Recenze - Je-li pravdou, že život je jednou velkou a permanentní deziluzí, pak je to právě stav kocoviny ze včerejší pařby, který tento proces v malém zrcadlí. A pokud k té opici ještě přidáme „vokno", je obraz existenciální tísně dokonán. Víme, že střízlivíme z něčeho, co do našeho života na okamžik vneslo - v momentě prožitku ještě slastné - elementy (sebe)destrukce a chaosu. Ale oč že to vlastně šlo...?
Vzpomenout si, co nás tak rozkašilo, může být buď horor, nebo komedie - záleží na tom, jakou míru zlověstné grotesknosti nebo burleskní anarchičnosti naše počínání obsahovalo. Naštěstí pro hrdiny Pařby v Bangkoku jde v jejich případě o hyperaktivní komedii. Naneštěstí pro nás zároveň jde o pokračování divácky (a ve své kategorii i umělecky) úspěšné Pařby ve Vegas.
Skrytý tunning
Ona tedy druhá část Kocoviny, jak by se dal přeložit originální název, je spíše jednička prošlá tunningem než pokračování a oba díly k sobě mají asi takový vztah jako jednička a dvojka Raimiho Evil Dead (v distribuci jako Lesní duch a Smrtelné zlo 2). Čili na stejnou a stejně odvyprávěnou zápletku se lavinovitě nabalí víc peněz a za ně víc „atrakcí".
Ostatně posuďte sami: v jedničce/ve dvojce odjíždí na pánskou jízdu před svatbou smečka čtyř kamarádů do Vegas/Bangkoku. Tam prožijí bujaré radovánky za hranicí zákona o veřejném pohoršování a ohrožování mravní výchovy mládeže, během kterých se jeden z nich ztratí. V ranní kocovině po mixu alkoholu a drog si však nikdo ze zbývající trojky není schopen vybavit onu pařbu ani to, kam zmizel ženich/bratr nevěsty. A hodinky začínají odtikávat deadline.
Drsňák Phil (Bradley Cooper), slušňák Stu (Ed Helms) a pakoš Alan (Zach Galifianakis) mají bratru 24 hodin na to, aby se ponořili do turistického ruchu města, zjistili, co se v noci dělo, objevili, kam zmizel kamarád, a dopravili se v hodině dvanácté před oltář. K tomu jim dopomáhej tygr/asijský gangsta, mimino/opička, asijský gangsta/buddhistický mnich… Nakonec si všichni připijí, jak to dobře skouleli a ze svého počínání vyvodí morální a existenční závěr.
Zkrátka druhý díl rozvíjí koncept kocovinového probuzení do epické šíře a sebedestruktivně nechává diváky střízlivět z lehké a ve své laciné hravosti až opojné jedničky. Pro zastánce konceptualistického čtení důrazně podotýkám, že tato (pravděpodobně neúmyslná) sebereflexe z něj ale nedělá lepší film.
Pokrytecká turistika
To, co dvojka bezesporu zostřuje - a co by ji lepším filmem udělat mohlo, nebýt dále zmíněných okolností - je větší důraz na místy až sociologický portrét života v dějišti pařby. Bangkok je ještě víc než Las Vegas představen coby místo obrovských protikladů: tvůrci ukazují turistickou i všednodenní tvář města, jeho noční lesk i denní olysalost. A dají si záležet i na tom, aby thajská metropole tepala životem s civilní nenuceností.
Fakt, že tu město není jen atraktivní exotickou kulisou, ale svébytným aktérem příběhu, jehož charakter se stejně jako u každé dobře napsané postavy nedá shrnout do jednoduché škatulky, zaslouží uznání. Bohužel je vykoupen hollywoodskou postkolonialistickou rétorikou, která ústy Alana hlásá, že „opice, co žužlá žalud, je vtipná ve všech jazycích". Pro úplnost dodám, že ho žužlá letitému mnichu na vozíčku...
Samozřejmě, že je ta opice vtipná! Druhá Pařba občas skutečně donutí diváka vyprsknout smíchy nad podobně „univerzálním fórem". Jen si u toho vyprsknutí nelze neuvědomit, jak celý zdánlivě bezskrupulózní a podvratný film pracuje s unifikovanými středoproudařskými schématy, která továrna na sny vyváží do celého světa a roubuje je všude, kde je to jen trochu možné. Jde o jakýsi způsob uchvacování čehokoli, byť jen lehce „odlišného", a zahlazování všech rozdílů „mcdonaldizovanou domácí kulturou". Ať už jsme doma v Las Vegas nebo u cizáků v Bangkoku, prožíváme tedy tentýž příběh poskládaný z týž propriet.
