reklama
 
 

Recenze: Tom Hanks zase zachraňuje svět. Inferno zaujme jen honičkami mezi památkami

13. 10. 2016 9:55
Inferno - trailer | Video: |  02:09
Podobně jako James Bond či Jason Bourne se také filmový profesor Langdon prohání po světě s lehkostí bohatého amerického turisty. Místo pistole vládne vědomostmi harvardského symbologa a znalce umění i literatury. V novém filmu Inferno však Langdonovy vědomosti na čas zablokuje záhadná ztráta paměti.

V adaptaci dalšího románového bestselleru Dana Browna se role profesora z Harvardu, jenž s oblibou zachraňuje svět, opět zhostil Tom Hanks. Je to sázka na jistotu: herec i v šedesáti přiláká publikum do kina prakticky na cokoliv. A šarády spisovatele Dana Browna zůstávají chytlavé, i když při nich divák může vypnout mozek.

Protože v novém filmu figurují reálie spojené s Dantem Alighierim, vypadá to, že se profesor Langdon − a s ním i celý příběh − zasekne ve Florencii, kde básník na přelomu 13. a 14. století působil. Pak to ovšem hrdina přes Benátky vezme až do Turecka.

Film Inferno tak má podobu vzpomínky na prázdniny v Evropě, které hysterická průvodkyně pro povrchní americké turisty proměnila v honičku po tamních pamětihodnostech. Langdon, doprovázený sličnou mladou lékařkou (hraje ji Felicity Jonesová známá ze snímku Teorie všeho), procválá muzejní expozice a jejich zákulisí včetně tajných vchodů. Zastavuje se jen proto, aby okomentoval významný exponát coby další indicii ve svém pátrání.

Langdonovým cílem je najít a zneškodnit schránku s bakteriemi moru, kterou před svou smrtí kamsi ukryl šílený miliardář a ekolog. Nápad ulevit přelidněné matičce Zemi prostřednictvím ničivé pandemie ovšem neděsí jen Langdona, ale též pracovníky Světové zdravotnické organizace.

Nikdo nečeká, že by film Inferno nabídl kloudný komentář k otázce přelidnění. Důležitější tu je, že Langdon má během pátrání v patách pronásledovatele včetně drsné, falešné policistky na motorce. Ani divák přitom dlouho netuší, kdo je na čí straně − až ve dvou třetinách příběhu dojde k několika zásadním odhalením. Těm, které baví hra s proměnlivými pravidly vyprávění, Inferno skýtá poměrně dobrou zábavu.

Stejně jako předchozí dva filmy podle Brownových románů, Šifru mistra Leonarda a Anděle a démony, také nový snímek natočil americký režisér Ron Howard.

Spíš než předchozí dvě "brownovky" ale Howard tentokrát připomíná svůj oscarový psychologický thriller Čistá duše z roku 2002. I tam příběh vynikal nečekanými zvraty, i tam režisér diváka zatáhl do hlubin hrdinova pošramoceného vnímání světa. V Infernu jsou zvlášť působivé bezmála hororové okamžiky, v nichž se Langdonova fotografická paměť propadá do horečnatých vizí apokalypsy.

Na rozdíl od Čisté duše ovšem v Infernu jde jen o nesmyslné ornamenty, které z vyprávění rychle vytlačí standardní honičková poetika.

Inferno je stylově méně čisté než předchozí dva filmy podle Brownových románů, přestože se režisér opřel o zkušené spolupracovníky. Italsko-americký kameraman Salvatore Totino v akčních scénách šikovně prezentuje turistické krásy a skladatel Hans Zimmer film opatřil vhodnou, leč nepřekvapivou hudbou.

Osvědčený scenárista David Koepp, který má na kontě zatím posledního filmového Indianu Jonese, se pak stará o to, aby představil renesanční reálie i americkému divákovi. Ten si však z filmu může odnést pouze to, že velikán italské literatury Dante marně miloval jistou Beatrici a že napsal jakési Peklo.

autor: Alena Prokopová | 13. 10. 2016 9:55

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama