Minisérie od pětapadesátiletého Filipa Renče, režiséra filmů Requiem pro panenku či Lída Baarová, vznikla podle scénáře Petra Hudského, jenž se podílel na Hastrmanovi či Kriminálce Anděl. Vypráví o volně propojených případech vyšetřovaných brněnskou kriminálkou.
Čtveřici protagonistů vede policistka Karin v podání Jitky Čvančarové. V prvním díle vyšetřuje krádež obrazu Hlava Medusy od Petera Paula Rubense z Moravské galerie v Brně. A dvě související vraždy.
Karin s týmem najdou viníka, některé motivy však zůstávají do dalších epizod: její bratr, vztah ke kolegovi Davidovi v podání Jiřího Dvořáka a metafora Medúzy coby zločinu, kterému zákon utne jednu končetinu, zatímco jinde narůstají další.
Nejlepší vyšetřovatelka
Hrdinku Čvančarové tvůrci charakterizují jako precizní a cílevědomou ženu. Díky dobré intuici si dokáže představit, co se událo na místě činu. Má to být nejlepší policistka ve městě.
Hlavu Medúzy však sužují četné problémy, z nichž mnohé obsahuje už scénář. Například dialogy. Když patolog prohlíží mrtvolu a ptá se Karin, zda vidí modřinu - tlustý pruh podlitiny se přitom táhne přes celý krk -, vypadá to, že respektovanou vedoucí vyšetřovací skupiny považuje za slepou.
"Oba zavraždění spolu chodili do školy," konstatuje jindy Karin v kanceláři. "Takže odkud se znají, víme," dovozuje bystře její kolega, detektiv Martin v podání Michala Isteníka. Parodický obraz hloupého policisty je kompletní.
Není jasné, jestli si tvůrci z postav utahují, nebo počítají s hodně nedovtipným publikem. Některé dialogy šustí papírem kvůli špatnému členění vět, jiné kvůli expresivním momentům, ve kterých herci mají ukázat vypjaté emoce, ale prostě "nejsou v roli".
Ďábel se skrývá v detailech
Neautenticita sálá ze stereotypně zobrazovaných kunsthistoriků, kteří mají u počítače stoh populárních Pijoanových Dějin umění. Ředitele galerie, jež zvenčí vypadá jako dům moderního umění, uvnitř jako expozice barokní malby, hraje Arnošt Goldflam parodicky. Postava třídní učitelky ze druhého dílu seriálu je pak čirá tragédie.
Náhody se v Hlavě Medúzy vrší. Zrada se skrývá v mnoha detailech. Opomenutý předmět doličný vidí vražedkyně u sebe doma, překvapeně však kleje, když jí ho při výslechu později ukážou policisté. Nad logikou postav i scénáře v rozuzlení druhého dílu, který diváci uvidí příští pondělí, pak přímo zůstává rozum stát.
Odbytou rutinu podtrhují i nenápadité ustavující záběry na vily, budovu nemocnice a další, protože nás tvůrci v prostoru nedokážou zorientovat lépe.
V kontrastu k tuctovosti někdy režisér Renč používá vyhrocené a emotivní zpomalené záběry, popřípadě pohledy postav do rozbitého zrcadla. Působí však převzatě. Protože jsme je viděli mnohokrát dříve, efekt je oslabený.
Nezvládnutý, až přehnaný důraz na neautentické emocionální momenty, efektnost či směšnost ostatně Renče provází celou jeho kariéru. Uměřenější snímky jako Hlídač č. 47 z roku 2008 jsou v jeho filmografii spíše výjimkou.
Proč nechtít víc?
"Divákovi nabízíme napínavou podívanou díky důmyslnosti daných skutků, pachatelů i policistů," tvrdila v propagačních materiálech kreativní producentka seriálu Jiřina Budíková. Sofistikovaná detektivka ale vypadá jinak. Od scenáristy Petra Hudského, který v žánru krimi není žádným nováčkem, bychom měli chtít víc.
Nedávné české kriminální minisérie jako Rédl, Modré stíny nebo Zrádci vynikaly nad průměr stylem, hereckými výkony i dobovými souvislostmi. O Hlavě Medúzy nic takového říct nelze.
Hlava Medúzy
Režie: Filip Renč
ČT1, každé pondělí od 20.10 hodin.
