Autoři nové české komedie Dvojníci, která je od včerejška k vidění v kinech, se vydali šalamounskou cestou. Rezignovali na soudržný děj a zároveň do scénáře nenapsali takřka jediný vtip.
Mafián v podání Petra Nárožného ke konci filmu říká, že je podnikatel, nikoli zloděj. A kdyby prý uvedl, že zaměstnává svého synovce Bobana a poněkud nechápavého parťáka hlavního hrdiny, možná by mu to úřady uznaly jako chráněnou dílnu. V té chvíli si divák s hrůzou uvědomí, že šlo o doposud nejlepší průpovídku celého snímku.
V dějinách filmu dvojníci často fungovali jako děsivá hybná síla velmi dramatických děl. Od Hitchcockova Vertiga, dle žebříčku britského časopisu Sight and Sound "nejlepšího filmu všech dob", až po nedávný kanadský thriller Nepřítel od Denise Villeneuva. A v komediích motiv záměny totožnosti samozřejmě z podstaty přeje hlavně situační, nikoli slovní komice.
Taková záměna musí být patřičně výrazná - jako když se z židovského holiče stane velký vůdce v Chaplinově filmu Diktátor či z pekaře císař v nejznámější české dvojnické dvojkomedii Pekařův Císař a Císařův pekař. A podobnou dvojroli také většinou ztvární velký komik.
Ondřej Sokol rozhodně není Charlie Chaplin. A není to ani Jan Werich. Byť je Sokol též hercem a režisérem v jedné osobě a umí být i nejcharismatičtějším mužem na plátně. Bohužel především v rozháraných filmech se slabými postavami typu Hřebejkova Zakázaného uvolnění.
V Dvojnících však na rozdíl od zmiňovaných záměn Sokol hraje dva obdobně nudné patrony. Film stojí na prohození spořádaného gymnaziálního učitele Richarda Prospala, který žije "pod pantoflem" ve Velkém Kostelci, s pražským zlodějíčkem Janem Rambouskem, "machrem" na zámky a počítače. Rambousek však není žádný zločinecký sígr, ale spíše hodný nekňuba, jak se divák může přesvědčit hned v úvodní scéně snímku.
V ní Rambousek spolu s parťákem Melicharem v podání Jakuba Koháka na zakázku krade luxusní vůz, ale Melicharovou vinou odjedou ve staré dodávce. Celé akci chybí vtip, napětí i uvěřitelnost. Sokol má asi v této poloze hrát citlivého sígra, který nenechá kamaráda ve štychu, ale rutinní režie Jiřího Chlumského a odbytý scénář Petra Hudského mu neumožní být ani machrem, ani dobrákem. A navíc je Sokol svým hereckým projevem předurčen pouze k těm dobrákům a nekňubům.
Dvojníci se prezentují jako lupičská komedie, v níž nechybí nadsazené postavy ani dramatické zápletky typu krádeže cenného obrazu z muzea. A tak mafiánský boss Vytloukal nosí hadí sako a sídlí v podivné továrně s kobkami v podobě středověkých žalářů. Jeho synovec a vrchní gorila Boban váží nějakých sto třicet kilo a trpí alergií na květiny, kterými ho Vytloukal opakovaně otlouká. A v rolích policistů či štamgastů vehementně figurkaří Petr Čtvrtníček a Milan Šteindler.
Ale nakonec i ten Vytloukal navzdory excentrickému vystupování okoukanému jak z českých vorlíčkovských a macourkovských komedií, tak z postmoderních krimikomedií Guye Ritchieho, působí především jako hodný strejda.
Vlastně by ani nevadilo, že způsob, jakým se oba Sokolové dostanou na jediné místo v umělecké galerii, je znakem naprosté scenáristické ledabylosti. A že podobně odbytá je většina dějových zvratů, tak jako v nedávném televizním krimiseriálu Labyrint, pod nímž je scenáristicky též podepsán Petr Hudský. Trestuhodné je hlavně nevyužití ústředního motivu záměny.
Scény s bonvivánským Rambouskem, který si podmaní manželku i dceru učitele Prospala, mezitím trpícího ve spárech mafiánů, přesto patří k tomu nejlepšímu z filmu, podobně jako pozdější herecké výměny Sokola se Sokolem. V nich je film místy takřka civilní a poprvé zafunguje něco jako opravdové mezilidské pouto mezi dvěma protagonisty. I to se však jen na chvíli vynoří z reje šablon a figurek.
Dvojníci skutečně hrají dvojí hru. Na žánrový film, gangsterku, ve které uprostřed Mánesu chrání obrazy laserové paprsky, a na malou českou komedii, kde každý hraje karikaturu opravdové žánrové postavy. Je celkem očividné, která strana vyhrála.
