„Relativizace pravdy je nebezpečná. V politice i běžném životě,“ říká Martin Pechlát

Před kamerou se Martin Pechlát poprvé objevil jako Jarda Pichlík v dnes už ikonické Nudě v Brně. Pak následovala celá řada filmů i televizních seriálů, jako např. Rédl, Volha, Táta v nesnázích nebo naposledy Zločin na dobré cestě. V roce 2021 byl za role ve snímcích Okupace a Atlas ptáků nominován na Českého lva.

Divadelní fanoušci ho pak mají spojeného se skvělým souborem Divadla Komedie, v jehož angažmá získal Cenu Thálie a dvě Ceny Alfréda Radoka za role ve hrách Goebbels/Baarová a Legenda o svatém pijanovi. V současné době je tzv. na volné noze, a i když na jeviště rozhodně nezanevřel, víc než na divadle ho můžeme vidět ve filmu a televizi.

Jak byste popsal svoji roli Dana v nové komedii Šviháci?

Je to kapelník lázeňské kapely Šviháci a zároveň hrdý otec už dospělé dcery, na kterého během jedné z jeho pracovních štací ve slovenských Piešťanech vypadne ze skříně onen pomyslný kostlivec v podobě sedmiletého nemanželského syna. Není to ani tak překvapení pro Dana, protože on sám se s ním čas od času vídá, jako pro jeho současnou ženu, kterou oddaně miluje. K celé téhle situaci se musí postavit čelem, ale ve snaze co nejméně ublížit své manželce se společně s kolegy z kapely zaplétá do spirály polopravd, pololží a bláznivých situací. Přitom si je vědom chyby, kterou kdysi udělal, a snaží se zachovat odpovědně. Podle mě je ten film hlavně o lásce a odpuštění.

Jakou máte v osobním životě vy sám zkušenost se lží a pravdou? Myslíte, že se za každých okolností vyplatí říkat pravdu, nebo je někdy lepší zalhat?

Myslím, že říkat pravdu je ta lepší varianta, protože jak dobře víme, ona stejně nakonec vyjde najevo. Ale zároveň je asi jasné, že se všichni už od dětství dopouštíme drobných lží, ať už jde o špatnou známku ve škole nebo jiné drobné průšvihy. A pak jsou tu takzvané milosrdné lži, které občas říkáme, abychom druhé zbytečně neranili.

Stalo se vám někdy, že se vám taková „bílá lež“ vymstila?

Párkrát ano. Vzpomínám si třeba, jak jsem se jednou rozhodl, že během divadelní zkoušky oznámím, že na tomhle představení už nechci spolupracovat. Jenže než jsem se odhodlal, řekl to samé kolega vedle mě. Tak jsem se zarazil a nic neřekl, aby se režisér nezhroutil. Pak jsem ale přišel s takovou „konstrukcí“, že to nemůžu dělat kvůli nízkému honoráři, že musím taky nějak živit rodinu. Jenže v tu chvíli jsem uslyšel: „Dobře, Martine, tak já ti přidám.“ A v ten moment bylo takzvaně vymalováno, už jsem z toho nemohl vycouvat.

Téma lži v manželství se stejně jako ve Švihácích objevuje i v konverzační divadelní hře současného francouzského dramatika Floriana Zellera Lež, v níž hrajete ve Studiu Dva. Souhlasíte s mottem té inscenace, že „kdyby si všichni říkali pravdu, nezbyl by na Zemi jediný pár“?

Do jisté míry ano. I když konkrétně tahle hra je postavená na velké nadsázce, každý tam lže každému, tak doufám, že ve skutečném životě to až takhle není. Ale poselství té hry je, že někdy člověk chce věřit lžím a raději se neptá, aby si ve vztahu udržel lásku… Mimochodem Zeller napsal ještě hru Pravda, která se lží a pravdy také dotýká. Tímhle tématem se docela intenzivně zabýval.

Otázky pravdy a lži jsou dnes aktuální i jako celospolečenské téma – v politice, v médiích, na sociálních sítích… Vadí vám relativizace pravdy?

