reklama
 
 

Recenze: Filmová verze Lichožroutů se hravostí své literární předloze nevyrovná

19. 10. 2016
Lichožrouti  
Lichožrouti | Video: Total Helpart |  01:22
Do kin vstupuje animovaný film o roztodivných pletených bytůstkách, které potají žijí v lidských domácnostech. Film podle předlohy Pavla Šruta potěší svým svébytným světem i jeho poetickým vyobrazením.
Hlavní zprávy

Nikdy nevezmeš celý pár,“ praví hlavní přikázání, jímž se řídí drobní, pro lidské oko neviditelní zloději ponožek z českého animovaného filmu Lichožrouti. Dobrodružný příběh o roztodivných pletených bytůstkách, které potají žijí v lidských domácnostech a z každého páru ponožek vždy ukradnou jen jedinou, zítra vstupuje do kin.

Film vypráví o tajemných potvůrkách, jež jsou jakýmisi vzdálenými příbuznými „pidilidí“ popsaných v knihách již nežijící Angličanky Mary Nortonové či „strašidel, která žerou kapesníky“ německého básníka Christiana Morgensterna. Ani na jednu z těchto předloh však snímek Lichožrouti neodkazuje. Vznikl na motivy stejnojmenné předlohy českého básníka, textaře a spisovatele Pavla Šruta a ilustrátorky Galiny Miklínové.

Půvabná, zároveň chytrá, humorná i napínavá moderní pohádka vyšla roku 2008 a o tři roky později získala ocenění Magnesia Litera jako Kniha desetiletí pro děti a mládež. Bestseller později doplnily další dvě knížky nazvané Lichožrouti se vracejí a Lichožrouti navždy.

Režie nynějšího snímku se ujala sama výtvarnice Galina Miklínová, která kromě ilustrování knih také tvoří krátké animované filmy. Zhruba před sedmi lety dokončila první verzi scénáře o malém lichožroutovi, jenž se po smrti dědečka vydává do městského podsvětí za svým mafiánským strýčkem hledat novou rodinu a při tom se zaplete do války mezi dvěma znepřátelenými gangy požíračů fuseklí s odlišnou morálkou.

Scénář v následujících letech prošel proměnami, jen samotná výroba filmu zabrala více než tři a půl roku.

V kontextu současného českého animovaného filmu Lichožrouti patří na vrchol. A to i přes to, že příběh o důležitosti soudržnosti rodiny je zabydlen až příliš mnoha postavičkami, v závěru se poněkud rozmělňuje v „hollywoodské“ akčnosti a ve svém vyznění osloví přece jen více děti než dospělé. Ti v něm nenajdou tolik zábavně odlehčených momentů, jako je tomu v knižních Lichožroutech či třeba v animovaných filmech amerického studia Pixar.

Lichožrouti nicméně potěší svým svébytným světem i jeho poetickým vyobrazením. Především stylizovaná podoba Prahy – konkrétně prostředí ulic, mostů a nábřeží v blízkosti Tančícího domu – ve filmu podněcuje představivost.

Ačkoli je Galina Miklínová autorkou výtvarné podoby snímku, figurky lichožroutů se ve srovnání s knižními předobrazy dočkaly jisté proměny. V knihách jsou nakresleni černobíle a barevné jsou pouze ponožky, jež tvorové pojídají. Ve filmu ožily barvami i samy čiperné příšerky.

Přestože Lichožrouti vznikali v nesrovnatelně skromnějších podmínkách než zahraniční animované filmy, technická stránka filmu je uspokojivá. Díky použité technologii CGI – obrazová složka byla vytvořená ve virtuálním prostředí počítače, vymodelované objekty se ale ručně pokreslovaly – působí animace mimiky i pohybů postaviček přirozeně i v akčních scénách.

Šťastnou ruku měla režisérka také při volbě herců – Kryštof Hádek, David Novotný, Josef Somr či Tatiana Vilhelmová namluvili postavy bez zbytečného přehrávání, k němuž bývá český dabing hollywoodských „animáků“ často náchylný.

Filmová verze Lichožroutů se hravostí své literární předloze plně nevyrovná. Nicméně ani ve filmu nezůstal utlumen klíčový motiv této originální pohádkové gangsterky, která mimo jiné vypráví o symbolickém hledání a ztrácení „toho druhého“ do páru. Zůstávat „licháčem“ se nechce jen ztraceným ponožkám.

autor: Tomáš Seidl

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

 
reklama