xXx bylo v roce 2002 nečekaným úspěchem. Nikoho ale nepřekvapilo, že pokračování z roku 2005, kde Vina Diesla nahradil raper Ice Cube, skončilo finančním fiaskem. Pražské dobrodružství superagenta naverbovaného z řad superzločinů se zdálo být jedinou trefou do černého, která se nebude opakovat. Série skončila u ledu.
Nakonec se ale Diesel (jenž je i jedním z producentů) po patnácti letech rozhodl svou průlomovou roli zopakovat. A vůbec nejde o tak špatný nápad, jak by se mohlo zdát.
Rychleji a zběsileji
Stačí se podívat na jinou podobnou značku, v níž rovněž hraje Diesel a jež startovala takřka ve stejnou dobu jako xXx, tedy Rychle a zběsile. Ta přežila až k chystanému osmému (zdaleka ne poslednímu) dílu. Její komerční potenciál přitom neuvěřitelně narostl – z průměrně výdělečné série blockbusterů se stala jednou z vlajkových lodí studia Universal s potenciálem na tržby okolo miliardy dolarů.
Nebylo tedy nic logičtějšího než zapřemýšlet, co vedlo k úspěchu Rychle a zběsile, a pokusit se to aplikovat i na eskapády Xandera Cage. Nové xXx tedy volí stejnou nadsázku a sebereflexi, kdy předkládá špičkový akční film a zároveň parodii na něj.
Studio najalo režiséra D. J. Carusa, známého svými "meta" filmy Disturbia (pocta Hitchcockovi) a Oko dravce (pocta špionážním thrillerům), jenž má tendenci s přesností mechanika složit svůj film z přesně vybraných dílků, aby vznikl dokonale funkční stroj, který moc dobře zná svou funkci.
A právě tím xXx je – nevázaným, ale přitom pevně kočírovaným blockbusterem, v němž každá zdánlivá nahodilost má své místo a nic není zahrnuto náhodou. Každá postava má svou charakteristiku, každá lokace se výrazně odlišuje, každý souboj má jinou premisu. Ne s cílem vytvořit bohaté umělecké dílo, ale co nejnabitější popcornovou jízdu.
Kung-fu na dálnici v beztížném stavu
První scéna se odehrává ve vesmíru, pak se spustí honička na lyžích pralesem, následuje svištění na skateboardu rychlostí závoďáku, aby se Xander nakonec střetl v kung-fu s mistrem asijských bojových umění Donnie Yenem (známým západnímu publiku ze série Ip Man) uprostřed čtyřproudové dálnice v plném provozu. A nakonec, vždyť proč by ne, svede poslední bitku několik kilometrů nad zemí ve stavu beztíže, aby bez padáku opustil vybuchující letadlo a nějak si poradil.
Zní to absurdně a ještě absurdněji vypadá. Tvůrci pracují se sebemrskačskou ironií a snahou, aby každá tato sekvence byla především zábavná. Pomáhá i kvalitní 3D, jež pracuje s několika plány obrazu a spolu s ostrými kontrasty zdůrazňuje hloubku jako už dlouho žádný stereoskopický film.
Bohužel se xXx nevyhnulo několika začátečnickým chybám. Předně je v něm moc vedlejších postav. Možná s tím má co do činění asijská finanční podpora, v jejímž důsledku bylo nutné zahrnout i několik místních herců. Naštěstí se výrazným castingem i stylizací jednotlivců daří ledasco zachránit, jistě by ale prospělo, kdyby Xanderových kamarádů i protivníků byla zhruba polovina.
Rovněž zamrzí, že když už se na filmu tak silně projevuje asijská složka, neinspiroval se Caruso tradicí pomalejšího střihu a leckdy v akčních scénách zbytečně stříhá. Nejde sice o zběsilý americký standard, v němž se ztrácí jakákoliv radost ze sledovaného pohybu, přesto by však neuškodilo mít víc času na vychutnání choreografie a výkonů herců i kaskadérů.
Co chtít víc?
Není těžké xXx z principu odmítnout. Jde o zakázkový, mechanicky sestavený film, jehož cílem je kopírovat úspěch Rychle a zběsile. Z hlediska naší reality v něm nic nedává smysl a o hrdiny se není třeba bát, protože jde o až příliš dokonalé nadlidi. Spíš než o napětí lze tedy mluvit o zahlcení akcí.
Sebereflektivní prvek už může na leckoho působit ošuntěle, uchyluje se k němu stále víc filmařů. Doba "post-pravdy" se projevuje i v té nejčistší americké mainstreamové popkultuře. Tvůrci jako by říkali: "Víme, že vás lacině bavíme nesmysly, ale protože dopředu rozbíjíme jakoukoli možnost, abyste nás brali vážně, tak nám nakonec ani nemůžete vytýkat, že to nejde. Radši se v klidu posaďte a bavte."
Pokud se dá mluvit o nějakém vyznění, tak že ničemu a nikomu (natož vládě) nemá smysl věřit a nejlepší je žít pro radost z okamžiku. Recenze zatím nezmínila děj, protože nemá cenu předstírat, že má váhu. Xander v něm každopádně pátrá po přístroji, s jehož pomocí jde na vybrané cíle shazovat satelity z oběžné dráhy. Nakonec ale musí čelit volbě, jestli tuto technologii svěří americké vládě, která ji možná chce sama zneužít.
Mohla by to být tvrdá satira a obžaloba systému, ale na takové úrovni se o xXx nedá uvažovat. Tato zápletka byla zvolena zkrátka proto, že působí efektně a odpovídá trendům.
Od amerického akčňáku ale asi nejde chtít víc než řadu charismatických herců, kteří se rozeběhnou a skoro dvě hodiny ani na chvíli nezastaví. A dokonce se zdá, že se u toho upřímně baví a že není ostuda se k nim přidat.
