Recenze - Loni na podzim slibovaly plakáty nejnovějšího pokračování série Saw, že film uvidíme „in eye-popping 3D" (v očivyhřezajícím 3D). Ale kdo se klukovsky těšil, že na něj díky 3D technologii z plátna skutečně vyhřeznou oční bulvy, musel být zklamán. Při nejlepší vůli se nedá říci, že by trojrozměrný obraz dodal nové epizodě krvavého seriálu novou kvalitu. S ostatními 3D horory to není o moc lepší - včetně novinek Nezvratný osud 5 a Noc žraloka 3D, které můžeme vidět i v našich kinech.
Cameronův Avatar, který nastartoval stále trvající módu 3D projekcí, měl ambici předvést 3D jako přirozenou součást filmového obrazu. Na filmu nejsou ani tak udivující jednotlivé 3D efekty, které by narušovaly stávající 2D standard, ale spíš to, že snímek úplně popírá klasický 2D obraz a ustanovuje si vlastní nové zákonitosti práce s prostorem. V tomhle ohledu byl Avatar revolucí, která dodnes zůstává zcela ojedinělá; novější 3D filmy se s ní teprve snaží vyrovnat v klopotných evolučních krocích.
Nalákat obrýlené publikum
Každopádně způsob, jakým Avatar zachází s 3D, je úplně opačný oproti oné představě „eye-popping 3D". Primitivní trojrozměrné efekty spočívající v tom, že se proti vám ven z plátna vylupují různé objekty, přestaly být novátorským a žádoucím přístupem k této technologii. Svým způsobem je to i škoda, protože 3D horory posledních let tak jako tak stojí na atrakcích spíš než na pozvolna budované děsuplné náladě.
V tom navazují na první polovinu padesátých let, která rovněž zažívala přechodnou fascinaci trojrozměrným obrazem. Tehdejší horory jako Dům voskových figurín (1953) nebo Přišlo to z vnějšího vesmíru (1953) byly v podstatě také béčkové tituly, pro které byla nálepka 3D především lákadlem, jak nalákat do kin obrýlené publikum.
Avatar znamenal výzvu postavit se k 3D technologii sofistikovaněji než způsobem, který už v sedmdesátých letech parodovaly televizní skeče Dr. Tongua na SCTV. Nové pokusy skloubit efekt předmětů vystupujících z plátna s krvavými scénami každopádně skončily všestranně zpackanými filmy Noc oživlých mrtvol 3D (2006) a Krvavý Valentýn (2009).
Na druhou stranu šlo avatarskou výzvu pochopit i tak, že se s 3D bude pracovat jako se samozřejmostí, a nikoli jako s atrakcí, takže se s ní nebude nijak přehnaně experimentovat. Tím jako by se řídila většina současných 3D filmů, které přinášejí prostorově decentně rozvrstvený, ale v součtu stejně plochý obraz jako klasické 2D projekce. V případě hororů platí totéž ještě akutněji: neobsahují výpravné scény, v nichž by vrstvení obrazu do různých plánů vyniklo. Asi nejvýraznějším dokladem toho je zmíněná Saw 3D, která se z větší části odehrává v malých interiérových prostorách.
Jednoznačně nejvýraznějším 3D hororem poslední doby je každopádně Piraňa 3D Alexandra Aji. Rozhodně to přitom není zásluha samotné 3D technologie; ta je naopak na svou dobu podprůměrná a má na některých místech problém s vzájemným sladěním prostorových vrstev.
Jedná se ovšem o extatický brak, kde plasticita „jen" trojrozměrného obrazu zdůrazňuje jiné atraktivní prvky - vzhled monster, krvavé efekty a nahotu. Scéna podvodních hrátek dvou pornohereček na árii z opery Lakmé, obraz ohryzaného penisu klesajícího k mořskému dnu nebo sekvence rybího útoku na pláži ukazují 3D jako víceméně nadbytečný bonus k požitkářským brakovým orgiím masa a krve.
Pro zkušené diváky
Dvě novinky do skupiny nových 3D hororů, páté pokračování série Nezvratný osud a film Noc žraloka (mimochodem režírovaný tvůrcem druhého a čtvrtého pokračování Nezvratného osudu Davidem R. Ellisem), na Ajův film navazují přinejmenším v uvědomění, že špatný horor ještě vždycky může být dobrá komedie.
