Recenze - Kurt Cobain je po smrti více jak dvě dekády, nicméně hrdina grungeové revoluce a dost možná i poslední velká rocková hvězda nepřestává vzrušovat hudební fanoušky. Vychází o něm knihy a točí se dokumenty, které rozebírají jeho odkaz ze všech možných stran.
Nejnovějším příspěvkem do „obecné cobainologie" je dokument Kurt Cobain: Montage of Heck, který po festivalovém kolečku (Sundance, Berlin, Montclair) odvysílala na začátku května americká HBO a na Západě ho čeká běžná filmová distribuce. Většina podobných snímků je obvykle určená jen pro ortodoxní fanoušky, Montage of Heck svojí kvalitou hrdě vybočuje z řady dokumentů o hudebnících.
Dá se ještě vůbec najít něco, co o frontmanovi Nirvany zatím nebylo řečeno? Režisér Brett Morgen odsouvá na okraj jeho hudební kariéru a zaměřuje se skoro výhradně na Cobaina jako člověka. Montage of Heck tak mapuje jeho život od vyrůstání v americkém zapadákově až po sebevraždu, která v roce 1994 ukončila jeho život. Tam, kde si ale ostatní historici museli vypomáhat dojmy, měl Morgen jako první k dispozici kompletní Cobainovu pozůstalost obsahující čtyři tisíce stránek jeho deníků či poznámek a také stovky hodin domácích filmů a zvukových nahrávek na desítkách kazet.
Na snímku pracoval od roku 2007, kdy ho s nápadem na dokument oslovila sama Courtney Love, a výsledek ohlašoval jako „ultimátní Cobainovu biografii“. Není to jen velkohubý marketing, i díky zdrojům, které měl k dispozici, se Morgan skutečně dostal muzikantovi pod kůži tak jako dosud nikdo jiný.
Dokument kombinuje archivní záběry, rozhovory a působivé animované pasáže, v nichž ožívají Cobainovy zápisky i historky, které vyprávěl při rozhovorech. První polovina snímku s „povinným“ úvodem do dětství a dospívání jde překvapivě nejvíce na dřeň. Idylické záběry hyperaktivního tříletého Kurta rozbalujícího narozeninové dárky rychle vystřídá syrová kreslená pasáž s problémovým puberťákem putujícím mezi domy svých rozvedených rodičů a tetiček. Tady někde se rodí zdroj jeho úzkosti, kterou vetkal do písniček Nirvany.
V další pasáži přiznává, že jako teenager neměl žádné kamarády a po první nepříliš nepovedené sexuální zkušenosti s mentálně postiženou dívkou se pokusil o sebevraždu. Vysvobozením pro něj byla až syrová energie punk rocku, díky níž našel spiklence i způsob, jak ventilovat svoji kreativitu. „Nikdy nechtěl být jen v nějaké barové kapele. Vždycky chtěl uspět,“ rozbíjí jeho první přítelkyně Tracy Marander obraz flákače, kterého nikdy nezajímala hudební kariéra – opak potvrzují i kalkulace či seznamy úkolů v denících. Cobain bral svoji kapelu extrémně vážně a Krist Novoselic vzpomíná, jak ho naštvala negativní recenze na první singl Nirvany. Když jen o tři roky později s Nevermind prodávali milion kusů desek týdně, začal ale pomalu zjišťovat, že svět mainstreamového rocku je mu ve skutečnosti velmi vzdálený.
Rocková antihvězda
Morgan až na malé výjimky ignoruje kontext, v němž Nirvana vstoupila na začátku devadesátých let na rockovou scénu. Nemůže se tak moc opřít o zásadní střet muzikanta odkojeného punkovým hnutím stojícím na ideálech rovnoprávnosti a filozofie „udělej si sám“ s tradičním obrazem rockové hvězdy jako božstva, když média tlačila Cobaina do role mluvčího generace a omnipotentní rockové hvězdy, tedy přesně to, proti čemu celý život rebeloval. Montage of Heck nicméně toto drama přenáší do osobní roviny – do příběhu mladíka, který se snaží vyrovnat s patriarchální společností stojící na sexismu a homofobii.
Hodnocení: 80 %
Dokument ukazuje Cobaina jako vyděděnce, který se snaží zapadnout, ale kdykoliv to vypadá, že to třeba půjde, se mu znovu život a smysl toho všeho rozsypává jako domeček z karet.
Kurt Cobain: Mongage of Heck. Režie Brett Morgen. HBO, 2015.
„Mám tady jeden vzkaz pro naše fanoušky. Jestli někdo z vás nenávidí homosexuály, lidi odlišné barvy kůže nebo ženy, udělejte nám prosím laskavost – nechte nás, kurva, na pokoji. Nechoďte na naše koncerty a nekupujte naše desky,“ napsal Cobain v bukletu kompilace rarit Incesticide a podtrhl svoji roztržku s tradičním rockovým étosem nadřazené maskulinity.
