kterou vynalezl podobně postižený český žid.
Radim Procházka: Ano, Hieronymus Lorm, hluchoslepý židovský intelektuál, který žil v 19. století v Břeclavi, napsal knihu Bezdůvodný optimismus. A Jan Pavlíček je ztělesněním jeho filozofického učení. Lorm ale také vynalezl způsob dorozumívání, který se dnes požívá na celém světě.
A.cz: Pronikli jste do této techniky při natáčení?
Princip komunikace jsem pochopil jen velmi teoreticky, ale jednou z cen v naší crowdfundingové kampani je kurz tohohle dorozumívání – možná se k našim budoucím sponzorům připojím a taky si ho vyzkouším.
A.cz: Připravuje se pan Pavlíček na dobu, kdy pro něho bude Lormova metoda nezbytná?
Myslím si, že se vědomě nepřipravuje, ale to nejdůležitější už umí – dorozumívá se Lormovou abecedou. On ji nyní nepotřebuje, s naslouchadly slyší, ale pro hluchoslepé je podobný způsob dorozumívání nezbytný. Nevyžaduje ani jeden ze zmíněných smyslů, komunikace probíhá pomocí hmatu.
A.cz: Jan je velkým milovníkem indiánské kultury, zanedlouho také hodláte se štábem i hlavním protagonistou vyrazit do USA za šamanem. Jak se vám poštěstilo si něco takového domluvit?
Režisér Jurda se zná s Američanem žijícím v Česku, který je shodou okolností adoptivním synem navažského náčelníka Blackhorse. Setkání s náčelníkem není vůbec samozřejmá věc a my si důvěry obou mužů velmi vážíme a nechceme ji nijak zklamat.
A.cz: Proč si Jan myslí, že by mu mohl šaman pomoci?
Jsou věci mezi nebem a zemí. Věř a víra tvá tě uzdraví. V naší lidové moudrosti jsou ukryty odpovědi na tyhle otázky. A podobné je to s lidovou moudrostí indiánskou.
A.cz: Nemáte pocit, že cestou do USA jen posilujete jeho plané naděje? Chápu, že je to filmařsky asi atraktivní.
Cesta do Ameriky je Bizonovým splněným snem, i kdyby se jeho zdravotní stav nezlepšil. Nedělá si plané naděje, chce vyzkoušet vše, co by mu mohlo pomoci. Chce poznávat nové lidi, mít nové zážitky. Je to optimista. Někdo by řekl bezdůvodný, tak snad bude cesta do USA alespoň na chvíli dobrým důvodem k jeho optimismu.
A.cz: Na cestu vám ale nezbývají peníze, takže o ně žádáte na internetu, kde jste dosud z požadovaných 300 tisíc vybrali zatím osm tisíc. Troufáte si odhadnout, zda se cesta opravdu uskuteční?
Crowdfunding je pro mě první podobná zkušenost, takže netuším. Ale dali jsme se na vojnu a chceme bojovat, takže si troufáme na všechno. Peníze se pokoušíme sehnat různými způsoby. Když nevyjde crowdfunding, budeme zkoušet něco jiného. Nakonec na Bizonovu cestu do Ameriky peníze seženeme. Je to příležitost, kterou musíme využít.
Během příprav dokumentu se Bizon oženil. Znamenalo to pro natáčení nebo příběh nějakou zásadní změnu?
Byl to čítankový melodramatický zvrat našeho natáčení. Ženy jsou pro Bizona stejnou vášní jako indiáni, vždy je k nim velmi pozorný a dvoří se jim. Když jsme začínali, byl sám, teď má ženu – kdo by se nechtěl podívat, jak k tomu došlo? Ale fakt je, že od té doby musíme o natáčení mluvit s oběma, takže je někdy možná trochu složitější se domluvit.
Film je natáčen časosběrnou metodou, díky které se proslavila dokumentaristka Helena Třeštíková. Máte s tím již zkušenosti?
O časosběrné metodě mluvíme nyní až zpětně, protože je to relativně známý a populární žánr, který si diváci mohou zapamatovat. Původně režisér Pavel Jurda natáčel příběh o Janu Pavlíčkovi jako menší televizní film. Až později jsme se potkali a domluvili na spolupráci.
A.cz Neměl jste během natáčení potřebu mu pomáhat, nebo jste se dokázal distancovat a držet si odstup?
Záleží na člověku, ale v tomto případě je to asi eticky i lidsky snazší než u drogově závislých paní Třeštíkové. V rámci možností se snažíme pomáhat a současně zachovat určitou autenticitu situací, do kterých se Bizon dostává.
A.cz: Jaké ponaučení si z vašeho filmu diváci odnesou?
Těch věcí, které bychom chtěli říci, je celá řada, ale asi nejdůležitější alespoň pro mne je ukázat schopnost vyrovnat se s nepříznivým osudem. Na druhé straně každodenní drobné nástrahy a překážky, které podobný handicap přináší.
Někdy mi to připadá trochu jako konceptuální film: díky kameře se můžete neustále pokoušet zpřítomňovat lidem, co podobné postižení znamená. Bizon hovoří a někdo odejde uprostřed jeho slov, takže pak mluví do prázdna a neví o tom. Někdo zaparkuje auto víc na chodník a z rovné ulice, kudy prošel stokrát, se stane překážková dráha...
A.cz: Jak je na tom hlavní hrdina se sluchem teď? Stihne si ještě film vůbec poslechnout?
To nikdo přesně neví, i když se zdá, že s naslouchadly zatím slyší relativně dobře a jeho stav se nezhoršuje příliš rychle.
