Italský režisér a scenárista Paolo Genovese se narodil roku 1966 v Římě. Po studiu ekonomie začal pracovat v reklamě (natočil desítky spotů) a jako samostatný filmový režisér debutoval v roce 2010. Později se proslavil hlavně inteligentními komediemi o mezilidských vztazích, některé z nich byly oceněny i na mezinárodních festivalech.
Z hořké komedie Naprostí cizinci se stal globální hit, na nějž navázalo několik lokálních mutací, mimo jiné i český film s názvem Známí neznámí. Jde o snímek s historicky největším počtem remaků vůbec. Kromě něj natočil Genovese třeba existenciální komedii První den mého života a nyní v Česku uvedl novinku Bláznivě. Ta opět staví na hravém konceptu. Jednoduchá zápletka se odvíjí od prvního rande muže a ženy, přičemž však vidíme herci ztvárněné hlasy v jejich mozcích.
Váš film je o hledání lásky. Začnu tedy trochu rétorickou otázkou: Co pro vás znamená láska?
Ano, rétorická otázka potřebuje rétorickou odpověď. Láska je smyslem života. Je všude kolem nás, láska k mé rodině, k mým dětem, přátelům i k mé práci… Láska je vše, co děláte se zápalem, a ne asketicky. Je to klíčová součást mého každodenního života.
Scénáře ke svým filmům píšete vždy s několika dalšími lidmi. Bláznivě není výjimkou, tentokrát se vás na scénáři podílelo pět. Jak takový proces vypadá?
Většinou píši se dvěma nebo třemi lidmi, poprvé nás bylo tolik. Tento film si to vyžádal. Přemýšleli jsme o rozdílných charakterech postav, každý z nás je jiný. Pro scénář bylo důležité nalézt několik protichůdných pohledů na věc, hledali jsme konflikt. Vždy jsem scenáristickému týmu řekl, jaká z pasáží vyžaduje odlišnou perspektivu, a na tom jsme dál stavěli.
Než začneme psát, dlouho debatujeme o příběhu a postavách, sdělujeme si své osobní zážitky týkající se hlavních témat. Nikdy nemáme přesnou představu, kam se bude příběh ubírat. Ale jakmile máme základní ideu, pustíme se do psaní. Obvykle nám však trvá klidně i šest týdnů, než napíšeme první větu.
Film tvoří dvě, potažmo tři paralelní linie. Vidíme rande muže a ženy, zároveň ale sledujeme herci ztvárněné emoce v jejich mozku. Psali jste nejdřív linii z našeho světa a tu postupně doplňovali segmenty z "mozkovny"? Nebo jste psali na přeskáčku?
Tohle je opravdu zvláštní a specifický scénář. Nejdříve jsme nad příběhem páru přemýšleli samostatně. Musel obstát sám o sobě. Jinak by se mohlo stát, že bychom vytvořili pouhý soubor situací, do nichž bychom pak uměle šroubovali vtipy. Náš příběh měl dvě postavy, jednu mladší a druhou starší. Když jsme měli tuto linii hotovou, přešli jsme k tomu, co by se jim asi tak mohlo dít v hlavě, hledali jsme vnitřní rozpory. Samozřejmě že i během psaní ústřední linky nás napadala spousta vtipných situací a myšlenek. Dávali jsme si je stranou a implementovali je až po dokončení opěrné kostry.
Ve vašich filmech jsou dialogy tím nejdůležitějším. Udávají tempo i rytmus, jsou hlavním zdrojem informací. Jak se pak s takovou objemnou kadencí pracuje ve střižně?
Z tohoto technického pohledu šlo o jeden z mých vůbec nejtěžších filmů. Příběh páru a příběh v jejich mozcích jsme natáčeli separátně, tyto segmenty však spolu musely komunikovat a precizně na sebe navazovat. Bylo to velmi náročné. Tento typ filmu by se dal sestříhat tisícero možnými způsoby. Musíte přesně vybírat načasování, rytmus, repliku, po níž následuje střih, a musíte především držet balanc mezi realitou a mozkem. Nebylo to vůbec jednoduché. Stříhali jsme a pak jsme si dali na dva tři dny pauzu, abychom měli od materiálu odstup. Potom jsme se na něj podívali a začali znovu. Upřímně bych se teď ale do střižny rád vrátil a změnil spoustu věcí.
Herci musí vědět, jak zní hlas v jejich hlavě
Museli jste ještě před natáčením s herci hodně zkoušet?
Ano, museli jsme zkoušet opravdu hodně. Právě kvůli tomu, že hlavní postavy interagují se svým mozkem. Zkouška tak byla jedinou příležitostí, kdy na sebe mohli herci z reality i herci z mozku plynule reagovat. V této fázi bylo klíčové i hledání herecké intonace hlasu. Musíte přece vědět, jak hlasy ve vaší hlavě zní. Jinak by byla reakce hlavních postav jiná, nesetkala by se s tou správnou atmosférou. Takže opakované a náročné zkoušení bylo skutečně nutností.
Spousta režisérů říká, že dělat komedii je jedna z nejtěžších disciplín. Lze vůbec během natáčení poznat, že daná situace komediálně funguje?
