Mohl to být velký návrat. Ve svých nejlepších filmech režisér Tim Burton uprostřed zběsilých, přebarevných světů dokázal vytvořit postavy prodchnuté tragikou, jakou soudobý Hollywood neznal.
Režisér, jenž kdysi přetvořil komiksy o Batmanovi v posmutnělou filmovou bajku o zvířatech, která nemohou být lidmi, se však v poslední dekádě proměnil spíše v nádeníka.
Burtonův nový snímek Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti jako by byl stvořen přímo pro něj. Byť jde o adaptaci fantasy knížky pro mládež, jejímž středobodem je starobylý sirotčinec plný dětí nadaných magickými schopnostmi, jedná se o Burtonovo odvěké téma. Tvůrce Střihorukého Edwarda či dvou zdařilých batmanovských filmů z přelomu 80. a 90. let vždy nejraději točil o bytostech, jež nezapadají do svého světa.
Tak jako kdysi Střihoruký Edward se svými nůžkami místo prstů i všechny děti ze sirotčince – ty neviditelné i ty se žravými ústy na zátylku – se vymykají normálu. Když šestnáctiletý hrdina Jake spatří smrt svého dědečka rukama, či spíše chapadly nestvůry, myslí si, že prodělal nervové zhroucení. S otcem se vypraví na „zotavenou“ do Walesu, kde objeví nejen sirotčinec plný zvláštních obyvatel, ale brzy též zjistí, že nestvůry z dědečkových pohádek jsou skutečné.
Ten svět je až příliš povědomý. Útulky pro mutanty z komiksové série X‑Men, Bradavice Harryho Pottera či „dům hrůzy“ obývaný rodinkou monster v hororové komedii Addamsova rodina – to vše se tu mísí. Slečna Peregrinová navíc svůj sirotčinec musí udržovat v časové smyčce. Od roku 1943 tak jeho obyvatelé stále dokola prožívají jediný den.
Když se Jake dostane do této společnosti a pozná schopnosti místních sirotků, na chvilku se objeví kouzlo starých Burtonových filmů. Chlapec vložením malých srdcí oživí hračky, které svedou krátký, leč velkolepý loutkový souboj na život a na smrt – to v divákovi hned vyvolá dojem starého, rukodělně animovaného filmu takřka švankmajerovského ražení.
Jenže brzy vše pohltí záplava digitálních triků a především zbytečně komplikované vyprávění, které by vydalo na tři filmy.
Potenciál časových smyček dokázaly využít romantická komedie s Billem Murraym Na Hromnice o den více či nedávné sci‑fi thrillery Looper a Zdrojový kód. Všechny byly založené na dynamicky se odvíjejícím ději. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti je paradoxně film, v němž se toho mnoho neděje. Postavy si neustále vyprávějí o tom, jak jejich svět funguje, a diváka to brzy přestane zajímat. A na pochopení paradoxů spojených s vytvářením časových smyček, které mohou napadat podivné nestvůry vedené zloduchem v podání Samuela L. Jacksona, rezignoval už předem.
Chvilkový pocit úžasu a zažívaného dobrodružství v některých scénách pohltí především náctileté publikum, ale právě neposedný mladý divák by spíš ocenil, kdyby dobrodružství trvalo pořád a kdyby o něm nemusel jen poslouchat vyprávěnky.
Je pochopitelné, proč se film jmenuje právě po slečně Peregrinové. Tato žena ovládá čas a v podání herečky Evy Greenové připomíná osobité hrdinky, které ve starších Burtonových filmech s takovou chutí ztvárnila Helena Bonham Carterová. Titulní hrdina Jake je naopak zcela nevýrazná, špatně napsaná postava. Tuctový kluk, jehož jedinou „předností“ je, že neumí střílet z kuše.
Sirotčinec není tak nepovedený snímek jako Burtonovy sebeparodické Temné stíny, blíže má k přeplácané disneyovce, jakou byla filmařova adaptace Alenky v říši divů. Když se ve finále utkají neviditelné nestvůry s oživenými pouťovými kostlivci, tento souboj digitálních triků na rozdíl od onoho loutkového, jenž se odehrál na ploše jednoho stolu, nikoho nenapíná. Ani nedojme.
