Recenze - Síla umění není v tom, jak masochistickou bolest nám způsobí, ale jak nám dovede otevřít oči, spatřit svět v širší perspektivě. Pokud je ale samo dílo poloslepé, nemá cenu přijímat ho jako umění.
Nejčastější obranou nového filmu Alice Nellis Mamas & Papas bude to, že jde o „příběhy ze života" a že jim může porozumět jen někdo, kdo něco podobného zažil. To je ovšem velice pochybné. Jednak je rozdíl mezi tím něco chápat a něco oceňovat jako dobře udělané. Navíc můžete různé věci chápat, aniž byste je zažili; právě vyprávění příběhů slouží k tomu, abychom si trénovali citlivost na neznámé podněty.
A především - pouhá identifikace s něčím, co znáte a zarezonuje to ve vás silněji než ztvárnění na plátně, je vlastně narušením estetického prožitku; tudíž neoceňujete dílo, ale rýpete se sami v sobě. Nejde o nic jiného než ztrátu distance, kdy umíte rozlišit, jestli prostředky, jimiž ve vás dílo vyvolává emoce, nejsou manipulativní přes míru.
Naleštěný úpadek české kinematografie
Čili (zřejmě) každý, kdo se o snímek Mamas & Papas aspoň trochu zajímá a vypraví se na něj, něco podobného zažil. Ale není to důvod, proč zde nacházet „přesné vystižení určitých momentů" a být okouzlen autentičností hereckých, z velké části improvizovaných projevů. Herci zároveň slouží celku, který při hraní nemohli dohlédnout, a těžko jim mohlo dojít, že jen reprodukují znaky úpadku současné české kinematografie.
Propletené příběhy čtyř párů, které mají problém s otěhotněním, nechtěným početím či ztrátou dítěte, jakýmsi zázrakem dovedou někomu vsugerovat, že jde o citlivý pohled na lidské bytosti, ačkoli se tu pracuje hlavně s únavnými stereotypy, jež známe z tolika jiných špatných českých filmů.
Proberete-li si postavy, není tu jediná, která by si zasloužila sympatie. Muži jsou chcípáci bez schopnosti řešit situace, ženy demonstrují jen negativní znaky „ženství" a „mateřství" v jakési karikované, sexistické či xenofobní podobě.
Máme tu protivnou hysterku (učitelku ze základní školy), která udělá cokoli, aby otěhotněla a zákonitě se manželovi (zvěrolékaři) musí zprotivit. Pak je tu kariéristická herečka, u níž mimochodem stejně jako u ostatních nevíme, jestli je ve svém povolání dobrá - ta chce jít na potrat, protože se ještě necítí připravená a má před sebou vidinu kariéry.
Zcela do počtu zbývá doktorka pomáhající neplodným párům, jejíž malá dcera zahyne při nehodě, a úplně vzadu se krčí, „povinně sociálně korektně" přilípnutá asi-Ukrajinka, která čeká třetí dítě, ale žije ve stísněných podmínkách a rozhodne se dát mimino k adopci.
Příklad špatných matek
Ve světě Alice Nellis tak neexistuje pozitivní obraz mateřství, nic „normálního". Všechny ženy jsou sice zdánlivě jen pozorovány a nesouzeny; ale na základě konvencí, z nichž film vychází („celý život se netočí kolem ničeho jiného než plození a vychovávání dětí"), jsou samozřejmě příkladem špatných matek.
Přičemž ženský úděl je pouze být dobrou, nebo špatnou matkou a tyto hrdinky selžou. Pokud jste učitelka či doktorka, musíte být posedlé kontrolou technických detailů, pokud jste herečka, musíte nezodpovědně flámovat, pokud jste někde z Východu a máte přízvuk, tak musíte být chudá. Klišé na klišé.
Ve filmu prakticky není jediná scéna, kdy by postavy nebyly ponižované a uváděné do trapných situací. Výjevy se skládají v portréty totálních loserů, jimž se viditelně nic nedaří a kteří žijí nepochopitelně v nerovných a zbytečných svazcích. Opět může zaznít námitka „Ale tak to přece chodí". Ovšem tím se dostáváme k tomu, na co jsou filmy, které ukazují jen to, jak to chodí? Jaký bych měl mít důvod se na něco podobného dívat za peníze? Sdílet to, pokývat hlavou a jít domů?