Zároveň se zjevně ostýchají zahltit diváky takovým množstvím násilí a nahoty jako Piraně. Noc žraloka dokonce vstoupila do kin s ratingem PG-13 doporučujícím přístupnost od 13 let. Ve filmu tak nakonec vidíme z nahých dívek jen záda a ze žraločích útoků odehrávajících se pod hladinou jen proudy krve smíchané s vodou. 3D tu ani nemá co zplastičťovat a v jediné scéně, kde diváka cosi atakuje z plátna, se příznačně nejedná o lidský orgán ani vražedný předmět, ale o kusy explodujícího motorového člunu.
Není divu, že film v tržbách i u kritiky propadl. Žralok rozhodně není mezi hororovými monstry žádným nováčkem a mnohem okrajovější filmy si uvědomují potřebu tuhle potvoru všelijak kreativně vylepšovat a mutovat. Spíš než ajovský brak nám Noc žraloka předvádí béčkařskou rutinu založenou na ohraných schématech a střídmém dávkování atraktivních scén (ty zpravidla stojí peníze a produkce s nimi proto musí šetřit).
Noc žraloka nejvíc ocení "zkušení diváci" béčkových hororů, kteří jsou zvyklí, že si na své musejí trpělivě počkat. Snímek k nim totiž není zcela nepřátelský. Minimálně figury typických jižanských halamů, v nichž se lidová bezelstnost nebezpečně protíná se zabijáckými pudy, jsou předvedeny v roztomile karikaturním podání.
Když postava kníratého šerifa říká, že by ráda slyšela, jak Morgan Freeman po vzoru Pochodu tučňáků komentuje snuff videa, nebo když se zmrzačený hrdina s patřičným tribálním zápalem a vydává na pomstychtivou misi za žralokem, vidíme, že něco ze sebeironického nadhledu Piraní se v tomto filmu objevuje.
Požitkářské béčko
Pátý díl Nezvratného osudu ukazuje, jak efektní stroj na výrobu přízemního děsu se stal z modelu předestřeného v prvním díle. Zápletka staví na pověrečném strachu z vyšší spravedlnosti, jež řídí šťastné i nešťastné „náhody našich životů". Co na tom, že jsme přežili nehodu, zubatá nám půjde po krku o to důsledněji. Zároveň se zde těží ze stejně primitivní hrůzy okolností mimo naši kontrolu, které neustále hrozí vychýlit z rovnováhy náš klidný obraz světa.
Patřičně nedotažený šroub, ledabyle pohozený mobil nebo omylem zapojený lékařský přístroj nás dokáže prakticky kdykoli bolestivě připravit o život. A Nezvratný osud 5 dokáže elegantně balancovat na hraně těchto primárních strachů a našeho obranného odstupu od nich. Krvavé nehody, které ve filmu sledujeme, jsou sice založené v našem hlubokém vědomí, že vždycky se může něco pokazit, ale zároveň překombinované do takové absurdity, že se jim zároveň můžeme úlevně zasmát.
Děj pátého dílu opakuje vzorec jedničky - skupina postav zázračně přežije nehodu, ale zjistí, že podle jakéhosi blíže nespecifikovaného řádu věcí měla zahynout. Přeživší pak postupně umírají na následky jiných bizarních nehod, které mají narušený řád znovu nastolit.
Snímek je přitom pojatý jako požitkářské béčko, které se vyžívá v nadsazeně excentrických scénách destrukce lidského těla. Na rozdíl od trapně vážného a křečovitě sadistického Saw 3D se tu dočkáme i té slibované oční bulvy, která v jedné scéně vystřelí mrtvé dívce z oka a následně je přejeta autem. Díky svižnému tempu, množství krvavých efektů a ironickému přístupu je to vděčný spotřební horor.
Ve 3D byl natočený i předchozí díl série, který měl premiéru krátce před Avatarem, ale už předvídal nový styl, který Cameronův snímek do trojrozměrného obrazu vnese. Titulková sekvence pátého dílu sice nechává rozbíjet plochu plátna do spršky střepů, ze kterých proti divákům vylétávají nebezpečné předměty, ale zbytek filmu už sklouzává do zavedené rutiny filmového dioramatu, jež prostorové vztahy modeluje kolem jediné ploché vrstvy plátna.
V úhrnu řečeno: dosavadní 3D horory natočené po Avatarovi víceméně jen využívají vlny zájmu o novou technologii jako atrakce, ale přitom ji moc nedokáží zužitkovat. Přitom si rozhodně lze představit využití prostorového obrazu jak pro subtilnější strašidelné filmy, tak pro festivaly krvavých efektů, jak naznačují některé scény z nového pokračování Resident Evil.
Film obsahuje řadu scén ponuré hrůzy i excesivního násilí; sice to není horor, ale spíš akční film s monstry, nicméně představuje jeden z dosavadních vrcholů práce s 3D v populárním žánrovém filmu.
