Recenze - Znáte to. U některých filmů poznáte, že z nich bude „instant classic". Jako když nasypete rychlorozpustné kakao do mléka a zamícháte lžičkou.

Děj začne a je to dobré, všechno klape, žádné zádrhely, postavy se odhalují jako čím dál tím větší hovada, ale přitom vás baví je sledovat, protože víte, že to ve vás je tak trochu taky (jste-li muž), případně (pokud jste žena) že něco takového máte doma rovněž a je potřeba tomu občas přitáhnout řetěz.

Před svatbou si prostě kluci můžou s oficiálním, byť mírně kyselým souhlasem snoubenek jet zařádit do Las Vegas. Očekává se, že se opijí, sjedou, prohrají v hazardu pár stovek a zbylé, menší dolarovky budou strkat za piditanga striptérkám. Ale nic víc.

Zaběhlý tygr Mikea Tysona

Skončí expozice (film na to potřebuje dvacet minut), hrdinové se probouzejí v rozbordeleném hotelovém pokoji, kde po mramorové podlaze ťapká slípka, ve vířivce plave nafukovací panna a z roztrhaných křesel doutná.

Jeden ochmelka se zvedne a jde do půli těla (té dolní) nahý do koupelny. Začne močit do záchodu a kamera ho zabírá ve velkém celku. Otáčí ospale hlavou a uvidí vedle vany tygra. Proud moči směřuje mimo mísu. Vrací hlavu zpátky a svislice čůrku z penisu již míří správným směrem. Přichází náhlý okamžik poznání vystřídaný zděšením. Výkřik, úprk. Kinosál řve smíchy.

Od té chvíle se spád děje nezastaví. V každé scéně se odhalí něco překvapivého, co dodává flámu předešlé noci epický rozměr. Veškeré osazenstvo pokoje má absolutní okno, čili jim naprosto nedochází, kam zmizel jejich čtvrtý kumpán, který má pozítří svatbu.

Foto: archiv

Jednomu z nich, zubaři, chybí zub. Ve skříňce objeví nemluvně, které bohužel nemá obojek, jenž by je dovedl k majiteli. Zjišťují, že jeden z nich už se včera oženil - se striptérkou. A taky že si všichni místo extáze dali Rohypnol alias "znásilňovací prášek do pití".

Tygr patří Miku Tysonovi, který už je sice ve výslužbě a roste mu pupek, ale pořád má ránu. Z kufru ukradeného auta na ně vyskočí nahý a hodně naštvaný Asiat, jehož vztek je v nepřímé úměře k velikosti jeho genitálu. Jízda pro otrlé pokračuje dál a dál.

Ke komu patříte?

Každou situaci, která už je sama o sobě dost absurdní, pointuje úplně mimózní hláška vousáče Alana, bytosti pohybující se na mentální úrovni mezi Rain Manem, Big Lebowskim a Joaquinem Phoenixem, který by chtěl být rapper, ale místo koksu si šňupnul sedativa. A vám je jasné, že film ve své třídě nemá chybu.

Foto: archiv

A tady je nutné se zastavit a říct si, do jaké cílové skupiny spadáte. Pokud rádi děláte podobné věci jako hrdinové filmu a rádi oblažujete společnost bohatýrskými historkami o tom, čeho kdo kde kolik vypil a co pak tropil, není důvod váhat. Objevili jste své osobní hrdiny a snímek pro vás bude snovou projekcí vlastních tužeb.

Pokud patříte k lidem, kteří rádi pozorují, jak se ostatní znemožňují, zatímco oni sami zůstávají střízliví (případ zlomyslného autora této recenze), stane se pro vás Pařba ve Vegas (v originále Hangover - Kocovina) téměř jakýmsi dokumentem toho, jak hluboko mohou ostatní klesnout. Jistěže děj je v lecčems přehnaný, ale zvláštně realistický je způsob, jakým jsou věci ukázány.

Sebranka a zvěř s maskou normálnosti

Zlomovou a úhelnou komedií první dekády 21. století se Pařba ve Vegas stává právě díky tomu, že její styl (zvláště práce kamery) nepřipomínají jiné americké mejdanové filmy. Například Prci, prci, prcičky (American Pie, 1999) jsou sice nekorektní co do zobrazených témat, ale způsob zobrazení a typ herectví zapadá do zcela konvenčních mantinelů.

Foto: archiv

Pařba ve Vegas je zkrátka film, jemuž k celkovému autentickému feelingu musely vyšlapávat cestičku zhruba deset let jiné snímky, které si dovolovaly stále více překračovat různá jednotlivá tabu, ale pořád zůstávaly "v zajetí" nějakého dalšího, přijatelnějšího a konzervativnějšího žánru - například romantické komedie.

Až jednou někdo bude psát dějiny kinematografie počátku tohoto století, vezme v komediálních žánru jako první milník Zbouchnutou a ukáže, jak se nakonec Pařba ve Vegas dokázala oprostit od všeho mimo sám zážitek z mejdanu. Hrdinové tu prostě nejsou sympatičtí ňoumové, na které si musíte zvykat, a nakonec vám přijdou fajn, protože se trochu polepší. Kdepak, hoši z Pařby jsou jednoduše zvěř a sebranka, která jen přes pracovní týden nosí masku normálnosti.

Ženy jako protivné, sucharské stíhačky

Nesmíme tudíž zapomenout ani na poslední diváckou skupinu - tedy na ty, kteří nesnášejí pohled na (post)opilecké trapasy. Těm Pařba ve Vegas nepřijde ani za mák vtipná a trapnost situací, v nichž se hrdinové ocitají, budou pociťovat jako svou vlastní trapnost z pomyslné spoluúčasti na dění.

Taky lze pochopit, že někomu není ani tak nepříjemné koukat se na muže s kocovinou jako takové, ale spíš jim může vadit, že snímek vlastně podobné nechutné, hrubé a excesivní chování omlouvá a legitimizuje. A navíc, že ukazuje ženy převážně jako sucharské, nepřející a protivné stíhačky. Jedinou pozitivní ženskou postavou zůstává striptérka se srdcem na dlani a s mozkem zapomenutým v převlékárně.

Zřejmě nejlepší proto bude chápat Pařbu ve Vegas nikoli jako studii mužského plemene, ale spíše zvukové a mluvené pokračování němých burlesek, jejichž cílem také bylo vyvolávat smích tím, že se na plátně rozpoutají anarchistické orgie.

Pak zbývá jen zalitovat, že už poněkolikáté bratia Slováci vymysleli lepší distribuční název než my. Po překladu komedie The Pacifier s Vinem Dieselem jako Cumlikátor, který v Česku běžel pod nutným titulem Ochránce (a nikoli tedy Dudlíkátor), přišli naši sousedi u Hangoveru s kreativním názvem Vo štvorici po opici.

Což mi připadá podstatně lepší než nenápaditá česká pařba. Asi proto, že mám slovo pařit spojeno s úplně jinou činností než pití alkoholu.