Kardinální omyl mnoha filmařů spočívá v tom, že nevědí, co dovede forma realistického psychologického filmu - tedy na základě pochopení podmínek naší existence se těmto podmínkách alespoň vnitřně vědomě vzepřít a odmítat je jako danost.
No to byla síla
Proč z podivné nesmělé povinnosti tleskat nějakému dílu jen za to, že pasivně a šmírácky přitakává životní mizérii a pak alibisticky nechá otevřený konec s poselstvím „vezměte si z toho, co chcete" - protože si z toho pravidelně nikdo nic nevezme a jen si řekne „no, to byla síla".
Mamas &Papas sdělují jen banalitu „takový je život", místo aby vypravěčskými prostředky vzbudili pocit „takový život být nemusí". Někomu by mohlo přijít pokorné, že postavy nejsou souzeny a že se tu vyvažuje pohled na život bohatých a chudých: všichni mají svá trápení a ti chudí jsou přece jen víc veselí než ti bohatí, kteří smutní v přímořské vile.
Ale právě to odráží nevědomě zakódovaný pohled na svět ospravedlňující společenskou nespravedlnost a vytváří iluzi rovnoprávnosti v prožívání bolesti. Psychologické realistické filmy, aby měly vůbec smysl, musí být angažované, v jistém smyslu politické a vystupující proti statu quo - ať jsou to ekonomické nebo sociální podmínky či prosté konvence toho, jak spolu mají žít muži a ženy, co se má a musí.
V 60. letech v období české nové vlny bylo samo o sobě burcující použití neherců či improvizujících herců, kteří mluvili jazykem plným zadrhávání, opakování a polykání konců vět - protože šlo o opozici k socialistickému realismu. Ale na Západě začaly být realistické filmy nutně burcující, naštvané a s názorem - a musely být o to víc, když ideály 60. let padly.
Jenomže my v Česku jsme se zastavili, protože režim dál nedovolil rozvíjet poetiku nové vlny a zamrzli jsme na „človíčkování" a „živočichopisu", což časem zdegenerovalo do odpudivé podoby, kterou milují hlavně dramaturgové na ČT.
Smysl trýznivých filmů
Obávám se, že zásadní a pravděpodobně neodstranitelný nedostatek Alice Nellis je právě v tom, že nemá žádnou osobní vyhraněnou vizi kinematografie, žádnou představu o tom, jak mají filmy vypadat a co mají sdělovat prostřednictvím koncepčního stylu; zkrátka že nemá autorský rukopis.
Její filmy (Ene Bene, Výlet, Tajnosti) od počátku vypadají, že začínají a končí jen u zájmu o „lidi" a „postavy" (ale přitom jde hlavně o scenáristické vycucanosti z prstu). Zbytek je dílem „technických spolupracovníků", kteří to namastí tak nějak, aby to „vypadalo hezky". Což vlastně vypadá, ale je to špatně.
Když si uvědomíte, jak koncentrovaný, soudržný a většinou důsledně okleštěný styl mají realistické filmy venku, ať už si vezmete belgické bratry Dardennovy (Dítě, Mlčení Lorny), rakouského (původně dokumentaristu) Ulricha Seidla (Psí dny, Import/Export), nedávnou rumunskou vlnu, z níž u nás známe hlavně Cristiana Mungiu (4 měsíce, 3 týdny, 2 dny), či třeba Darrena Aronofského s Wrestlerem, pak jasně vystoupí rozdíly ve věcnosti, ostrosti, syrovosti, ale i smyslu podobně trýznivých a nepříjemných filmů.
Ty dobré překvapivě nakonec vždy nabízejí řešení, či jsou schválně tak nesnesitelné, že si řeknete „v tomhle se prostě žít nedá a nemůžu se s tím smířit". Mimochodem, smíření je další znak českých filmů typu Hřebejkova Medvídka, kde se dokonce řekne „Není důležité to pochopit, je důležité to přijmout" (viz zde).
Mamas & Papas se míjejí s trendy současného realismu. Stojí a hluboce padají na tom, že nesledují pečlivě jednu postavu z odstupu a nevydají se pak ani k navázání hlubšího kontaktu, ani ke zjištění, že porozumění postavě není možné (což je případ metodicky iritujících filmů Bruna Dumonta). Jen se tu roztříštěně sleduje nějakých osm postav - ani k jedné z nich nepronikneme, ani jedna se neukáže jako sympatická nebo aspoň lidsky mnohovrstevnatá, všechny jsou nahlíženy totálně egocentricky.
