Když se v úvodní scéně nového českého snímku Zloději zelených koní herec Pavel Liška dlouhé minuty mlčky plazí dírou v zemi, nevypadá to s budoucností domácí žánrové kinematografie vůbec zle. Filmová adaptace stejnojmenné novely Jiřího Hájíčka o hledačích vltavínů však všechny cenné kameny předlohy zahodí a žádné nové nenajde.
Roku 2001 vyšla kniha Jiřího Hájíčka o lásce a o plynutí času, která byla lyrickým obrazem rozviklané doby těsně před a těsně po revoluci. Vystupoval v ní jihočeský „zlatokop“, něčím vzdáleně připomínající westernového hrdinu. Akorát že student geologie Pavel zběhnul k dobrodružnému životu hledače cenných minerálů proto, že je romantik. V jeho povaze a vidění světa se v knize odrážela nejistota nové doby. A tu nejistotu se protagonista Hájíčkovy novely pokusil zakotvit ve „věčnosti“ geologického času a čistotě milovaných krystalů.
To vše režisér a scenárista nynější filmové adaptace Dan Wlodarczyk opominul. Celkem pochopitelně, podobné kvality literární předlohy těžko přenést do filmového díla, jež stojí na pohybech, gestech, emocích, na tom, co se odehrává na plátně. Místo toho se režisér pokusil natočit dobrodružný snímek. A v interpretaci došel tak daleko, až se nabízí otázka, proč vůbec nese jméno Hájíčkovy knihy. Výsledek s ní nemá skoro nic společného.
Stejně jako v knize tu je sice mladík Pavel, který miluje kameny, dále jeho žena Karolína a také parťák Kačmar, jemuž jde především o peníze, v něž lze ono jihočeské „zelené zlato“ proměnit. Jenže přesazením děje do současnosti zmizelo takřka vše, co bylo na původní próze tak silné. A většinu ostatního do jihočeské hlíny pohřbil pokus vytvořit ze tří hlavních postav vztahový trojúhelník.
„Osmdesátá léta se skláněla a nahýbala ke svému konci a hrnula mě před sebou svými událostmi jako po nakloněné rovině, měl jsem zmatek ve všem, i v sobě, ale nejvíc ve škole.“ Z této a dalších podobných vět spisovatele Hájíčka je patrná dobová atmosféra, která v hrdinech probouzí neklid a zmatek.
Filmový Pavel naopak trochu nepochopitelně zanechá školy těsně před dokončením doktorátu, neboť se mu příčí někomu lézt do zadku. Veškeré tajemství knihy se ztrácí v doslovnosti. Potíží snímku Dana Wlodarczyka ale není jen odklon od knihy. Vždyť i sám režisér avizoval, že chtěl natočit hlavně dobrodružný příběh o hledačích vltavínů, a předlohu bral jen jako volnou inspiraci.
Problematický je na filmu především fakt, že se mu nedaří najít silný děj, který by do pachtění hrdinů na skutečných a celkem fotogenických lokacích nalezišť vltavínů vnesl nějaké opravdové napětí.
A navrch je tu český evergreen, proměna knižní Karolíny, tedy rovnocenné Pavlovy partnerky a velké lásky, v poněkud upjatou filmovou megeru, která mužům brání, aby si plnili své dobrodružné sny. Ve filmu asi vše musí být schematické a jasné jako facka.
Jenže když ve Zlodějích zelených koní na těch pár facek skutečně dojde, na rozdíl od kopání minerálů se uvěřitelnost vytrácí. Byť Pavel Liška hraje Kačmara coby prostého, prospěchářského hromotluka poměrně přesvědčivě, v okamžiku, kdy s druhým hrdinou filmu bije dvojici zlodějů a pálí jejich občanky, to skřípe. Pocit, že divák sleduje českou „kovbojku“, se nějak ne a ne dostavit.
Rozkol v manželství a Kačmarova temná minulost jakožto jedny z mála hybatelů děje působí lacině. Novela Jiřího Hájíčka nestála na příběhu, ale na zachycení času a nálady a otevřený konec hledící vstříc budoucnosti se v ní nabízel. Z Wlodarczykova filmu, který náhle zanechal své hrdiny v prachu na pokraji jámy, čiší jen bezradnost.