Je nebezpečná, protože může vést k demagogii a naprosto zcestným tvrzením, a to jak v politice, tak v běžném životě. Tolerance ke lžím je bohužel ve společnosti čím dál vyšší. Souvisí to i s tím, že se lidé často uzavírají ve svých sociálních bublinách, kde se vzájemně utvrzují ve svých pravdách a odlišné názory ani nechtějí slyšet.

Vraťme se ještě k filmu. Ve Švihácích hrajete na saxofon i na kytaru. Kdysi jste mi říkal, že jste krátce po střední škole zpíval v kapele Jelizaveta Bam. Hrajete i na nějaký hudební nástroj?

Abych byl úplně upřímný, trochu umím hrát na kytaru a to je tak všechno. Co se týká zpěvu, nějakým školením jsem prošel až na DAMU, ovšem určitě se nepovažuju za velkého zpěváka. Mám hodně omezený hlasový rozsah, ale takové to „herecké zpívání“ zvládnu.

Jakou hudbu máte rád, co posloucháte?

Od vážné hudby přes jazz a funky až po rock. Můj hudební vkus se posledních několik let příliš nemění. Mám rád třeba The Cure, The Doors, The Plastic People of the Universe, českou undergroundovou kapelu Garage, ale třeba i Davida Bowieho, ASPM s Janem Spáleným nebo Franka Sinatru… je to prostě všehochuť.

Jste otcem tří dcer. Vaše žena je z herecké rodiny Švehlíkových, vy sám jste herec. Směřují i vaše děti profesně k umění?

Nejstarší dcera právě dokončila bakalářské studium filmové produkce na FAMU, takže se umění věnuje spíš z praktického hlediska. Prostřední dcera sice má nějaké drobné zkušenosti před kamerou, ale jinak studuje kulturní antropologii na filozofické fakultě, a ta nejmladší je ještě na gymnáziu. Chodí do dramatického kroužku a baví ji to, takže uvidíme, jak se to dál vyvine.

Několik let jste byl členem respektovaného souboru Divadla Komedie, kde jste působil až do jeho zániku v roce 2012. Jak na tohle období vzpomínáte?

Považuju to za svoje profesně nejšťastnější období. Herecký kolektiv Divadla Komedie skvěle fungoval v šatně i na jevišti. Tenkrát to bohužel skončilo, protože pražský magistrát už nebyl ochoten divadlo finančně více dotovat a neudělil mu odpovídající výši grantu. A ačkoli se režisér Dušan Pařízek jako ředitel tehdy snažil vyvážet naše představení do zahraničí, nestačilo to. Proto byl nucen soubor rozpustit. Ale skončili jsme na vrcholu, možná to tak mělo být. Mně zbyly krásné vzpomínky.

Po několika letech v činohře Národního divadla jste pak odešel na volnou nohu. Vyhovuje vám to víc než být ve stálém angažmá?

Ano, absolutně. Jsem pánem svého času. Můžu víc točit filmy, což v době, kdy jsem byl v divadelním angažmá, z časových důvodů někdy nešlo, takže jsem musel některé filmové nabídky odmítat.

V letošním roce se do kin vyjma Šviháků chystají i další dvě komedie, kde hrajete – Když se zhasne! a Někdo to rád v Plzni. Sešlo se vám teď několik rolí v komediích. Je to náhoda, nebo záměr?

Já jsem vlastně v poslední době jiné filmové nabídky než na komedie nedostal. Mám pocit, že se teď opravdu hodně točí tenhle žánr. V dnešní době, kdy lidé chodí do kin méně a natáčení je drahé, je to pro tvůrce z komerčního hlediska největší jistota. Popravdě bych si taky už rád zahrál i v nějakém dramatu. Něco chystáme s Michalem Nohejlem, režisérem filmu Okupace, tak snad to zrealizujeme.

Související

Co se stane v lázních, zůstane v lázních? Do kin vstupuje nová česká komedie Šviháci

A jaká herecká práce vás čeká v nejbližší době?

V lednu začínáme točit s Miroslavem Ondrušem černou komedii Šest gramů. Na to se moc těším, protože tenhle seversko-anglický tragikomický druh humoru mám moc rád.