Roztomilá zvířátka
Když si připočtete nefunkční hrátky s chronologií vyprávění, kdy některé události vidíme dvakrát z trochu jiného úhlu pohledu, dostáváte film, který se při plném vědomí toho, nač se díváte (tj. nepodléháte tomu, že vidíte realitu), stává až nesnesitelný a chvílemi komický.
Jednotlivé linie jsou za sebou poskládány neuměle a bez citlivosti k rozdílu projekčního času a času příběhu - což vypadá i tak, že chlapík sedí na lavičce zhruba půl roku, stejně jako jedna ženská sedí na pláži několik měsíců a zatím Ukrajince naroste břicho a odrodí.
Pak tu zbývají věci nechutné, nepochopitelné a nakonec „přeambicioznělé". Nechutná je hlavně snaha zatahovat do filmu roztomilá zvířátka a vyvolávat v sále laciné dojetí a rozněžnění. Jestli chcete svou denní ňuňu dávku, můžete chodit sem, ale proč to tahat do filmu a vydírat publikum scénami typu „doktor uspává pejska, páníček pláče, zvoní telefon a volá manželka, že mají miminko"?
Nepochopitelně pak vyznívá celá linie s paní doktorkou, již hraje Zuzana Bydžovská. Zaprvé jí těžko někdo bude věřit toto povolání, protože v žádné profesní scéně nepůsobí věrohodně už kvůli dikci připomínající Václava Klause na heroinu.
Po smrti dcery a dlouhém posedávání v koupelně a na balkonu pražské vily odcestuje se známou cestovkou do neznámé islámské země u moře, kde se do ní z iracionálních a nepostřehnutelných důvodů údajně zamiluje mladý potápěč, syn její kamarádky. Těžko říct, jestli se při sledování najde osoba, v níž by při provalení této pointy nehrklo „Co? A jako kdy a proč?".
Lásku k postavám těžko odečíst
No a do sféry přebujelých uměleckých ambicí pak spadá i „mystický" závěr s onou doktorkou Zuzou, která pod vodou potká keporkaky a … cosi se s ní stane a asi je to velké, úplně velrybí a vesmírné. Vzhledem k tomu, že je závěr ponechán otevřený, tak bohužel ani nevím, jestli jsem vyhrál sázku s kolegou, že se ta ženská utopí. (Pardon, na konci jsme už byli opravdu velmi vyčerpaní a nedokázali se zabavit jinak.)
Ještě před keporkaky však přijde monolog Marthy Issové v divadelní hře, kterou sledují ostatní postavy, a to je učebnicová ukázka midcultu, úpadkové napodobeniny náročného umění. Krásné, ale dutě znějící řeči, které je potřeba odrecitovat nahlas a doslova, protože ze zbytku díla by takové sdělení nebylo jasné.
Jistá tendence k podobné filmařině tu bude vždy, jen si říkám, proč tak málokdy v médiích zazní „královna je nahá" namísto oslavných výkřiků „domácí režisérka číslo jedna opět přichází s příběhem, který se může dotknout diváků bez ohledu na věk či postavení"? Z mého okolí - a mezi ženami zvláště - přitom neznám nikoho, kdo by považoval dílka Alice Nellis za něco jiného než pseudoumění s upřímnými úmysly.
Někdo by už měl říct, že Alice Nellis je mezi českými filmaři nejpřeceňovanější tvůrkyně a že její status autorky kultivovaných filmů pro náročnější diváky je zapříčiněn malými nároky, které zde panují.
Její nejnovější snímek Mamas & Papas ukazuje, jak daleko lze zajít v „dělání člověčinky", až se z toho nakonec stane dílo čiré, byť nezáměrné misantropie. Přinejmenším žádnou lásku k postavám z toho odečíst nedovedu.
| Mamas & Papas | |
| Mamas & Papas | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Alice Nellis |
| Obsazení: | Zuzana Bydžovská, Petr Franěk, Filip Čapka, Zuzana Čapková, Natalia Volkova, Ivan Shvedoff, Michal Čapka, Marika Procházková, Martha Issová, Zuzana Kronerová, Pavlína Štorková, Václav Jiráček ad. |
| Délka: | 90 minut |
| Premiéra ČR: | 15.04.2010 |
