Recenze - Britskému režisérovi Tomu Hooperovi se podařila unikátní věc. Snahou přijít s novým filmovým přístupem k muzikálům téměř potlačil veškerou emotivní sílu, která sálá z jedné z největších klasik žánru.
Bídníci Alaina Boublila a Claude-Michela Schönberga se už na světových jevištích hrají přes třicet let, mají miliony oddaných fanoušků po celém světě a mnohé písně doslova zlidověly. V nové stošedesátiminutové filmové adaptaci představení podle epického románu Viktora Huga se sice herci snaží zpívat jako o život, ale Hooperův režisérský diletantismus dělá z filmu úmorný zážitek k nepřečkání.
Padesátka monotónních klipů
Před závorku je třeba vytknout, že film o dobrodružných osudech bývalého trestance Jeana Valjeana (Hugh Jackman) na pozadí revoluční vřavy ve Francii první poloviny devatenáctého století diváky i kritiky rozděluje. Na české premiéře se při závěrečných titulcích aplaudovalo (bylo to evidentně do velké míry publikum, složené z fanoušků české verze muzikálu, soudě podle toho, jak na začátku na pokyn Heleny Vondráčkové vytleskalo impresária tuzemské verze Františka Janečka).
Hooper s tvůrčím týmem hodně věrně kopíruje strukturu divadelní podoby a převedl na plátno všech 49 písní a jako bonus přidal ještě jednu novou. Bohužel člověk neznalý předlohy může mít v ději brzy zmatek. Jeden doslovně ilustrovaný song střídá další: film připomíná sérii nepropojených a pohříchu velmi monotónních (k tomu se dostaneme) hudebních klipů, které příliš nectí logiku příběhu.
Samozřejmě muzikál jako takový už z podstaty staví spíše na archetypálních postavách a jednoduchých citech než na nějaké hluboké psychologii. Občas ale ve filmu není vůbec zřejmé, proč se hrdinové chovají tak, jak se chovají. Pomohlo by například, kdyby byl tok písní přerušen ztišenými filmovými intermezzy, která by se pokusila zvýraznit klíčové vztahové motivace a podtrhnout důležité emoce.
Divadlo má na rozdíl od filmu výhodu, že si vystačí s uměním náznaku. Jeden příklad za všechny: na jevišti například nevyzní dramaturgická zkratka vedoucí k Valjeanově skonu nijak zvláštně. Ve filmu ale najednou zdravě vypadající Jackman zpívá bez jakéhokoli vysvětlení o tom, jak umírá z naprostého vyčerpání. Film vyznívá jako červená knihovna víc, než by bylo z hlediska žánru nutné. Podílí se na tom nejvíc Hooperovo nerozumné rozhodnutí natočit tuhle stylizovanou látku jako syrově realistické drama. Když se ale přepjatá zápletka natočí víceméně civilně, o to více vyzní její kýčovitost.
Režisér se navíc rozhodl autenticitu podpořit ještě tím, že nechal herce zpívat naživo. A opět se ukázalo, proč tuhle metodu použil naposled Peter Bogdanovich v roce 1975 ve svém filmu At Long Last Love. Nejde totiž vůbec dohromady s prefabrikovanou dokonalostí a pompézností, která muzikálu typu Bídníků sluší nejvíce.
Hooper zabírá zpívající aktéry nejčastěji v detailu s obličejem upřeným na kameru, takže se v něm místo kýžených opravdovějších emocí odráží hlavně boj s pěveckou technikou. Ten se týká hlavně Russela Crowea v roli Valjeanova protivníka, přísného inspektora Javerta. Prkenná sveřepost, s níž se snaží očividně soustředit na to, aby co nejméně kazil, se do role úředníka, ctícího nadevše literu zákona, hodí, ale těžko ji brát jako tvůrčí záměr.
Většina herců navzdory téhle nelehké výzvě zpívá slušně: Hugh Jackman zvládá svůj part s přehledem a vtiskuje svému polepšenému rebelovi Valjeanovi věrohodnou zarputilost. Radost poslouchat je Amandu Seyfriedovou coby krásnou Valjeanovu chráněnkyni Cosette nebo její platonickou sokyni v lásce Eponine (Samantha Banksová).
Komické vsuvky zajišťují svým energicky groteskním pojetím vypočítavých manželů Thénardierových Sasha Baron Cohen a Helena Bonham Carterová.
Vrcholem snímku je pro většinu světových recenzentů výkon Anne Hathawayové v roli padlé Fantine, zejména její interpretace slavného hitu I Dreamed A Dream. Tahle slavná sentimentální píseň udělala naposled hvězdu ze Susan Boylové a Hathawayová, naturalisticky zošklivená maskéry, se do vyznání ztrápené ženy a matky pokládá jako o život. Není vůbec vyloučeno, že tohle lehce afektované karaoke zpečetí sympatická herečka oscarovým triumfem.
Smutné ale je, že po téhle jednoduché, v jednom záběru natočené sekvenci ve zhruba třicáté minutě filmu už Bídníkům nikdy nenaskočí řemen. Celá druhá polovina s politickými motivy společenské spravedlnosti a touhy po revoluci vyznívá úplně naprázdno a Hooper jim v melodramatickém propletenci milostných a citových vztahů nedokázal vtisknout žádnou relevanci.
Zvlášť v akčnějších sekvencích jako třeba ve scénách boje studentů na barikádách je Hooperova režie skoro až amatérská, střih si nedělá starosti s návazností a často se zdá být úplně náhodný. Z Královy řeči si režisér do Bídníků přenesl zvláštní manýristické prvky jako nadužívání objektivu „rybího oka", který deformuje tváře, nebo netradiční kompozice, v nichž se centrum pozornosti objevuje v rohu záběru. Bohužel je to ale jen nahodilá snůška efektů, která se nedá nazvat konzistentním stylem.
Muzikálová opera Bídníci je rozmáchlá opulentní historická podívaná, která by ideálně měla zaujmout i dokonale vykresleným prostředím a zachycením doby. Ani to se Hooperovi nedaří. Když už se kamera v exteriérech odpoutá od detailů tváří, popásá se na levných studiových kulisách prošpikovaných čas od času nepřirozeně vypadající počítačovou animací.
A když se těsně před koncem Jean Valjean ocitne na útěku v městské stoce po hlavu obalený exkrementy, napadla mne v únavě už jen sarkastická myšlenka: že celý tenhle rádoby novátorský experiment se v podobném materiálu koupe už o hodnou chvíli déle.
| Bídníci | |
| Les Miserables | |
| Žánr: | Muzikál |
| Režie: | Tom Hooper |
| Obsazení: | Hugh Jackman, Russell Crowe, Anne Hathaway, Amanda Seyfried, Helena Bonham Carter, Eddie Redmayne, Sacha Baron Cohen, Aaron Tveit, Colm Wilkinson, Isabelle Allen, Edward Lewis French, Samantha Barks |
| Délka: | 157 min |
| Premiéra ČR: | 03.01.2013 |
