Sophia Loren hrála v celovečerním filmu naposledy před deseti lety. Zlehka plynoucí snímek Život před sebou, který natočil její syn Edoardo Ponti a vidět ho lze na Netflixu, je propagován jako velký comeback. Šestaosmdesátileté držitelce dvou Oscarů, pěti Zlatých glóbů či hereckých cen z festivalů v Cannes a Benátkách tu však náleží menší role. Skutečnou hvězdou je mladý senegalský neherec Ibrahima Gueye, zvládající i emocionálně náročnější polohy.
Postava, kterou ztvárnila Sophia Loren, představuje především láskyplnou poctu jejím dřívějším rolím. Díky odkazům na počátky herecké kariéry vyvstávají podobnosti mezi poválečnou a současnou italskou kinematografií. Ve snaze připomenout léta její největší slávy film oživuje a upravuje postupy poválečného neorealismu, aby zprostředkoval stěžejní problémy dnešní Itálie.
Vypravěčem a protagonistou prostého příběhu je v souladu se stejnojmennou knižní předlohou Romaina Garyho dvanáctiletý Momo. Osiřelý syn senegalských přistěhovalců, kterého hraje Ibrahima Gueye, v ulicích italského přístavního města Bari přežívá díky krádežím a patronaci místního drogového dealera. Ten jej využívá jako poslíčka. Momo nenaplňuje stereotyp migranta bezmocně čekajícího, kdo mu pomůže. V městském prostředí se dobře zorientoval a dokáže z něj pro sebe vytěžit maximum.
Chlapcovým náhradním rodičem je starostlivý lékař Cohen. Přestože mu na jeho budoucnosti záleží, dál se o sirotka starat nemůže. Proto ho svěří do péče bývalé prostitutky hrané Sophií Loren, která poskytuje azyl dětem svých kolegyň. Žena trvající na oslovení "paní Rosa" se přes slíbenou finanční odměnu klučiny odchovaného ulicí ujímá s neskrývanou nevolí. Stále mu neodpustila, že jí nedávno ukradl kabelku.
Antipatie jsou ovšem oboustranné. Momo si zvykl rozhodovat o svém životě sám. Příkazům věčně podrážděné dámy se nehodlá podřizovat. Oproti Rose, která si ho rezignovaně osvojí se slovy "radši já než sociálka", mu nedochází, že kdyby skončil v rukou úřadů, o svobodu přijde. Stejně jako přistěhovalci, které v jiné scéně zatýká policie.
Skličující výjev z ulice je jedním z vhodně zvolených ilustračních záběrů, jež filmu dodávají autentický ráz. Natáčelo se v reálných lokacích a do mnoha rolí byli obsazeni neherci s podobnou životní zkušeností jako fiktivní postavy. Režisér Ponti se ale oproti svým současníkům sbírajícím festivalové ceny za filmy o životech uprchlíků nesnaží o syrový realismus. Ducha místa vystihuje bez roztřesené kamery, prudkých švenků a častého přeostřování.
Styl je založen na nenápadných posunech důrazu. Zprvu odlehčený film se postupně stává vážnějším a změnu tónu podtrhuje úbytek záběrů zalitých hřejivými slunečními paprsky. Začínají převažovat chladné barvy, víc scén se odehrává v interiérech. Také hudba podkreslující Momovy vyjížďky na kole je míň energická. Nejvýraznější proměnou ale prochází tvář Sophie Loren, v níž se stále zřetelněji zračí Rosina zesláblost.
Naturalistické rámování postav a prostředí částečně vyvažuje sentimentalitu předvídatelného příběhu. Autentické lokace s klasickou vyprávěcí strukturou a melodramatickými zápletkami po válce podobně kombinovali neorealističtí režiséři, k jejichž tvorbě Ponti zjevně odkazuje. Jeho matka ostatně začala kariéru právě v éře doznívajícího neorealismu. Již tehdy hrála silné ženy, jejichž hrdost, odhodlání a morální integrita v těžkých časech drží pohromadě rodinu či komunitu.
Zatímco hrdinové neorealistických filmů se potýkali s důsledky války, v Životě před sebou čelí Evropa migrační krizi. Obě tragické kapitoly dějin starého kontinentu film propojuje pomocí Rosy. Přísná opatrovatelka má totiž více vrstev, než kolik je vzdorovitý chlapec ochoten brát v potaz. Právě její minulost, odkrývaná pomocí decentních náznaků, se stane základem nepravděpodobného přátelství.
Rosa přišla o rodinu během holokaustu. Sama kvůli židovskému původu skončila v Osvětimi. Sice přežila, ale hrůzy války ji po desítkách let stále pronásledují. Útočiště nachází ve sklepě svého domu. Tam si s pomocí předmětů z mládí a vzpomínek vytvořila svět ještě nepoznamenaný nacistickou agresí. Momo má jako dítě bez domova a rodičů, rovněž hledající bezpečné zázemí, pro její bolest pochopení.
Nevraživost, která vztahu zpočátku dominuje, postupně nahrazuje obdiv. Když se chlapec od muslimského prodavače Hamila dozví, co v arabské kultuře symbolizuje lev, začne vlastnosti tohoto zvířete přisuzovat Rose. Stává se pro něj vzorem. Rosa na druhou stranu nachází někoho, kdo rozumí jejímu traumatu a kdo skrze něj nachází klíč k její složité osobnosti.
"Řeč je nejmocnější zbraní," zní jedno z mouder, jimiž s přibývajícími minutami stále víc mravoučný film nešetří. Ponti bohužel nezůstává jen u slov a náznaků, do fikčního světa pro větší názornost dvakrát vpouští počítačovou lvici. Špatná animace narušuje realistickou atmosféru a sráží dojem z jinak vyváženého celku.
Moc přesvědčivé není ani vytváření spojnic mezi Rosou a Momem. Byť má každý jinou barvu pleti i náboženské vyznání, zřejmě bychom je měli vnímat jako rovné v tom, že jsou nebo byli oběťmi cizích předsudků. Cestu k sobě ale nacházejí příliš náhle, bez zřetelnějšího charakterového vývoje a bez toho, aby museli víc porozumět jeden druhému. Jakkoli je scénář vykresluje dost plasticky, aby nebyli definováni jen svým utrpením, nezdá se, že by je nakonec spojovalo něco jiného.
Zjednodušující pojetí rasové a náboženské identity i lehkost, s jakou film překonává kulturní rozdíly, odpovídají spíše sedmdesátým letům minulého století, kdy vyšla knižní předloha. Snaží-li se nás Život před sebou přesvědčit o nezbytnosti empatie v rozděleném světě, není v tom příliš úspěšný kvůli zkratkovitosti a násilně vytvářeným paralelám mezi migrační krizí a holokaustem.
Pokud ale na Pontiho třetí režijní spolupráci s jeho matkou nebudeme klást stejné nároky jako na tematicky spřízněné filmy jeho krajanů, cílící na náročnější publikum - například Mediterranea nebo Požár na moři -, lze i podobně zplošťující a v lecčem překonané, byť ne vyloženě vulgární pojetí závažné problematiky uvítat. O přistěhovalectví film vypovídá široce přístupnou formou a díky obsazení Sophie Loren zřejmě osloví diváky různých generací.
Život před sebou
Režie: Edoardo Ponti
Film je k vidění na Netflixu.