Ve Vegas - které se napojuje na typickou noirovou zápletku s rozkrýváním vzpomínek - je však možné mít pocit kritického nadhledu nejen nad tímto žánrovým modelováním příběhu i postav, ale i nad vlastním „národním charakterem". Bangkok oproti tomu jen zviditelňuje schematičnost a cizorodost těchto kulturních modelů, neboť přes nejednoznačné prokreslení je „cizí prostředí" nakonec pouze zástupným jevištěm dalších etudek na studiové schéma.
A samozřejmě mizí i ona kritická sebereflexe amerického životního stylu. Postavy nevnímáme v první řadě „komicky" jako nablblé turisty ve světě, který nedokáží pochopit a ani se o to nijak zvlášť nesnaží, jen ho zneužívají k anonymnímu ukojení svých pudů. Spíš je přijímáme skrze soucit coby „thrillerové" oběti situace a nepřátelského prostředí.
Odkrytá nezodpověnost
Jistěže i ve dvojce je cíleno především na diváka, který si podobné ideologické otázky neklade a místo toho prostě závidí postavám jejich extrémní zážitek. Chtěl by také něco podobného prožít, ale nemá na to koule (přesto stejně jako naši tři výtečníci odmítá, aby mu je ukazoval čerstvě tetovaný Thajec). Takovému diváku se film zavděčuje i upřímným přitakáním nezodpovědnosti, kterým druhý díl rozrušuje rodinotvorné finále - jež zde na rozdíl od alibistické jedničky plní už jen funkci povinného ornamentu žánru romantické komedie.
Životní styl „po nás potopa" navíc dokonale souzní s „nakoksovaným" viděním světa režiséra Phillipse, které jsem rozváděl v recenzi na jeho předchozí koks-kom Na doraz. Tady už se jeho agresivně sebevědomá, halasně nadržená a nahoněným drajvem opojená dramaturgie i režie proměňují až v jakýsi „hysterický realismus". Takže celý film pak působí, jako když se vám někdo sjetý pokouší s permanentní maskou cynismu vyprávět fakt drsnou historku z vejletu.
Škoda, že ten realismus je často realizován pomocí tupého ukazování všeho, o čem je zrovna řeč i zvuk. Takže když například někdo zacinká na skleničku, okamžitě vidíme detail styku lžičky a šampusky, abychom náhodou nebyli na pochybách, co že to cinklo. Jako by nám střih v ten moment s vážnou tváří říkal: Ano, je to přesně tahle lžička a přesně tahle sklenička. Děkuji, přesně tohle jsem potřeboval vědět...
Nezakrytá pochvala
A ještě jedna osobní poznámka, která nakonec přispěje k happyendovému vyznění této recenze a k níž mě - jak jinak - ponoukla moje žena. Musím aspoň ocenit, že Phillips v obou částech své zatím neuzavřené trilogie ušetřil diváky dlouhých stylistických či hereckých etud na téma opilost/sjetost, které dokáží spolehlivě vyrobit špatnou scénu i v jinak vynikajících filmech.
I když si o to téma vyloženě říká, má režisér tolik soudnosti, že si uvědomuje, že by podobnou scénu neutáhl, a tak nás do pařby nechává rozumně nahlédnout pouze skrze krátké flashbacky. Nejvíc tedy ten film oceňuji za to, co v něm naštěstí není. I to může být alespoň lehkým vystřízlivěním z pocitu deziluze.
| Pařba v Bangkoku | |
| Hangover Part II | |
| Žánr: | Komedie |
| Režie: | Todd Phillips |
| Obsazení: | Zach Galifianakis, Jamie Chung, Bradley Cooper, Ken Jeong, Justin Bartha, Ed Helms, Todd Phillips, Mamie Van Doren, Mike Tyson, Sondra Currie, Paul Giamatti, Jeffrey Tambor, Sasha Barrese, Nick Cassavetes ad. |
| Délka: | 102 minut |
| Premiéra ČR: | |