Dělat komedie je opravdu, ale opravdu těžké. Realita je realita. Komedie je ale rozvinutí reality v ironickém, sarkastickém a vtipném duchu. Proces tak nikdy není jednoduchý, protože je v něm velká nejistota. U spousty pasáží a scén jsem si jistý, že budou fungovat. U většiny ale zkrátka nevím. Nevím až do prvního promítání publiku. Natáčení komedie je vždycky risk. Ale na druhou stranu tvořím se svými přáteli, každou scénu si užíváme a smějeme se. Nevíme ovšem, jestli se smějeme té samotné situaci, nebo proto, že jsme zkrátka v dobrém rozpoložení. Ve střižně to pak může být velmi nudné a zdlouhavé. Tam už se nesmějeme.
Hodně záleží i na citu a intuici při psaní. Ale skutečným testem jsou až reakce publika. To se totiž mnohdy směje v situacích, u kterých jste to nečekali, a naopak. Pak je tu ale ten pomyslný masterpiece, ten vůbec nejlepší vtip, který většinou funguje. Pokud ale nezafunguje, už je to problém. Problém, který vznikl při psaní. Protože váš smysl pro humor logicky není stejný jako ten divácký. Jde o nuance. Pro vás je něco ironické, pro publikum už ale ne. To je v pořádku a normální. Stejně tak píšu scény, které pro mě třeba ani nejsou tolik vtipné, ale vím, že se u nich publikum bude hodně smát.
Prostředí mozků obou hrdinů je ve filmu obklopené stohy knih, fotek a šuplíků, jež představují vzpomínky. Herci ztvárňující různé hlasy v hlavě jsou pak oblečeni do kostýmů specifického stylu. Jak vás právě tohle napadlo?
Existuje tisíc způsobů, jak mozek ztvárnit. Já ale cílil na to, protože jde o komedii a rytmus je velmi rychlý, aby divák na první pohled rozeznal rozdíly mezi mužským a ženským mozkem. Vše muselo být jasně rozpoznatelné, jelikož perspektivy se střídají velmi rychle. Uvažoval jsem nad tím takto přímočaře a jednoduše. Muž je starší, má více zažito, má více vzpomínek. Prostor jeho nitra je tak víc vintage a přeplněný věcmi. Žena je mladší. Její mozek je světlejší a barevnější, také tam má spoustu věcí, ale více organizovaně. A to bylo vše. Víc jsem stran scénografie nevyžadoval.
Film jako reklama
Začínal jste jako reklamní režisér. Pomáhá vám tato zkušenost i nyní ve vaší filmové kariéře?
Ano, hodně. V reklamě pracujete s koncepty. A mé filmy jsou také koncepty. Kreativní nápad a jasně zvolená perspektiva, skrze něž vyprávím obyčejný příběh. V 80. a 90. letech, kdy jsem reklamy natáčel, bylo toto odvětví velmi ceněné a kreativní. Zároveň jsem se tehdy naučil něco sdělit za velmi krátkou dobu a držet ve scéně rytmus. V reklamě musíte kolikrát odvyprávět celý život za 30 nebo 60 sekund. Musíte tak přemýšlet, jak toho docílit, najít rytmus a nenudit.
Přede dvěma lety jste realizoval historickou sérii Sicilští lvi. Ta je výpravná a svým pojetím se liší od vašich komorních konverzačních komedií. Jak moc velký to byl pro vás skok?
Bylo to jiné a těžké, ale já miluji příběhy. Abyste odvyprávěli dobrý příběh, musíte se nadchnout. Pokud budete vyprávět stále to samé, riskujete, že si budete sám sobě připadat nudný. Snažím se, aby každý můj další projekt byl jiný. Studio Disney za mnou přišlo s nabídkou na Sicilské lvy. Šlo o něco zcela jiného, než jsem dělal dosud, dobovka ze Sicílie.
Musel jsem respektovat svou předchozí tvorbu a také nový žánr. Nešlo totiž o komedii ani drama. Je to historický seriál, navíc z velmi podivného období. Zároveň je to také životopisného rázu, jde o skutečný příběh. Měl jsem tam také spoustu speciálních efektů, které normálně nedělám. Tyto výzvy, kdy čelím něčemu novému, potřebuji. Natáčení bylo úplně novou zkušeností.
Potřebujete tedy často opouštět komfortní zónu?
Ano. Někteří režiséři třeba točí dlouhodobě různé seriály, zůstávají v komfortní zóně, mají všechno dobře zorganizované. Pro mě to ale není. Musím svou mysl neustále zkoušet, jinak bych zlenivěl. Nový projekt pro mě znamená start od nuly. Je vzrušující neustále se snažit chápat novou a novou látku.
Když píšete a připravujete film, musíte být na sebe přísný? Máte jasně daný rozvrh pracovního dne?
Stoprocentně. Nevěřím v romantickou představu, kdy je autor zahalený kouřem cigaret, má na stole sklenku whisky a čeká na zlomový nápad. Umění je stále práce a musím si nastavovat pravidla. Posnídám, pracuji čtyři hodiny, pak si dám pauzu, jdu ven z domu, pak zase čtyři hodiny pracuju. Nikdy však nemáte jistotu, že se vám bude dařit. Někdy celé ráno, klidně i celý den, nenapíšu ani slovo. Ale musíte si to zkrátka odsedět. Nutíte se k tomu, abyste to nevzdali, když máte dobrý nápad.
Sedm hodin nic nenapíšu, v poslední hodině to ale přijde, chytne mě kreativní zápal a napíšu klidně i dvě stránky. Na psaní je pro mě jenom jedna romantická část. A to je ta, když odjedu z města, na místo, kde mě nic nemůže vyrušit. Rád jezdím na venkov nebo k moři, tam se soustředím čistě na projekt. Ale i tak, sedět nad scénářem osm hodin denně je základ. To je vše.
