Recenze: Na doraz působí jako film od lidí na koksu

Jan Bušta
9. 12. 2010 8:12
Komedie jak ze života. Pokud jste ovšem Downey, jr!
Foto: Warner Bros.

Recenze - Downey, jr. je Iron Man a Sherlock Holmes. Galifianakis je „ten nablblej divňous" z Blbce k večeři a z Pařby v Las Vegas. Komická dvojice.

Jeden je opalovací typ čtyři, druhý tak jednička; jeden je hladce oholen, druhý fousáč; jeden je vyfitkovaný, druhý tlustoprd; jeden má mužné jméno Peter, druhý „holčičí" Ethan; jeden je architekt, druhý profesionální lúzr (ale chtěl by být hercem v seriálu Dva a půl chlapa); jeden si myslí, že má život pod kontrolou, druhý neví, že ho pod kontrolou nemá; jednoho představuje současná hvězda, druhého herec vedlejších rolí „s takovým tím řeckým jménem".

Povinná soutěž „najdi sedm rozdílů" je za námi a při téhle konstelaci protikladů je snad už každému jasné, že celý vesmír se bude na 95 minutách (po odečtení závěrečných titulků) roztahovat a smrskávat jen proto, aby tihle dva byli co nejvíce spolu a museli permanentně řešit nějakou prekérku.

Foto: Warner Bros.

A aby se neřeklo, tak ještě řeknu, že tenhle „buddy movie" je zároveň „road movie" - čili jedeme s hochy napříč Zemí svobody. Jeden musí stihnout porod své ženy a druhý chce na nějakém velkolepém místě vysypat svého otce z plechovky od kafe. „Stop! Nyní již máte dostatek indicií," volám z obrazovky spolu s Dušanem Kleinem. Je čas na ústřední spekulaci.

Na koksu

Taky vás někdy napadla otázka, proč poměrně úspěšná část současných hollywoodských komedií využívá agresivní stylistický i vyprávěcí arzenál, aby nám nakonec sdělila nějaké to konformistické moudro typu „rodinka je základ státu"?

Až nedávná diskuse s jedním kolegou filmařem (zdraví pana O.!) o množství a typu v branži užívaných drog mi v tom udělala jasno: zážitek ze sledování těchhle komedií se velice blíží tomu, když pozorujete někoho po pár lajnách. Ty filmy jsou stejně agresivní a „neopodstatněně" sebevědomé, rády se opájejí svým drajvem, zostřeným vnímáním a sexuální apetencí a po krátké době přichází útlum.

Ano, kokain - přinejmenším jako metafora - by mohl vysvětlit, proč je v nich tolik fórů založených na rádoby-realisticky inscenovaném fyzickém násilí, samozřejmě s odbolestněnými následky, i proč je v nich tolik „wtf momentů", u nichž vážně uvažujeme, jestli nám jsou předkládány spíše jako sofistikovaně vtipné nebo prostě blbé.

Proč je obraz, zvuk i příběh hlava nehlava, rytmus nerytmus, dramaturgie nedramaturgie zahlcován vším možným, proč ty filmy tak samečkovsky dávají na odiv svou nadrženost a lascivitu - a konečně proč z nás poměrně energický zážitek ze vší té změti tak rychle vyprchá.

Kamera v „koks-komech" se na postavy dotěrně lepí a v detailech a polodetailech jim „zírá do ksichtů" - někdy je to na hraně očního souboje. Často to dělá i v momentech, kdy by měla sledovat akci z větší vzdálenosti, aby bylo „vidět na gag", čímž vlastně ruší tradiční Chaplinovo dělení na „komediální celky" a „tragické detaily".  Pokud už od postav v momentě humoru střihem odskočíme, je za tím většinou výsměšné gesto Belmondova spisovatele Merlina na adresu superagenta Boba Saint-Clara: „To je vůl, haha!"

Na vlně

Foto: Warner Bros.

