"Chceme vidět prsa, jinak nebudeme hrát", zní z pódia ostrá výzva raperů. Devatenáctiletý Teo rozhodně chce, aby syrová hudba pokračovala, a tak nutí svou přítelkyni, ať se nestydí a jde do toho. O chvíli později se opilý pár z příhraničního městečka na severu Čechmotá motá nocí a Teo se do své dívky pouští, jak něco takového mohla udělat.
Bezprostředním, komickým, ale také poněkud bezvýchodným výjevem nezačíná žádné sociální drama, ale nový dokument Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské Nic jako dřív. Název je příznačný: neodkazuje jen k hranici dospělosti, již ve filmu čtyři protagonisté překračují, ale též k estetice nového počinu tohoto tvůrčího tandemu. Takhle se (nejen) v českém dokumentu běžně netočí.
Kokeš s Tasovskou patří k nastupující generaci tuzemských dokumentaristů, která se vzdala konfrontačního stylu a pobytu před kamerou. O to více se však soustředí na práci za ní.
Jejich předchozí snímek Pevnost nastolil společně s tituly K oblakům vzhlížíme Martina Duška či Velká noc Petra Hátleho obrat k pozorovatelské estetice, k precizně natočeným a výrazně stylizovaným dílům, která se formou přibližují současným hraným dramatům.
Novým snímkem Nic jako dřív udělali krok dál. Od portrétu podivného až absurdního místa, jaký natočili v Pevnosti, se tematicky zdánlivě více přiblížili zmiňovaným dvěma filmům: tak jako Dušek a Hátle nyní portrétují hrdiny z okraje společnosti. Jenže právě v tomto srovnání vynikne, jak výjimečný režisérský přístup Kokeše s Tasovskou je.
Tvůrčí dvojice v Nic jako dřív nehledá silné stylizované obrazy nočních barů a životem ostře tesaných tváří, jako to dělá Hátle. Ani melancholické záběry tuningových přehlídek, v nichž nazelenalá podsvícení vozů vrhají umrlčí světlo do noci jako v Duškově filmu.
Snímky Velká noc a K oblakům vzhlížíme se dočkaly kritiky prázdného estetizování či toho, že režiséři za svými hrdiny "z okraje" jezdí trochu jako do skanzenu. Jakkoli byla spíše neoprávněná, snímku Nic jako dřív tato kritika nehrozí.
Kokeš s Tasovskou natočili čistý, empatický a intimní film. Přestože se celou dobu lepí kamerou hrdinům na obličej, nikdy nenavozuje pocit, že by s nimi manipuloval.
Divák naopak může s Teem, Renatou, Aničkou a Nikolou spočinout a sledovat zblízka kus cesty životem. Dostal možnost vystoupit ze své sociální bubliny a pobýt dostatečně dlouhou dobu v bublině zcela odlišné. Nikoli jako divák v exotické zoo, ale jako její součást, což je vzácná zkušenost.
Už v té - u dokumentu neobvyklé - technice snímání ve velkých detailech je zakódována obrovská trpělivost a pokora. Kokeš s Tasovskou sice měli poměrně pečlivý scénář, ale - až na drobné výjimky - nenutili protagonisty nic přehrávat.
Znamenalo to hodiny čekání na jediné přesné gesto, na to, až skutečnost sama začne hrát. Z této kombinace důsledného pozorování a promyšlené práce při psaní a později ve střižně vzešlo mnohem víc než jen portrét čtyř protagonistů z jedné školy, před nimiž je nejistá budoucnost.
Mezi řádky vyvstává též portrét celého vykořeněného kraje bez perspektivy. Kraje, kde i učitelé vedou své studenty k beznadějné vizi budoucnosti, v níž se budou mít nejlépe, když zatnou zuby, poslechnou mocnějšího a zkousnou, co na ně život navalí.
"To se učíte, kdybyste se dostali třeba do Prahy, tady jim ten talíř můžete hodit přes stůl," slyší uprostřed drilu budoucí číšníci a číšnice, když připravují slavnostní tabuli. Podobných trefných vtípků je ve filmu víc, v druhé rovině v nich ale většinou vyzařuje zmar.
Asi nejdepresivnější je příběh Nikoly a Aničky, jež dostaly v rámci studia možnost na léto vycestovat do Řecka "na stáž". V Řecku je sice moře, ony ale v hotelu u pláže stále jen rovnají příbory. Ve stejné rutině, jakou jim život nejspíš bude nabízet i nadále. Tedy pokud budou mít to štěstí a neskončí na ulici či na drogách.
Obojí už zažil protagonista prvního příběhu Teo, který se během filmu kromě finanční nejistoty a sklonu k závislostem musí poprat s otcovstvím. Jeho obavy, ale i city dovede film odhalit během jediné konverzace u zapáleného jointa. Divák však hlavně nesleduje postavu k politování, ale hrdinu, jehož strachům rozumí, jehož osud mu nezávidí a navíc se leckdy sám chytí za nos, že v podobné situaci by se možná sám zachoval hůř.
Nic jako dřív
Český dokumentární film
2017, 92 minut
Režie, střih a kamera: Lukáš Kokeš, Klára Tasovská
Hudba: dné
Distribuční premiéra: 22. března, dokument je možné vidět také na HBO
Hodnocení Aktuálně.cz: 80 %
Snímek Nic jako dřív hovoří univerzálně srozumitelným jazykem filmu o různých druzích hranic: geografických i vnitřních. Manifestuje ale také nutnost jednu hranici - tu mezi dokumentárním a hraným filmem - zrušit. Pokud se dnes hovoří o nastupující generaci českých filmařů, kteří se inspirují v zahraničí a mají touhu i schopnosti proniknout na festivaly, je třeba k nim přiřadit i Lukáše Kokeše s Klárou Tasovskou.
Jejich film se ostatně premiérově představil na nejvýznamnějším evropském dokumentárním festivalu IDFA v Amsterodamu. Zatímco česká hraná tvorba měla poslední rok pauzu a další vlna výrazných debutů nepřišla, Kokeš s Tasovskou natočili jeden z nejčistších současných tuzemských filmů bez ohledu na žánr. Byť je natočený nezvykle lehkou rukou, divákům možná při jeho sledování lehko nebude. Tento pobyt mezi protagonisty a jejich každodenními útrapami má přesto až očistnou moc.
