Kenneth Lonergan, newyorský dramatik, který ve své tvorbě přehodil výhybku od divadla k filmu, dokazuje Místem u moře, že je jedním z nejpozoruhodnějších scenáristů současnosti.
O vyznění svého předchozího filmu Margaret válčil tři roky s producenty, kteří chtěli stopáž vecpat pod dvě a půl hodiny, zatímco on trval na verzi tříhodinové. Letošního kandidáta na šest Oscarů žádné podobné produkční kontroverze nepostihly: naopak už od premiérového uvedení v Sundance loni v lednu se o něm právem mluví jako o jednom z nejlepších filmů roku.
Lonergan je skvělý pozorovatel, autor přirozených dialogů a výborně vystavěných všednodenních momentek maloměstského života. Přesto v sobě ale nezapře divadelního barda. Místo u moře je přes všechno to brilantní vykreslení banálních situací v druhém plánu intimní drama antických rozměrů o vině, která zkrátka nejde odestát.
Největší oscarový favorit v kategorii mužský herecký výkon Casey Affleck podává opravdu působivý výkon coby samotářský údržbář Lee Chandler. Už v expozici můžeme díky několika situacím, v nichž sledujeme Leeovu komunikaci se šéfem, s klienty nebo jeho agresivní výpad v baru, pochopit, že tohoto chlapíka něco uvnitř hodně užírá.
Okolnosti, přesněji úmrtí jeho bratra Joea (Kyle Chandler), přivedou Leea po letech do rybářského městečka Manchester by the Sea, kde kdysi spokojeně žil se svou manželkou Randi (Michelle Williamsová) a třemi dětmi. Při plánování pohřbu a jednání s notářem ohledně poslední vůle najednou překvapeně zjistí, že bratrovým přáním bylo, aby se stal opatrovníkem svého šestnáctiletého synovce Patricka (Lucas Hedges), jehož alkoholická matka Elise (Gretchen Mol) zmizela bůhvíkam. To Leeho docela konsternuje.
Není to tak, že by nechtěl převzít zodpovědnost za jiný život, jak se někdy v reakcích na film objevuje. Mají spolu s Patrickem dobrý vztah. Lonergan přesně vystihl to blízké, ale ne úplně zavazující pouto mezi strýcem a synovcem. Málokdy se vidí tak dobře napsaná postava teenagera, že nesklouzává ani na chvíli ke karikatuře. Patrick hraje hokej, randí se dvěma holkama a s tou, s níž by to chtěl táhnout víc, hraje na basu v rádoby punkové kapele. Jenže Lee se prostě nechce do Manchesteru vrátit a asi v polovině filmu se díky flashbackům, pomocí nichž Lonergan postupně odkrývá hlubší vrstvy příběhu, dozvíme proč.
Vykolíkovávání vztahu mezi Patrickem a Leem je dlážděné vzájemným pošťuchováním a některé jejich scény patří mezi nejzábavnější ve filmu. A to je další devíza Lonerganova psaní: tenhle potenciálně depresivní snímek o žalu a potýkání se s tou největší ztrátou, jaká může člověka potkat, je chvílemi osvobozujícím způsobem vtipný. Nesnímá z postav tíhu, kterou si s sebou nesou, spíše si všímá každodenních absurdit, lemujících naše žití. Nahlíží empaticky na Leeovu volbu zármutek v sobě spíš pohřbít než se s ním vyrovnávat, ale zároveň v jeho rezignaci nachází prvky směšnosti.
Místo u moře je zkrátka filmový zážitek po všech stránkách. Je suverénně natočené a nasnímané kameramanem Jodym Lee Lipesem, suverénně zahrané, ale hlavně perfektně napsané. Nepředvídatelný scénář, živé postavy a poetika balancující mezi ponurostí a lehkostí dělají z tohoto filmu potenciální indie klasiku. Která je asi málo La La na to, aby získala letos Oscara za nejlepší film, ale je dost nadčasová na to, aby z ní i za deset let běhal mráz po zádech.