V osobním životě nicméně tento boj nabírá podobu komplikovaných vztahů s opačným pohlavím – od matky, která ho v dětství opustila a k níž se ale vždy vracel, přes život s Tracy Marander, jež ho finančně podporovala, až po destruktivní vztah/manželství s Courtney Love, o níž říká, že ho naučila, jak být mužem a nestydět se za sebe. Poslední dva roky života spojené s kytaristkou a zpěvačkou kapely Hole rekapituluje závěrečná třetina filmu tvořená vesměs chaotickými domácími záběry ze života dvou závisláků na heroinu, kteří se bláhově snaží založit harmonicky fungující rodinu. Pasáže s Courtney Love blábolící na kameru jsou hodně zdlouhavé, tato část filmu ale zároveň působí velmi intenzivně. A vzbuzuje nejvíce otázek.
Love byla často obviňována z toho, že nechala Cobaina zavraždit (konspirační teorie šíří třeba dokument Kurt & Courtney), a ortodoxní fanoušci Nirvany, kteří ji pochopitelně k smrti nenávidí, si asi budou stěžovat, že její portrét v Montage of Heck je až příliš shovívavý. Místo rafinované manipulátorky a „Yoko Ono grunge“ vyznívá Courtney Love z archivních záběrů i nových rozhovorů víc jako neřízená střela, která sama vůbec neměla tušení, kam jejich vztah směřuje. O motivech k sebevraždě toho překvapivě nemá moc co říct. Když například tvrdí, že Cobain se měsíc před smrtí předávkoval v Římě prášky, protože telepaticky cítil, že Love přemýšlí o nevěře, je to spíše k pousmání.
Je také dobré připomenout, že ačkoliv vznik dokumentu Courtney Love iniciovala, neměla na jeho finalizaci žádný vliv a místo ní figuruje v roli co-producentky snímku Frances Bean Cobain – tedy její a Cobainova dcera. Přesto v závěru zoufale chybí druhá strana, a že těch, kteří Cobaina od vztahu s Love zrazovali, nebylo málo. Třeba bubeník Dave Grohl, který s ní sváděl vleklou válku o nakládání s pozůstalostí Nirvany, v dokumentu vůbec nefiguruje. Materiál pro další konspirace? Morgan to popírá a v rozhovorech tvrdí, že Grohl měl plné ruce práce s přípravou alba Foo Fighters (a s ním spojeného dokumentu) Sonic Highways, a na rozhovor s ním tak nedošlo.
Příběh pokračuje
Montage of Heck končí stejně rychle a nečekaně jako Cobainův život. Sebevražda je jen stroze oznámena na obrazovce a pak už následují titulky. Dobrovolná smrt je tady prezentována ve své nahotě – jako neuchopitelná událost, po níž už nenásleduje vůbec nic. Divák by tady instinktivně chtěl vědět víc, nicméně celkem dost odpovědí na onu esenciální otázku „Proč?“ dá už předchozích 132 minut. Dokument ukazuje Cobaina jako vyděděnce, který se snaží zapadnout, ale kdykoliv to vypadá, že to třeba půjde, se mu znovu život a smysl toho všeho rozsypává jako domeček z karet.
Je dobré připomínat, že za dlouhovlasou ikonou z triček a placek byla lidská bytost, která prožívala stejné věci, jež nejspíše potkaly (nebo potkají) kohokoliv z nás. A místo falešné masky rockového heroismu a machismu dokázal svůj pocit absolutního outsiderství prezentovat světu v podobě skvělých skladeb. A že se po jeho smrti stal smutek novým rockovým klišé? Spíše než Cobaina za to musíme vinit celkovou náladu v popkultuře propadající se do depresí.
Brett Morgen v nedávném rozhovoru připustil, že kromě dokumentu Montage of Heck by jeho pátrání v archivech mohlo zrodit i nové Cobainovo album. Bylo by sólové a posbíralo by dosud nevydané skladby nalezené na páscích. Nakonec film dostal název podle Cobainovy zvukové koláže z roku 1988, která nikdy oficiálně nevyšla a byla až donedávna dostupná na YouTube. O Cobainovi bude letos slyšet i díky dalšímu dokumentu Soaked in Bleach, který rekapituluje nevyjasněné okolnosti jeho smrti a měl by mít také letos premiéru.
Touha jít v Cobainově odkazu ještě hlouběji je možná někdy trochu morbidní, ale přesto pochopitelná – frontman Nirvany je hudební ikonou, která nemá konkurenci. A skvěle zpracovaný dokument Montage of Heck mu dělá v jeho „posmrtné kariéře“ skvělou službu.
