reklama
 
 

Recenze: American Honey má sladkou pachuť generační výpovědi, z níž se vytrácí pravé sdělení

14. 10. 2016
American Honey - trailer  
American Honey - trailer | Video: CinemArt |  02:18
Čtvrtý celovečerní snímek britské režisérky Andrey Arnoldové je tříhodinovou generační odyseou, která přehnanými prostředky estetizuje svou vlastní prázdnotu.
Hlavní zprávy

Britská režisérka Andrea Arnoldová na sebe celosvětově upoutala pozornost v roce 2003, kdy její krátkometrážní snímek Vosa uspěl na několika mezinárodních festivalech a rovněž vyhrál Oscara.

Syrové drama z anglického předměstí, v němž mladá zubožená matka nechává své děti na ulici, aby si mohla vyrazit do baru, neslo téměř všechny prvky britského sociálního realismu, jak jej pomohl ustanovit Ken Loach. Zároveň se vůči němu vymezovalo všednodenním lyrismem a důrazem na poetické detaily, což jsou postupy, které režisérka dále rozvedla ve svých následujících snímcích.

Těmi byla psychologická detektivka Red Road (2006), panelákové sociální drama Fish Tank (2009) a adaptace klasického románu Bouřlivé výšiny (2011), tedy filmy výhradně používající naturalistických vyjadřovacích prostředků, skrze něž je divákovi prezentována autentická realita, která však stojí na pomezí dokumentaristické rekonstrukce a estetizované výpovědi.

American Honey je v tomto ohledu nejambicióznější, a to jak svou velkorysou, téměř tříhodinovou délkou, tak i širokým záběrem, který se snaží univerzálně reflektovat jak své postavy, tak i prostředí, v němž se nacházejí.

Společenský přesah snímku dává hlavně formát ryze amerického subžánru road-movie, na jehož půdorysu se dá rozehrát pozoruhodná studie charakterů i relativně komplexní sociální obraz. Absence výraznějšího příběhu je však Arnoldové tentokrát na škodu, ač jde o tvůrčí záměr, v němž se má odrazit repetitivnost a vyprázdněnost životů hlavních protagonistů snímku.

Audiovizuální prožitek

Divácká zkušenost zapojení se do sledování filmu a prožívané emoce tedy nevyvěrají ze strhujícího děje, nýbrž výhradně z vnímání kombinace estetických prostředků, jimiž se Arnoldová empaticky dostává živelným postavám pod kůži. Opojení frenetickou kamerou ve velké míře používající detaily či nepřetržitým hiphopovým soundtrackem je ekvivalentem diváckého rauše, v němž není nutné vnímat epizodicky vystavěné vyprávění, nýbrž ho prožívat na základě estetických vjemů.

Na první pohled se American Honey stylově velmi podobá Spring Breakers (2012) Harmonyho Korinea, k vyloženě experimentální formě se však Arnoldová neuchyluje – spíše se soustředí na aktuální pocity mladé dívky, která se ocitá na cestě periferiemi Ameriky i na cestě k nalezení sebe samotné.

Zatímco přesnými subjektivizačními postupy film připomene například Paranoid Park (2007) Guse Van Santa, výsledek se nemá možnost opřít o nosný příběh, který by nebyl jen obrazovou metaforou, nýbrž smysluplným vyprávěním. Svou road-movie strukturu American Honey využívá především k prezentování epizodických zastávek v různých krajích USA, které slouží výhradně jako sociální komentář (v lokalitách i jednotlivých scénách střídavě vystupují zástupci různých společenských tříd, postavy se k nim vždy dle naučeného návodu musí chovat jiným způsobem) a nástroj psychologického vývoje protagonistky.

Symbolismus jen na oko

Díky významotvorné stylistické stránce se však pokaždé mění/dospívá hlavní hrdinka Star, kterou v enigmatickém podání mladické nespoutanosti a křehkosti ztvárnila debutující herečka Sasha Laneová. Viditelná proměna však přichází zásadně ve spojení s hudbou, jejíž texty často komentují dění v obraze, nebo s metaforickými vsuvkami prošpikovanými banální symbolikou. Zde je film až příliš čitelný a nepřinášející téměř nic nad rámec povrchních popových videoklipů, v němž je roztroušena spousta motivů, často jen nesystematicky, náhodně.

Při troše nadinterpretace je zde možné nalézt i jisté analogie mezi současnými hudebními videoklipy (například známý singl Rihanny „We Found Love“, který doprovází film hned ve dvou zásadních scénách) a výstavbou snímku, jež vlastně nenabízí více než pocitové momentky a na oko hozený symbolismus, který zejména ve tříhodinové stopáži vybízí k úvahám o midcultovosti (hře na umění).

Jako generační výpověď o lidech, jejichž životy ztratily směr a definuje je prázdnota, odpoutanost od konvencí a nekonečné požitkářství, se Arnoldové téměř přesně podařil zachytit onen bezcílný koloběh, z něhož již nelze vystoupit. Během svého nadměrného trvání však American Honey nedokáže říct více, než co by dokázalo úsporněji vyniknout klidně i v krátkometrážním formátu.

Filmařsky výjimečné dílo tak nakonec nabývá aury zbytečnosti a neopodstatněné přetaženosti – dokola a zcela explicitně opakuje to stejné, ale skutečně nesdělí nic.

Hodnocení: 65 %

autor: Martin Bubrín

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

 
reklama