Aby bylo jasno, i při určitém zobecnění je pořád řeč o nové (v podstatě autorské) komedii režiséra Pařby v Las Vegas Todda Phillipse a předchozí odstavce neznamenají automaticky negativní hodnocení typu „drogy jsou špatné, ááno!". Jde spíše o pokus popsat popkulturní fenomén, k němuž lze Na doraz vztáhnout - filmy jsou výrobci i poptávkou vyzývány k tomu nahonit atraktivitu, zdvihnout sebevědomí, být stále zábavnější a hyperaktivnější, a to i za cenu lehce sebepoškozujícího doppingu.

Co už si ale o zhodnocení vyloženě říká, je způsob, jakým koks-komy pracují se svou ideologií, a jak se to pak projevuje dramaturgicky. Ať už jsou  sandlerovky, ferrellovky, myersovky či samotné phillipsovky sebe(sebe)destruktivnější / anarchističtější / liberálnější, vždycky nám na konci naservírují vzhledem k energii průběhu až deprimující vystřízlivění a návrat k nejkonzervativnějším hodnotám. Vyblbni se, dokud můžeš, ale pokud jde o rodinné či partnerské záležitosti, musíš se zachovat zodpovědně!

Závěrečné rozhodnutí smazává cokoli, co se dělo průběžně, a tohle zvláštní pokrytectví se přenáší i do sféry politického satirizování, jehož prvky koks-komy často zapojují do svého sjetého světa, aby svou existenci legitimizovali aspoň zdáním nějaké té aktuální palčivosti či nadžánrového přesahu. Ve výsledku jsou ale tyto šlehy krotké a povrchní, protože se nikdy nepouštějí do principiálního boje se systémem.

Foto: Warner Bros.

Je to prostě taková ta „zdravá objektivní kritika" nešvarů společnosti, jaké se v Čechách dopouštěly například normalizační komedie Petra Schulhoffa. A v Na doraz je navíc dost mechanická. Celá podzápletka s Peterovými (byro)problémy působí jako odškrtávání co největšího počtu aktuálních i letitých amerických strachů: kontroly na letišti, terorismus, veteráni z Afghánistánu, finanční krize nebo černošští sportovci přefikávající „naše" bílé manželky.  

Na paškále

Ač má Downey, jr. s kokešem zřejmě nemalé zkušenosti, není schopen pouhou vyrýsovanou tváří a celebritní aurou utáhnout figuru, která se i na poměry koks-komů chová silně nedomotivovaně. Metodičtější herectví pustil z hlavy dávno a podle jeho posledních výkonů si už vystupování před kamerou jen „užívá". Což v praxi znamená, že dokud Downey, jr. hraje Downeyho, jr., pak je to nad věcí; ale ve chvíli, kdy má např. vystřihnout nějaké sentimentální hnutí, je to pořád tak nad věcí, až to hodí emocionálně zcela plonkovou scénu.

Vedle zakonzervovaného standardu Downeyho, jr. tu pak máme standard Galifianakisův. Něco, co by fungovalo na ploše epizodky, ale k tomu, aby se tím dal ovládnout hlavní part, nepomůže ani autoreflexní stylizace - že vlastně hraje „špatného herce".  Sen jeho Ethana hrát v sit-komu je pak možné potměšile vykládat jako uvědomění si vlastních mezí.

Peter je vyrýsovaný kravaťák s agresivními sklony (koksař) a Ethan pomalejší sekáčový pohodář a narkoleptik (marjánkař); oba herci  ve svých rolích-drogových metaforách tak navíc představují skvělou příležitost metaforizovat i média, která jsou jejich výkonům šita na míru. Peter, to je film, který nás i za cenu jisté agrese neustále nutí bdít ve tmě kinosálu, Ethan spíš blikající telka, před níž usínají naši rodiče.

Brrr, nahlédnout takto podstatu obou médií ovlivňující naše životy, může být poněkud znepokojující. Pokud vás však neděsí ani zupáctví kinematografie, ani televizní hypnóza, bude pro vás tenhle hybridní koks-kom shrnující na rozloze filmu potenciál jedné slušné sit-komové minisérie asi celkem potěšivou, nedourčenou energií naspeedovanou jednohubkou.

Závěrečnou otázkou ale zůstává, jestli vás baví sledovat něčí útlum po manické fázi. Moje žena v tom má určitě jasno, ale já momentálně nemám lajnu!

 

Právě se děje

Další zprávy