Irena pracuje jako psycholožka. Což je zvláštní, neboť její profesní rady odporují čemukoli známému z terapeutické praxe. Scenáristé nového českého snímku Rudolf Havlík a Filip Oberfalcer ale pro její chování mají vysvětlení.
Irena je totiž také zaujatá hlupačka, co nesnáší muže. Třeba souseda odvedle v podání Marka Taclíka, jenž vždy číhá u vchodu svého bytu, aby s ní byl ve stejné chvíli u výtahu a mohl jí otevřít dveře coby ztělesnění gentlemanského ideálu konzervativců, kteří nezaznamenali, že už není 19. století.
Poté, co Irena načapá svého domnělého partnera s jinou ženou, opilecky brečí, že by chtěla být chlap. A postihne ji velké štěstí. V jednoho se promění. Nejprve si zoufá, pak ale začne navštěvovat ten "správný" mužský kolektiv na stavbě nebo fotbalových trénincích. A zjistí, jaký je to úděl být mužem. Jaká je to pohoda pít lahváče u televize a bezstarostně u toho smrdět.
Ten zpocený soused odvedle, co se otravně vtíral, jak mohl, je náhle kolegou a parťákem. Začátku báječného přátelství už nestojí skoro nic v cestě.
České filmové komedie více než dekádu stojí na variacích populárního vzorce, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, že jde o dva různé živočišné druhy. Jelikož pochopit se nemohou, není divu, že tvůrci musí sáhnout k osvědčenému fantasy motivu změny pohlaví, aby ženská duše v mužském těle poznala, jak se věci mají.
Už první díl Po čem muži touží z roku 2018, který vidělo téměř 560 tisíc diváků, byl přehlídkou stereotypů. Tehdy se šovinistický šéfredaktor Playboye Karel změnil v ženu, aby tvůrci v čele se spoluscenáristou a režisérem Rudolfem Havlíkem mohli dokazovat, že pokud je tu někdo z Marsu nebo z Venuše, pak především oni. Nyní dostali herci Jiří Langmajer a Anna Polívková příležitost vyměnit si role.
Je to ještě o poznání bolestivější zážitek. Polívková nejprve hraje obhroublou paní, která z jakéhosi záhadného důvodu v obličejové mimice imituje kreace jejího otce Bolka Polívky. Když se promění v Langmajera, přicházejí dvě podstatná zjištění. Jednak mají oba stejnou konfekční velikost nejen spodního prádla. A pak se také ukáže, že nalíčený Langmajer, který brečí, že nechce být chlapem, je ještě náročněji přežitelná poloha než předchozí herecký "duel" Polívkové s dědictvím svého otce.
Ještěže je nablízku soused, který se nenechá odradit zarostlým obličejem a sousedku v mužském těle vezme "do party". Langmajer se tak dlouho zoceluje na stavbě coby nová pracovní posila a poté na hřišti jako nový člen fotbalového mužstva, že přestane připomínat úplného idiota, jakým byl dosud. Tedy ženu, neboť ty zřejmě mají v genech, že jakmile chtějí přejít s dlouhou latí mezi několika sloupy lešení, musí jejich pouť připomínat klauniádu z němé grotesky.
Po čem muži touží 2 už opravdu přestává vypadat jako další nechtěný projev české tuposti, šovinismu a sexismu. Neboť přestává být uvěřitelné, aby na světě existovali lidé, kteří by si upřímně mysleli, že tohle je "ze života", že na každém stereotypu bude kus pravdy.
Scénář nového snímku připomíná důkladně naplánované cvičení na téma jak urazit a vytočit kohokoli, kdo věří v něco jiného, než že podstatou chlapa je prdět a smrdět. A podstatou ženy naučit se v tom zaprděném světě chodit a velkoryse přijímat za vrchol rovnocenného vztahu, když se pán tvorstva uráčí přinést občas kytku, protože chlapi v práci říkali, že je to dobrý trik, jak mít doma chvíli pokoj.
Cílová skupina filmu jsou možná muži, kteří dennodenně dolézají za sousedkami nebo je obtěžuji v domnění, že to je romantické dobývání. Snímek posiluje jejich odvahu. Opravdu máte malou šanci. Stačí, když se sousedka promění v chlapa a naučí se pít pivo plus milovat fotbal. Pak přestane být namyšlená kráva a romantické lásce nestojí nic v cestě.
Ve světle těchto stereotypů vyšroubovaných na maximum se chce znovu zatleskat nedávné komedii Vyšehrad: Fylm. Ta do kin během pár dnů přitáhla stovky tisíc diváků záměrně brutálním a hrubozrnným humorem.
Od úvodní scény, v níž se snubní prstýnek musí zbavit zbytků fekálií a natrávené kukuřice, dala jasně najevo, že romantickým ideálům se spíše vysmívá. Přesto jí stačí dvě scény na závěr, aby překonala tupost většiny mainstreamové konkurence, která by si přízvisko romantický film ráda vetkla do charakteristik navážno.
Julius Lavický v podání Jakuba Štáfka není princem z pohádky. Jenže to o něm všichni vědí. Oproti všem protagonistům komedií typu Po čemu muži touží 2 je fotbalista a král večírků Lavi dement zcela přiznaně. Přesto umí i dojmout. Což je emoce, kterou filmy typu Po čem muži touží 2 neobsahují ani v homeopatickém množství. Hrdinům většiny českých romantických komedií nějak zapomněli tvůrci dát do vínku, že s podobným chováním patří do žánrů, které mají k romanci zatraceně daleko.
Film
Po čem muži touží 2
Režie: Rudolf Havlík
CinemArt, v kinech od 21. dubna.
